Kam kráčejí evropské vysoké školy?

Stejně jako v ostatních oblastech, tak i u vysokoškolského či terciárního vzdělávání se množí otázky spojené s blížícím se vstupem České republiky do Evropské unie. Jak se změní vysoké školy, až budeme v unii? Bude každý student moci studovat, v jaké zemi se mu zachce? Jak se bude evropské vysoké školství dále vyvíjet? Pokusme se naznačit alespoň některé z odpovědí.
V první řadě je třeba zdůraznit, že nic takového jako společný evropský vysokoškolský vzdělávací systém zatím neexistuje. Co země, to různé tradice a zvyky. Situace se však začíná pomalu měnit. A důvod je v podstatě velmi jednoduchý. V osmdesátých letech poprvé překonal počet evropských studentů studujících ve Spojených státech amerických počet amerických studentů působících na vysokých školách v Evropě. Když se podíváme na Evropu, tak zjistíme, že pro zahraniční studenty je daleko méně přitažlivější než například anglosaské země, jako jsou zmíněné Spojené státy americké, Kanada či Austrálie. Každá evropská země má totiž vlastní systém titulů, hodnocení výsledků a všech možných procedur. Je zatím téměř nemožné, aby student absolvoval jeden ročník v Itálii, druhý v Anglii a třetí třeba ve Finsku. A to nemluvíme o schopnosti se v každé dané zemi domluvit jejím mateřským jazykem.

Boloňský proces
Tento fakt si uvědomili v roce 1998 ministři školství Německa, Francie, Itálie a Velké Británie a podepsali Sorbonnskou deklaraci. O rok později už devětadvacet evropských zemí podepsalo Boloňskou deklaraci. Společně se zavázaly k tomu, že budou do roku 2010 usilovat o vytvoření evropského vysokoškolského prostoru. Přeloženo do srozumitelné řeči: cílem je zvýšit konkurenceschopnost Evropy tím, že jednotlivé systémy budou přinejmenším porovnatelné a vzájemně prostupné.
První krokem, který můžeme velmi dobře pozorovat i v České republice, je přechod k anglosaskému modelu studia, které je rozděleno do tří částí. První část je bakalářská, druhá je magisterská (pozor na název, magisterské studium může být zakončeno i titulem inženýr) a třetí doktorská. Struktura je jasná, umožňuje studentům větší svobodu rozhodování. Mohou po dvou či třech letech bakalářského studia odejít do praxe či pokračovat dále. Současně je struktura pochopitelnější i pro ty, kteří přijdou studovat ze zahraničí.
Dalším krokem je postupné zavádění Evropského kreditového systému (ECTS). Ten umožňuje převést místní ohodnocení za jednotlivé předměty na univerzální škálu. Všechny studijní povinnosti by tak měly být porovnatelné a přenositelné.
Zatímco přechod na nový model studia - bakalářský, magisterský a doktorský - v České republice úspěšně pokračuje, přechod na kreditový systém zatím pokulhává. O tom může ostatně vyprávět mnoho našich studentů, kteří se setkávají s problémy, když chtějí uznat zkoušky či zápočty z různých fakult jedné vysoké školy.
Celý takzvaný boloňský proces tedy pokračuje. Nejdůležitějšími tématy jsou kromě mobility studentů a učitelů a ECTS také zlepšení mechanismů a standardů udržování kvality, ale také otázky spojené se studentskou sociální podporou. Nezbývá než doufat, že kromě nespočetného množství seminářů, školení a mezinárodních konferencí, na kterých intenzívně diskutují představitelé ministerstev, studentů a vysokých škol starého kontinentu, se výsledky této evropské snahy projeví nějakými konkrétními zlepšeními i na našich vysokých školách. Jak pro studenty a učitele, tak například pro zaměstnavatele studentů.

Role Evropské unie
Velmi zajímavou roli hraje v oblasti vysokoškolského vzdělávání Evropská komise. Stále platí, že vzdělávání, včetně terciárního sektoru, není předmětem žádné společné evropské politiky a zůstává ve výlučné pravomoci jednotlivých členských států. Evropská komise proto pouze přispívá k rozvoji kvalitního vzdělávání podporou spolupráce mezi členskými zeměmi.
Přesto je Evropská komise na poli vysokoškolského vzdělávání stále aktivnější a snaží se prostřednictvím různých programů vzdělávání alespoň částečně ovlivňovat. Z těchto programů jmenujme za všechny Erasmus, Leonardo da Vinci či Tempus. Stejně tak je Evropská komise jednou ze zúčastněných stran již zmíněného boloňského procesu.
A co si myslí Evropská komise o úloze univerzit v Evropské unii? Podle ní je role univerzit v budoucnosti Evropy zásadní vzhledem k tomu, že se má evropský kontinent stát do roku 2010 nejsilnější ekonomikou světa postavenou na znalostech. Od univerzit se tedy očekává, že budou aktivním článkem tohoto procesu díky klíčovému postavení v oblasti základního i aplikovaného výzkumu, přenosu výsledků výzkumů do praxe, spolupráci s průmyslem a vzrůstající úloze v místním a regionálním rozvoji.
Evropská komise ale vidí určité rezervy evropských vzdělávacích institucí, zvláště v porovnání s jejich americkými protějšky, a proto se snaží přijít s tematickými okruhy, které je zapotřebí intenzívně a na různých úrovních diskutovat. Jedná se mimo jiné o to, jak zajistit školám dostatečné zdroje, jak na druhou stranu dosáhnout toho, aby jejich hospodaření bylo efektivnější, jak zvýšit zapojení škol do regionálního a místního rozvoje a v neposlední řadě jak podpořit vzájemnou spolupráci mezi vysokými školami a podnikatelskou sférou, která je důležitým předpokladem rozšiřování a využití znalostí pro ekonomiku a společnost.
Evropská komise dále poukazuje na to, že například studentská mobilita není stále na dostatečné úrovni. V roce 2000 studovalo méně než 2,5 procenta evropských studentů v jiné zemi kontinentu. Rozdíly u jednotlivých členských zemí jsou samozřejmě výrazné. Zatímco šedesát osm procent studentů z Lucemburska, deset procent z Řecka či devět procent z Irska studuje za hranicemi své země, španělských studentů jsou v ostatních zemích Evropské unie pouze 1,2 procenta a u studentů z Velké Británie je to dokonce méně než jedno procento.

Jak dál?
Co můžeme v příštích letech ve vysokém školství očekávat? V první řadě je nutno říci, že to bude stále vláda každého státu, která určí, jak se vysoké školství bude vyvíjet. Evropská komise více či méně jen doporučuje či finančně stimuluje.
Některé trendy se ale jeví více než pravděpodobné. Obrovský nárůst studentů, kterého byla západní Evropa svědkem v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století a východní a střední Evropa o dvě desítky let později, už pravděpodobně překonal svůj nejvyšší bod. Od kvantity se pomalu a jistě přesuneme ke kvalitě. Čím dál tím větší důraz bude kladen na vzájemnou spolupráci vysokých škol, společné programy, na programy přednášené v angličtině a především na větší mobilitu studentů a učitelů. Stejně tak budou především technické vysoké školy nuceny se ve stále větší míře zapojit do spolupráce s průmyslovými podniky a také zvýšenou měrou přispívat k rozvoji regionů.
[*]
Autor je sociologem