Správný výsledek
Ian Plenderleith, autor se skotskou krví, který prožil mládí v Lincolnshiru, se literaturou začal vážně zabývat v roce 1997, kdy v soutěži pořádané časopisem Observer vyhrál 475 lahví piva za jednu ze svých krátkých próz. Dnes žije s manželkou a dvěma dcerami v Marylandu ve Spojených státech. Povídka, kterou dnes otiskujeme, je součástí souboru Ve stínu tribuny (s podtitulem Fotbalové příběhy a ještě něco navíc), který v těchto dnech vydává nakladatelství BB art.
Když ředitel našeho klubu John Bickell otevřel kufřík napěchovaný hnědými obálkami, obvyklé předzápasové žertování rázem ustalo. Nebylo to úžasem, protože si nemyslím, že někdo z kluků byl doopravdy překvapený. Vlastně bych řekl, že někteří napůl očekávali, že Derek Wapping něco podobného zkusí. Bylo to vulgární, ale jak jinak na to měl jít? Nikdo z nás nepatřil mezi lidi, co mají tajná konta v exotických bankách.
Ne, rozhostilo se zamyšlené ticho, které přerušilo naše tradiční sobotní rituály, šeptané modlitby Terryho Gullivera, heavymetalové dunění ze sluchátek Sandyho Tringa, pleskání masti Bobbyho Dellera (obyčejné vmasírování přinášelo podle většiny z nás smůlu), dlouhé nádechy Garyho Garfortha, které si osvojil na lekcích potápění, i můj vlastní obřad, pomalé pobrukování polské hymny, s nímž jsem začal před několika lety na přípravném zájezdu do Varšavy, kde jsem vstřelil sedm gólů ve třech zápasech a od té doby jsem tuto melodii považoval za svůj talisman.
Všichni jsme přemýšleli o jediné věci. O penězích. Nebo spíše o částce. Obálky vypadaly poměrně tučně, ale nedalo se poznat, jaké bankovky skrývají. Koneckonců, mohly v nich být nastříhané noviny. U Wappinga jste nikdy nevěděli, byl to podvodník. Proto měl tolik peněz na rozhazování. Proto si koupil naše dnešní soupeře, zadlužený průměrný třetidivizní Hansford Town, a prohlásil, že tento tým bude "během pěti let" ozdobou Premier Division. A proto si kupoval také nás, další zadluženou průměrnou třetidivizní partu, jenže nás si kupoval jenom na jeden den.
"Malá prémie na konci sezóny, chlapci," řekl John Bickell trochu nervózně. "Vyzvednete si ji po zápase, pokud, ehm, dneska uhrajeme správný výsledek."
Všichni jsme věděli, jak si jeho slova máme vyložit, a nepřicházelo v úvahu, že by nám jakoukoli prémii vyplatil náš klub, natož celý kufřík. Kromě toho jsme neudělali nic, za co bychom si ji zasloužili, poslední tři měsíce jsme hráli příšerně a ani předtím to nebylo o moc lepší. Čekal nás poslední zápas sezóny a my jsme byli v tabulce sedmnáctí. Na dnešním výsledku nám nezáleželo, a proto Derek Wapping usoudil, že jej ochotně hodíme za hlavu. Nakonec, v předešlých devíti měsících jsme to udělali mnohokrát, aniž by nás k tomu pobízely hnědé obálky nadité dvacetilibrovkami.
Bylo to jednoduché. Hansford Town nás potřeboval porazit 3:0, aby vybojoval postup do druhé divize, a dosáhl tak první mety na cestě za smělým snem nového majitele. Ten už za svůj klub utratil tolik peněz, že občasný úplatek neznamenal citelnější ovlivnění stavu jeho bankovního konta. Nakoupil slavné hráče a ještě slavnějšího trenéra a nově sestavené mužstvo se během několika měsíců probojovalo až k postupovým příčkám. Vlastně bylo překvapivé, že se nás vůbec obtěžoval uplácet. Finančně nesmírně silný tým, který sestavil, by nás pravděpodobně porazil 3:0 i se svázanými tkaničkami.
