Diplomacie není jen hra znamení

groman@centrum.cz

Jaroslav Šedivý vystudoval historii, v sedmdesátých letech byl zatčen a po propuštění se musel živit jako dřevorubec a řidič kamiónu, sedmnáct let umýval okna. V roce 1989 se stal poradcem ministra zahraničí, od roku 1990 pak působil jako náš velvyslanec ve Francii, Belgii a Lucembursku, zastupoval českou republiku v NATO. V roce 1997 se stal ministrem zahraničí a kariéru ukončil jako velvyslanec ve Švýcarsku. Je mu pětasedmdesát.

Hodilo se vám vaše vzdělání historika v diplomacii?

"Je neocenitelné. Zabýval jsem se totiž dějinami zahraniční politiky. V archívu ministerstva jsem třeba studoval vyslanecké zprávy, materiály kabinetu ministra i další úseky zahraniční politiky. Dalo se z toho vyčíst, jak se dělá zahraniční politika i jak se řídí ministerstvo. Třeba Beneš si své instrukce a poznámky psal na kartičky, sekretář je přepsal, příslušný odbor pokyny zpracoval, případně doplnil apod. Tam jsem pochopil, že diplomacie je především příprava, analytická práce, hodnotící, soustředící řadu zdrojů a informací do výsledného tvaru, že zahraniční politika je z deseti procent velké viditelné znamení, koncepce, ale z devadesáti procent je to práce velmi detailní, pro veřejnost skoro neviditelná."

Jak vypadal váš vstup do diplomacie v roce 1989?

"Po 17. listopadu jsme měli nějakou dobu dojem, že v Laterně Magice připravujeme opoziční hnutí. Václav Havel velmi rychle pochopil, že k tomu potřebuje analýzy z různých odvětví. Vzniklo osm programových skupin a mně svěřili skupinu pro zahraniční politiku. Jenže události šly tak rychle, že během týdne jsem stačil připravit jen návrh na odchod sovětských vojsk. 11. prosince jsme pak s Jiřím Dienstbierem šli do Černínského paláce a převzali ministerstvo. Nikoho jsme skoro neznali a stáli jsme před otázkou, čím máme začít."

Museli jste se tedy tak trochu učit za pochodu. Jak to konkrétně vypadalo?

"Tehdejší ruský ministr Ševardnadze například svolal do Prahy schůzku zahraničních ministrů východního bloku, kde chtěl navrhnout reformu Varšavské smlouvy podle vzoru NATO. Věděli jsme, že zůstat ve Varšavské smlouvě nechceme, ale že to ještě nemůžeme Rusům takto postavit - nebylo jisté, co by udělali. Navrhl jsem tedy, abychom přišli s jiným projektem, s Evropskou bezpečnostní komisí, která by stála vedle obou paktů. Bylo nám jasné, že to neprojde, důležité pro nás bylo dát k ruskému plánu alternativu. A to se už projevovaly začátky skutečné diplomacie, strategie a taktiky."