Millan Fridrich: Fellini aneb není malých příběhů a prázdných míst

V Rimini, v luxusním Grand hotelu visí na stěně Felliniho obraz. Z divokých barev vyčnívá bílý hotel jako kapesník z trsů trávy. Málokdo si všimne detailu, kterým Fellini vtahuje návštěvníky do svého cirkusu života. Obraz nese letopočet 1923. Federico Fellini se narodil v roce 1920. To slunečné a barvité jaro se tedy konalo jindy. Ať žijí iluze...
Fellini ukázal, že jeho život, doba a lidé, jež potkal, jsou pro něj dostatečným materiálem pro zobrazení lidské existence. Věřil, že každý jedinec má v sobě smysl pro pochopení svého osudu. Stačí najít klíč. Fellini to zkoušel filmem a karikaturou. Každý film nebo i jen novinový rozhovor však v sobě nese onu lehkost karikaturisty, která diktuje: nesmíte nic brát tak, jak to na první pohled vypadá.

"Dělám filmy tak, že vyprávím útržky ze svého života," říkal Fellini, jehož život je pevně spojen se dvěma místy - přímořským letoviskem Rimini a Římem. Pochopit Felliniho tvorbu bez jejich návštěvy je nemožné.
Duchovní otec italského neorealismu Roberto Rosselini kdysi řekl, že mu Felliniho tvorba, zvláště film Sladký život, připadá provinční. Fellini se neurazil. Nikdy si nehrál na intelektuála nebo vizionáře. Miloval cirkus, klauny a zdánlivě všední osudy konkrétních lidí v jejich malém světě.

"Označení provinční umělec je to nejlichotivější, co může umělec slyšet. Umělec musí být fascinován tím, co vidí, ale zároveň si musí držet určitý odstup. Odstup provinciála... V podstatě: co je to umělec? Nic než provinciál ocitnuvší se mezi realitou fyzickou a metafyzickou. Vzhledem k metafyzické realitě jsme my všichni provinciálové."

Felliniho definici provinciála lze také brát jako obranu proti tvůrcům nebo spíš ideologům, jež neuznávají nic než proklamace velkých idejí nebo morálních postojů. Fellini, jenž se narodil v Rimini, prožil v něm druhou světovou válku a později tam jezdil za rodinou, byl přesvědčen, že není malých příběhů a prázdných míst.

Právě z Rimini, městečka na jadranském pobřeží, čerpal Fellini největší inspiraci, především k Amarcordu. V kině Fulgor, které dodnes funguje, objevil filmové umění a z pláže - úplně švorcový - potajmu sledoval dění ve snobském Grand hotelu. Když se stal uznávaným režisérem, na Grand hotel nezapomněl, naopak, při cestách za rodinou v něm nacházel útočiště. Dnes vedení hotelu pronajímá Felliniho apartmá zhruba za 21 tisíc korun na noc. "Grand hotel byl kouzelným palácem z orientálních pohádek. Pro malého kluka to byl fantastický svět," tvrdil Fellini.

Půvab a působivost zdánlivě obyčejných příběhů u Felliniho umocňoval smysl pro detaily, momentální náladu a spontánnost. Většinu scénářů proto zcela předělával během natáčení a občas dokonce nevěděl, jak film skončí.
"Nebaví mě divadlo, ale zajímá mě cvrkot na chodbě o přestávce," říkal Fellini, jenž získal pět Oscarů a bezpočet dalších ocenění, ale jeho filmy nebyly přijímány jednoznačně. Církev označila Sladký život za oslavu zahálky a zakázala na něj katolíkům chodit. Na Romě a Silnici zase některým vadila jejich syrovost.

Právě Roma byla vedle Amarcordu Felliniho nejtěžším filmem. Točil ho totiž ve "svém" městě o lidech, které potkával na ulicích nebo ve svých představách. Fellini často mluvil o svých nočních cestách s policií do temného Říma prostitutek, zločinu a katakomb. Celé dny zkoumal v kavárnách chování lidí, duši Římanů. Zatímco Rimini bylo město dětství, Řím byl městem Felliniho - muže. Přímořskou poetiku vystřídal popis hutné spodní vody erotiky a moci.
Ačkoliv Fellini patří mezi největší filmové tvůrce vůbec, i on poznal paradoxy lidského snažení.

První filmy točil s minimem peněz a obavami, zda snímek vůbec dokončí. Později těžko sháněl producenty na svá experimentální díla. Který producent by dnes nechal devět nocí točit režiséra jednu scénu ve Fontáně di Trevi, jak to Fellini učinil ve Sladkém životě. Většina současných filmů, i v Itálii, se podřizuje vkusu televizního diváka, který chce zábavu a rychlý spád. Fellini po divákovi žádal, aby byl pozorný a bral film jako událost, proto neměl televizi rád.

Miloš Forman kdysi řekl: "Fellini natočil filmy ve své době, podle svojí mentality, o svém národě a svém životě, a to jim zaručuje nesmrtelnost. Je hodně současných filmů, které jsou ve srovnání s jeho filmy staré." Silnice, Cabiriiny noci, Sladký život, Roma nebo Amarcord skutečně ne a ne zestárnout.