Přišla dlouhá, předlouhá odmlka, dokud Kevin Fyffe nesebral dost odvahy k otázce: "Kolik?"
"Dvacet tisíc liber pro každého včetně tří náhradníků," řekl John Bickell se zjevnou úlevou, že se někdo zeptal. Se znovu nalezenou sebedůvěrou rychle pokračoval: "Navíc cítím povinnost oznámit vám, že anonymní dárce také souhlasil, že klubu poskytne značnou investici, která nám zaručí přežití přinejmenším pro další sezónu. Předpokládám, že ti z vás, kterým na konci června končí smlouvy, pochopí, jak důležitý může takový dar být." S těmito slovy kufřík zavřel, zvedl jej a vyšel ze dveří.
Následovalo další dlouhé ticho. Do výkopu zbývalo patnáct minut a my bychom se za normálních okolností rozcvičovali na hřišti, než se vrátíme do kabiny na poslední poradu. Ale k čemu by dnes bylo povzbuzování bojového ducha? Kromě toho, pokud jste toužili po penězích a zároveň jste si chtěli zachovat alespoň zpola čisté svědomí, natažená podkolenní šlacha v prvních pěti minutách by se stala dokonalým prostředkem ke zmírnění pocitu viny.
Kevin Fyffe znovu s brutální upřímností prolomil mlčení. "Tak dobře, mládenci, budeme prostě doufat, že dneska uhrajeme dobrej výsledek, ne?" řekl, ale nedokázal se nikomu podívat do očí; předklonil se a zavazoval si tkaničky. Jeho poznámka vyvolala vlnu souhlasného mručení a všichni jsme pokračovali v připevňování chráničů a natahování štulpen.
Dvacet tisíc liber. Jen za prohru ve fotbalovém utkání. Ruku na srdce, komu by se nehodily? Bylo vidět, že skrytá výhrůžka ředitele klubu na většinu hráčů zapůsobila. Někteří přicházeli do let a u jiných bylo zřejmé, že to výš než do třetí divize nedotáhnou. Nezdaněná částka přesahující roční plat, to byla hezká dovolaná před začátkem letní přípravy, to byla pojistka proti nezaměstnanosti, ze které jste mohli žít, než se naučíte nějakou pořádnou práci. Na druhé straně tu byli mladí chlapci, kteří jako plat pobírali almužny ze státních tréninkových programů. Jeden z nich toho dne poprvé nastoupil v prvním mužstvu. Další dva byli mezi náhradníky. V šestnácti vám někdo nabídne dvacet táců za to, že budete devadesát minut sedět na dřevěné lavici. Samozřejmě za předpokladu, že docílíte "správného výsledku".
Trousili jsme se na trávník, abychom se rozcvičili. Domácí fanoušci téměř nepovzbuzovali a já jsem si brzy uvědomil, že náš stadion ovládli příznivci Hansford Townu, hlasitě jásající, když z ampliónů zněla jména jejich čerstvých posil. Dokonce i náš hlasatel Harry Trewick, věrný fanda klubu po téměř šedesát let, stál podle hlasu na straně soupeřů. "S číslem devět Frankie Holding!" málem zakřičel, když na trávník vyběhl člověk, kterého Wappingovy peníze zlákaly na vrcholu kariéry k sestupu o tři divize. Hostující fanoušci vítězoslavně jásali. Začal jsem si přát, aby to celé bylo co nejrychleji za námi. Proč jsme zápas nemohli jednoduše vzdát a jít domů?
