Jiří Witzany: Příliš rovnostářský důchodový systém

Demografická krize s sebou nese deficity průběžného důchodového systému. Dramatické snižování počtu aktivně činných přispívajících do systému a nárůst příjemců důchodů, přímo ohrožuje samotnou podstatu průběžného systému.
Tento známý fakt vede k hledání různých alternativ reforem penzijního systému, vesměs založených na kombinaci systému průběžného se systémem kapitálového spoření. Zavádění povinné kapitálové složky penzijního systému však znamená nutnost akumulace dodatečných stovek miliard korun do kapitálových fondů. Tedy další zvýšení deficitů celého systému v střednědobém horizontu, pokud by se nepřistoupilo k dramatickému snížení objemu vyplácených důchodů nebo zvýšení odvodů do důchodového systému.
Vybudování povinných kapitálových fondů jako polštářů proti nepříznivému populačnímu vývoji může tak přinést své ovoce nejdříve za 15 až 30 let. Střednědobý horizont pět až 15 let je však klíčový z hlediska vstupu České republiky do eurozóny a dodržování příslušných pravidel a deficitních limitů. Zdá se tedy, že se politici a odborníci marně pokoušejí o vyřešení problému na způsob kvadratury kruhu.
Málokdo si ale klade otázku, zda právě průběžný důchodový systém není jednou z příčin populační krize, která naopak ohrožuje jeho fungování. Zda změna některých principů důchodového systému spolu s dalšími opatřeními vedoucími ke stabilizaci populačního vývoje v Česku by nebyla nejlepším řešením celého problému.
Kapitálové fondy lze totiž snadněji budovat v obdobích s příznivým populačním vývojem, kdy průběžný systém vykazuje přebytky. Období populační krize s deficity průběžného systému je tím nejnevhodnějším časem pro jejich zavádění.
Rození a výchova dětí totiž bývala pro rodiče mimo jiné investicí pro zajištěné stáří. Ano, mít dítě s sebou nese mnoho práce a nemálo finančních výdajů. To platí dnes jako dříve. Kdysi však bylo společností vnímáno jako jednoznačná povinnost dětí, postarat se o staré či nemocné rodiče, i bez dostatečných příjmů.
Průběžný důchodový systém však tento vzorec chování zbořil. Společnost na sebe vzala povinnost ekonomicky se postarat o staré, tato odpovědnost již nepatří jejich vlastním dětem. Ekonomický stimul pro výchovu později ekonomicky produktivních dětí byl tedy zničen nebo významně oslaben.
Naopak rodiče tří a více dětí, dnes často hospodařící na hranici možností, mohou porovnávat svou perspektivu pro stáří s těmi, kteří se namísto dětí rozhodli pro jinou prioritu - svou vlastní vyšší životní úroveň a pro kapitálové spoření. Ti budou ve stáří dostávat slušné přilepšení z kapitálového penzijního spoření a stejný státní důchod jako ti, kteří investovali stovky tisíc, možná i milióny korun do výchovy více dětí.
Ještě hůře na tom budou matky více dětí. Protože strávily významnou část svého produktivního věku péčí o děti, bude jejich státní důchod velmi nízký. Sotva však budou moci očekávat nějakou pravidelnou finanční pomoc od svých ekonomicky aktivních dětí. Děti budou přece již plnit svou společenskou povinnost pečovat o staré vysokými odvody do státního důchodového systému.
Z tohoto striktně ekonomického pohledu je rození a výchova dětí, zejména třech nebo více, pro otce a dvojnásob pro matku při současném průběžném penzijním systému holým nesmyslem. Rovnostářský průběžný systém tak dlouhodobě narušuje přirozený řád věcí, přirozené vztahy mezi rodiči a dětmi. Důsledkem, spolu s dalšími faktory, je populační krize.
Jedním z návrhů, jak odstranit tuto hluboce demotivující nespravedlnost při zachování základních prvků průběžného solidárního systému, je vazba průběžně vyplácených důchodů nejen na minulé výdělky důchodce, ale také na odvody jeho ekonomicky aktivních dětí do důchodového systému. Výsledný důchod by pochopitelně nemohl poklesnout pod životní minimum.
Takový spravedlivější systém by přirozeně rodiče motivoval nejen k vyššímu počtu dětí, ale i k jejich výchově v ekonomicky produktivní jedince, kteří se navíc nevyhýbají své povinnosti odvádět významnou část svých příjmů do důchodového systému. Příznivější populační vývoj by potom umožnil akumulaci povinných kapitálových fondů jako druhého stabilizačního pilíře penzijního systému.

Autor, manažer finančních rizik, je místopředsedou Evropských demokratů