Jiří Němeček: Zbytečných třicet dní

Zbytečných třicet dní

Není u nás snad jediná politická strana, která by před volbami neslibovala podporu soukromému sektoru a podnikání obecně. Sliby kabinetů se ale během jejich vládnutí vytrácejí do ztracena a jediné, nač se mohou firmy spolehnout, je fakt, že rok od roku musí společně se zaměstnanci odevzdat státu víc financí. A stát za tyto peníze často neodvádí adekvátní veřejnou službu.
Řadu opatření, která ztrpčují podnikatelům život, odůvodňuje stát nutností přizpůsobit se Evropské unii. Někdy je to pravda, někdy výmluva. Čeští dovozci se například v poslední době obávali, zda se otevřením evropského trhu neprodlouží vracení daně z přidané hodnoty při prodeji zboží v evropském "zahraničí". V naprosté většině se ničeho podobného bát nemusí - ale tato obava odhalila fakt, že stát (finanční úřady) si léta potichu nechává často plných třicet dní peníze, které musí nakonec stejně vrátit firmám. Jistě, zákon to umožňuje a ještě v první půlce devadesátých let to bylo oprávněné opatření, aby měly státní orgány dost času na odhalení nekalých praktik. Daňovým únikům to stejně nezabránilo (kdo by neslyšel třeba o kauzách s lehkými topnými oleji).
Dnes už nastavená lhůta víc omezuje poctivce než podvodníky. Zaběhnutá byrokratická mašinérie ale funguje dál. Podnik, který úředníky o své peníze "neuhání", si většinou měsíc počká. Ročně jde o řádově dvě stovky miliard korun, s nimiž firmy nemohou část roku podnikat. Jejich rychlejší uvolnění by podnikatelskému prostředí pomohlo víc než sliby a programy rozvoje podnikání.