Pokoušel jsem se dosáhnout na špičky kopaček, když jsem zaslechl, jak mi Kevin Fyffe přes skandování příznivců Hansfordu šeptá do ucha: "Willie, Willie, kam se ztratil Tom?" Narovnal jsem se a rozhlédl se po naší polovině hřiště. Našeho kapitána Toma Hungerforda jsem nikde neviděl. Toma čekal poslední zápas kariéry. Ve třiceti sedmi letech se po více než šesti stech zápasech za klub chystal na odpočinek. Hráči obou týmů měli vytvořit špalír, kterým Tom vyjde na trávník jako poslední, ale kvůli myšlenkám na hnědé obálky jsme na jeho velké rozloučení skoro zapomněli. Možná jenom čekal v kabině, aby si tu chvíli pořádně vychutnal.
"Půjdu se podívat, jestli mu něco není," řekl jsem Kevinovi a odběhl tunelem zpátky do kabiny, i když jsem začínal mít nepříjemné tušení. Tom byl náš střední obránce a ve svém úplně posledním zápase měl dopustit tři góly. Opravdu skvělý způsob, jak se zapsat do dějin.
Mezi profesionály už hráče jako Tommy nepotkáte. Alespoň to svorně tvrdili pamětníci v ochozech. Věrný jedinému klubu, oddaný a spolehlivý, hrající až do devadesáté minuty na doraz. Fanoušci ho bez výjimky milovali, i když měl slabý rok. Uvědomil si ale, že přišel čas zmizet ze scény, a všichni si ho za to vážili, takže nikomu moc nevadilo, že v posledních několika týdnech ztratil na rychlosti a nezabránil spoustě gólů. V téhle sezóně na tom vlastně ani tak nezáleželo.
Šatna byla prázdná, po Tommym ani stopa. Už jsem se chystal zase zavřít, když vtom jsem měl dojem, že něco slyším ze sprch, škrábnutí hrotu o dlaždice. S klapáním jsem přešel místnost a nahlédl za modře vykachlíkovanou stěnu, která sprchy oddělovala od šatny. Spatřil jsem kapitána, jak sedí v koutě s hlavou v dlaních.
"Tommy?" oslovil jsem ho.
Podíval se na mě. Ten mizera brečel. Došel jsem k němu, posadil se vedle něho a položil mu ruku kolem ramen. "Co se děje, Tommy?" zeptal jsem se.
Tommy zavrtěl hlavou. "Tohle nemůžu udělat, Willie, tohle sakra nemůžu udělat." Popotáhl. "Je to můj poslední zápas, do prdele. Počítám, že bych to stejně neudělal, ale tenhle zatracenej zápas je můj poslední."
Nevěděl jsem, co mu mám říct. Pak mě něco napadlo, ale nebylo to moc chytré.
"Copak nevíš, co s těma penězma, Tome?" nadhodil jsem.
Setřásl mou ruku z ramen a pohlédl na mě, jeho uslzené oči náhle přímo hořely. "Samozřejmě vím, co s těma posranejma penězma," řekl. "Já žádný peníze nemám, Willie. Nikdy jsem žádný neměl. Nemám nejmenší tušení, co mě od zejtřka v životě čeká. Je to čtyřikrát víc peněz, než vyneslo to moje posraný utkání na rozloučenou!"
Nikdy jsem neviděl, že by se Tom přestal ovládat, obyčejně býval klidný jako pravzor mírného obra: na hřišti houževnatý a v životě přívětivý a velkorysý. Nikdy jsem ho ani neslyšel mluvit sprostě, ani jednou za pět let, ačkoli my ostatní jsme vulgarity trousili při každé příležitosti.
"Proč se z toho nějak nevykroutíš, když se ti to nezamlouvá, Tome? Řekni, že se ti ozvalo zranění a že se necejtíš -"
"Jasně, to by se ti líbilo, co, Willie?" ušklíbl se. "Nikdo by potom nezabránil tomu, že uhrajeme ten správnej výsledek. Tohle je můj poslední zápas, takže jdi do prdele, budu hrát." Vstal a odešel do šatny právě ve chvíli, kdy se ostatní hráči vraceli na závěrečnou poradu.
