Šifra ze dvora Rudolfa II. stále odolává luštitelům

Šifra ze dvora Rudolfa II. stále odolává luštitelům

Rukopis patřil koncem 16. století císaři Rudolfu II., který jej uchovával na svém pražském dvoře. Zdá se, že císař jej získal a zařadil do svých bohatých sbírek jako práci Rogera Bacona, anglického filozofa a přírodovědce, který žil ve 13. století. Rudolf II. za knihu zaplatil velmi slušnou sumu 600 zlatých dukátů, neboť zřejmě věřil, že obsahuje bůhvíjaké skryté poznání o prodloužení života či proměně běžných kovů ve zlato.

Nahotinky a šifry

Rukopis ilustrují kresby fantastických rostlin, symbolů zvěrokruhu a také nahých žen. Co je však podstatnější - obsahuje 234 stránek kompletně nesrozumitelného textu.
Moderní vědci se o dílo zajímají od roku 1912, kdy je koupil americký starožitník Wilfrid Voynich a snažil se najít někoho, kdo jej přeloží. Nepodařilo se. Nyní kniha, přezdívaná Voynichův rukopis, patří Yaleově univerzitě v americkém New Havenu.
Je psána zcela zvláštními písmeny, z nichž některá se podobají písmenům latinské abecedy. Jak poznamenal časopis Economist, který příběh rukopisu ve své vědecké rubrice shrnul, někteří analytikové soudili, že by písmo rukopisu mohlo být nějakou upravenou formou čínštiny, jiní, že to snad je stará ukrajinština, z níž pisatel odstranil samohlásky. Text však při dalších rozborech nijak nepřipomínal tyto ani další jazyky.
Vědci, kteří se jej pokoušeli rozluštit, konstatovali, že nejde o jednoduchý přepis některého jazyka jinými symboly, jež zastoupily běžně používaná písmena, protože vnitřní stavba slov v rukopise ani jejich řazení do vět se nepodobá struktuře žádné jiné porovnávané řeči.
Rukopis by tedy mohl být složitěji kódován. Avšak žádný kryptolog jej nebyl v minulých letech schopen rozluštit. A to je zvláštní, protože jiné šifry z té doby se luštitelům rozlousknout podařilo.

Složitá práce pro podvodníka

Zbývá samozřejmě ještě varianta, že text vůbec žádný smysl nemá a byl od samého začátku jen podvodem na císaři Rudolfu II., který mu nerozuměl, a proto mohl věřit tvrzení některého podvodníka, že dílo je zakódovaným textem Rogera Bacona.
S tímto vysvětlením ovšem nesouhlasí Gabriel Landini z univerzity v anglickém Birminghamu, který rukopis rovněž zkoumal. Podle něho by pro podvodníka bylo skutečně obtížné napsat stovky stránek nesmyslné hatmatilky tak, aby se v ní odrážela ucelená vnitřní struktura.
Přesto však právě toto vysvětlení nyní podporuje nový výzkum zveřejněný v lednovém čísle časopisu Cryptologia. Počítačový vědec Gordon Rugg z anglické univerzity v Keele popisuje, že objevil způsob, jak mohl být text rukopisu sestaven. K luštění zatím nepoužil počítače, ale metody obvyklé v 16. století.

Podezřelý je magistr Kelly

Rugg vyšel z hypotézy, že rukopis je padělek a jeho text žádný skutečný smysl nemá. Podezřelým z jeho autorství by v tom případě mohl být Edward Kelly, šarlatánský vědec anglického původu, kterého císař Rudolf II. pozval na svůj dvůr.
Gordon Rugg si tedy na zkoušku vypůjčil jednu z technik šifrování používanou v té době, kterou Kelly znal - takzvanou šifrovací mřížku. Britský luštitel předpokládal, že Kelly by pro padělání rukopisu takovouto mřížku použil jinak, než bylo obvyklé. A proto se pokusil napodobit možný postup.
Sestavil si tabulku o čtyřiceti řádcích a 39 sloupcích, do níž vepsal shluky znaků (jakoby slabiky) z tajemného rukopisu. Potom na tuto tabulku přiložil stejně velkou šifrovací mřížku, v daném případě kousek kartónu, do něhož vystřihl v úhlopříčce tři otvory. Potom mřížkou otáčel a posouval, a vypisoval při tom "slabiky", které se mu zjevovaly ve vystřižených otvorech.
Výsledek? Vzniklý text má obdobné vnitřní uspořádání jako tajemný rukopis. Vypadá složitě, ale na jeho sestavení stačila pouhá rutina, byť pracná a časově náročná.

Jak potvrdit nesmysl?

Nyní už doktor Rugg se svými kolegy zapojil do řešení počítače. Pokouší se právě za jejich pomoci sestavit takovou tabulku a šifrovací mřížku, která by rozvrstvení znaků v textu vystihla ještě lépe.
Zatím se mu tedy podařilo prokázat, že rukopis může být padělkem sestaveným mechanickým způsobem ze znaků, které nedávají smysl. Nicméně úplný důkaz to ještě není. A v tom bude vždycky problém: kdyby se rukopis podařilo rozšifrovat, měli by kryptografové záhadu vyřešenu. Avšak pokud rozluštění nenajdou, nemohou nikdy s určitostí vědět, zda je to proto, že text vůbec žádný smysl nemá, anebo proto, že na jeho objevení ještě nestačili.
[*]
info

Šifrovací mřížka
Šifrovací mřížkou může být třeba tuhý papír čtvercového tvaru, v němž je vystřiženo několik otvorů. Nejjednodušší použití je takovéto: Pisatel při šifrování položí mřížku na stejně velký papír a napíše do každého z otvorů jedno písmeno ze své zprávy. Pak mřížku pootočí o devadesát stupňů a pokračuje v psaní písmen do otvorů, které se přesunuly do jiného místa podložky. Po třech pootočeních šifrovací mřížky jsou písmena zprávy rozházena na papíře tak, že nedávají smysl. Příjemce zprávy však text zpětně přečte, když na papír správně přiloží stejnou mřížku a vypíše písmena tak, jak se mu při otáčení zjevují ve vystřižených otvorech.
Využití šifrovací mřížky, z něhož Gordon Rugg podezírá magistra Kellyho, bylo ovšem poněkud složitější, a hlavně - nešlo v něm o skutečné šifrování. Rugg se domnívá, že padělatel rukopisu mřížku využil k systematickému výběru znaků, které však neměly smysl ani před šifrováním ...