Toho dne však žádné povzbudivé řeči nezazněly. Náš trenér Jeff Troy se nedostavil, možná se příliš styděl, než aby se vůbec ukazoval. Pár minut jsme si jenom protřepávali stehna (kromě Toma, který se nyní energicky rozcvičoval) a potom rozhodčí zaklepal na dveře, abychom zase vyšli ven a vytvořili s hráči Hansfordu tunel pro Tommyho. Harry Trewick pronášel z ampliónu ty správné věci a hlavnímu hrdinovi se dostalo vřelého aplausu, jakmile vyběhl na hřiště a zamával divákům. Nějaká holka mu dala kytky a vyfotili si ho do místního plátku. Ale tou dobou jsme se my ostatní již připravili na výkop a mysleli jenom na čísla. 3:0, pak 20 000.
Nechali jsme Hansford, aby se do nás pustil od začátku. Tím jsme nevzbudili žádné podezření. My jsme nestáli za nic a oni byli dobří a navíc potřebovali vyhrát o tři góly. Moc se jim ale nedařilo. Jako o život nehrál jenom Tommy, ale taky náš levý obránce Trevor Gee. Trevor není zrovna nejbystřejší. A všichni jsme pochopili, že něco není v pořádku, když vyběhl z obrany za dlouhým Tommyho odkopem, zachytil míč u pomezní čáry, obešel dva soupeře a ze třiceti yardů poslal nádhernou střelu do břevna. Hostující obránce míč uklidil na roh a Trevor zklamaně zabořil obličej do dlaní.
"Promluvím s ním," řekl Kevin Fyffe, když probíhal kolem mě. A pak v rohu Trevorovi něco pošeptal do ucha a Trevorova tvář se stala obrazem osvícení, protože mu Kevin zřejmě bez obalu objasnil, co bylo tím správným výsledkem míněno.
Ale i když Trevor přestoupil na naši stranu a všichni jsme se ze všech sil nesnažili, Hansfordu se nedařilo skórovat. Jeho fanoušci, kteří od začátku zpívali povzbudivé písně, ztichli a znervózněli, což ovlivnilo i hráče. Potom, těsně před přestávkou, vstřelili dvě branky, obě po Tommyho chybách. V prvním případě se při centru nechal přeskočit Kevinem Holdingem v hlavičkové souboji, ve druhém doplatil na nedostatek rychlosti, když se podél něho Holding prohnal a technicky poslal míč kolem našeho brankáře Neila Hamiltona. Balon se odrazil od tyče, jenže Tommy se ho pokusil odkopnout tak razantně, že mu od holeně odskočil do sítě. Potom Tommy seděl se zakrytým obličejem za brankovou čarou, zatímco ho Neil plácal po zádech a utěšoval: "To nevadí, Tome."
Hansfordští fandové šíleli a stadionem znělo sborové "Postup, postup, postup". Moc vesele se to neposlouchalo, ale nemůžete čekat, že vám někdo dá peníze jen tak. Alespoň o poločase jsme si trochu odpočinuli.
Ne že bychom o přestávce zažili nějaké zábavné rozptýlení. Všichni jsme seděli mlčky a dívali se do země, jenom Tommy měl znovu hlavu v dlaních a slabomyslný Trevor Gee se smál na celé kolo: "Mně to nedošlo, kluci, myslel jsem -", ale Kevin Fyffe na něho ostře zasyčel a do kabiny zase dolehlo vzdálené volání: "Postup, postup, postup..."
Do šatny se připlížil Jeff Troy. Nikdo ani nevzhlédl. Trenér pomalu došel k Tommymu, položil mu ruku na rameno a zeptal se: "Co si takhle odpočinout, Tommy?"
Tommy se prudce postavil a vyštěkl: "Jdi do prdele, Jeffe!", což by kteroukoli jinou sobotu znamenalo okamžitou pokutu, vystřídání a vyřazení z mužstva. Ale Jeff jenom pokrčil rameny a nechal to být a všichni jsme opět museli čekat, až zaklepe rozhodčí.
Hrát ve druhém poločase středního útočníka pro mě byla hračka. Především měli dva urostlé beky, kteří zrovna přestoupili na závěr kariéry z nejvyšší soutěže, avšak ve třetí divizi si pořád vedli s přehledem. Kromě toho se ke mně skoro nedostal míč, a pokud k tomu došlo, pokoušel jsem se proběhnout kolem obránců. Neměl jsem nejmenší šanci, ale určitě jsem vypadal snaživě, zejména když jsem nervózně gestikuloval na středního záložníka kvůli očividnému nedostatku podpory. Jediný problém spočíval v tom, že Hansford nemohl dát ten zatracený třetí gól, a čím více se snažili a čím méně překážek jsme jim kladli do cesty, tím více šancí zahazovali. Znovu zavládlo napětí. Tommy hrál pořád na sto procent, ale kvůli věku a skutečnosti, že hrál místo celého mužstva, mu síly docházely ještě rychleji než obvykle.
Potom, asi pět minut před koncem, se Kevin Holding zase jednou řítil do uličky. Tommy běžel za ním a skosil ho zezadu ve velkém vápně právě ve chvíli, kdy se Holding chystal vystřelit. Penalta, bez debaty, a kdyby to nebyl Tommyho poslední zápas, určitě by dostal červenou. Možná by mu to vyhovovalo, protože by se nemusel dívat, jak Kevin Holding škodolibě pálí kolem Neila Hamiltona do sítě. Stadionem opět znělo skandování příznivců Hansfordu, oslavujících téměř jistý postup.
A bylo to doma. Protihráčům stačilo držet míč a my jsme se je ani nesnažili o něj připravit. V posledních minutách se divákům nabízel smutný pohled na to, jak vlažně pobíháme kolem soupeřů, jejichž čtyři obránci si přihrávali jako profesionálové mezi žáčky. Občas si kopl také brankář a fanoušci při každém doteku s míčem zajásali. A potom jejich střednímu obránci nevyšla přihrávka a brankář se za ní musel rozběhnout, ale balón mu stejně unikl na roh.
Několik našich hráčů se neochotně šouralo k protější brance, abychom vzbudili dojem, že jsme nesložili zbraně. Tommy byl mezi nimi. Trevor Gee se ujal kopání rohu a Tommy mu něco pošeptal, když se na hranici vápna míjeli. Fandové hostů pískali jako o život, devadesát minut už určitě vypršelo. Trevor poslal dokonalý centr na Tommyho hlavu a za další zlomek vteřiny míč prolétl šibenicí hansfordské branky do sítě. Několik zbývajících stovek našich věrných fanoušků šílelo, jejich hrdina skóroval, a připravil tak arogantního zbohatlíka o postup. Tommy vběhl mezi ně a všichni skákali nahoru a dolů, zatímco rozhodčí foukl do píšťalky, čímž oznámil konec zápasu.
Hráči Hansfordu museli vědět, že jsme dostali úplatek, protože když jsme si s nimi zmateně podávali ruce, polohlasně nás proklínali: "Hajzlové." Zaslechl jsem, jak se Kevin Fyffe obrací na Trevora Gee: "Proč jsi to sakra udělal?" a Trevor odpovídá: "Pověděl mi, abych mu to dal na hlavu, že určitě přestřelí." A Kevin zoufale rozhodil rukama a všichni jsme šli za fanoušky předstírat, že jsme šťastní za Toma.
Ale Tommy nám už nevěnoval pozornost, fandové ho nesli na ramenou a zpívali: "Tommy Tommy Tommy, Tommy Tommy Tommy Tommy Hungerford!" Než obešli čestné kolo, naši hráči byli ve sprchách, hansfordští příznivci se odebrali do města páchat výtržnosti, a jak jsem se doslechl později, Derek Wapping zmizel ze stadionu, aniž se pozdravil s kýmkoli z domácího klubu.
Toho dne oslavovalo jiné mužstvo, Brygate Rovers. Postoupili do druhé divize místo Hansford Townu. V létě u nich Tommy Hungerford dostal práci jako trenér mládeže.
Přeložil Michal Prokop
