Foto: DZT
Zdá se, že léta otevřeného česko-německého soužití přinesla určité ovoce. Strach z Němců mizí, tabu vyprchává. Česká společnost se sice ještě potýká s emocionálním zabarvením některých aspektů vztahů, ponížení z Mnichova a z protektorátu je zejména ve starší generaci hluboce zakořeněno. I proto Češi a Němci stále stojí na rozcestí a ještě nenašli úplně jasný směr. Ale bude-li se vývoj ubírat stejným způsobem dál, za pár let bude marná i snaha dělat z česko-německé minulosti eso do politického mariáše.
Ostatně, německé sjednocení vzbuzovalo větší obavy v západní Evropě než u nás. Pro východoevropské země, a Československo nebylo výjimkou, bylo prioritou vymanit se z bratrského objetí Sovětského svazu. Jak ukazují data, která sbírá pracoviště Sociologického ústavu AV v Ústí nad Labem, jež se výzkumu vztahů mezi Čechy a Němci dlouhodobě věnuje, hrála konfliktní minulost ve vzájemných vztazích na začátku vzniku České republiky výrazně nižší roli než o šest let poté.
Autoři výzkumu to vysvětlují tím, že nároky vznášené sudetoněmeckou stranou (tzv. právo na vlast, majetkové restituce, právo návratu, zrušení prezidentských dekretů aj.) vedly k razantnímu nárůstu vlivu otázky konfliktní minulosti. Tvrdí, že snahy o dialog a "narovnání" zůstávají omezené na užší skupinu lidí, kteří se danou problematikou zabývají, zatímco veřejnost spíš diskuse iritují.
Data se dají interpretovat i jinak. Vztah k Německu a k minulosti byl zpočátku ovlivněn zejména chováním prezidenta Václava Havla. Nároky na navracení majetku byly také nejotevřenější na začátku devadesátých let. Česko-německé vztahy byly přitom tabu - v české společnosti se kromě vášnivé diskuse na stránkách exilového časopisu Svědectví o vztazích k Německu, a zejména o problému odsunu Sudetských Němců, vůbec nemluvilo.
O citlivosti tématu také vypovídají reakce veřejnosti na vstup německého kapitálu do privatizace. Neumožnění "výprodeje republiky" Němcům a Rakušanům tvořilo důležitou součást vládní strategie po volbách v roce 1992. O osm let později proběhl prodej České spořitelny rakouské Erste bez sebemenších protestů.
Na začátku se také rýsoval sociální konflikt: obvyklé pracovně-právní spory se v podnicích, které koupili Němci, začaly interpretovat nacionálně. Naštěstí se osten sporu otupil, protože zahraniční vlastníci používali až na výjimky k řízení podniků český management.
Proč tedy tak výrazně vzrostl význam faktoru s názvem konfliktní minulost? Řekl bych, že to souvisí se vtažením poměru k Německu a k problematice sudetských Němců do domácího politického zápasu. Zatímco na počátku se na tomto tématu výrazně profilovala jenom KSČM, s postupem let si ho přisvojovaly i ostatní politické strany. Bývalý prezident Havel také přitvrdil a ve svém projevu v Rudolfinu v roce 1995 přešel na tradiční stanovisko: rozpoutali válku, odsun byl důsledkem.
Politizace minulosti, po nedávné i té vzdálenější, byla a je důvodem, proč se konfliktní česko-německé minulosti přikládá téměř dvojnásobný význam než na počátku devadesátých let, kdy výzkumy těchto nálad započaly.
Naštěstí měl populismus českých politiků i nečekané důsledky: fungoval jako očkování. Přinejmenším část české společnosti se vůči němu stala imunní. V debatě o památníku obětem vyhnání se to ukázalo: zatímco v České republice záměr Německa postavit památník vzbudil jen malou pozornost, v sousedním Polsku vyvolal politické vášně.
Přitom se dlouhou dobu zdálo, že polsko-německé vztahy jsou výrazně lepší. Kauza s památníkem ukázala, že mnohem děsivější historickou zkušenost Poláků s Němci se překonat nepodařilo. V diskusi o památníku zaujali polští intelektuálové, i ti proevropští, stanovisko, které lze stěží hájit. Diktují Německu, co smí a nesmí v domácí politice dělat. Kdyby se jednalo o porušování lidských práv, dalo by se to pochopit. Ale evropské národy si nemohou navzájem zakazovat stavět památníky. Stejně jako Češi a Němci nemohou připustit, aby jejich společnou budoucnost v unii negativně ovlivňoval historický podtext.
[*]
Co rozděluje Čechy a Němce
Zdá se, že léta otevřeného česko-německého soužití přinesla určité ovoce. Strach z Němců mizí, tabu vyprchává. Česká společnost se sice ještě potýká s emocionálním zabarvením některých aspektů vztahů, ponížení z Mnichova a z protektorátu je zejména ve starší generaci hluboce zakořeněno. I proto Češi a Němci stále stojí na rozcestí a ještě nenašli úplně jasný směr. Ale bude-li se vývoj ubírat stejným způsobem dál, za pár let bude marná i snaha dělat z česko-německé minulosti eso do politického mariáše.
Ostatně, německé sjednocení vzbuzovalo větší obavy v západní Evropě než u nás. Pro východoevropské země, a Československo nebylo výjimkou, bylo prioritou vymanit se z bratrského objetí Sovětského svazu. Jak ukazují data, která sbírá pracoviště Sociologického ústavu AV v Ústí nad Labem, jež se výzkumu vztahů mezi Čechy a Němci dlouhodobě věnuje, hrála konfliktní minulost ve vzájemných vztazích na začátku vzniku České republiky výrazně nižší roli než o šest let poté.
Autoři výzkumu to vysvětlují tím, že nároky vznášené sudetoněmeckou stranou (tzv. právo na vlast, majetkové restituce, právo návratu, zrušení prezidentských dekretů aj.) vedly k razantnímu nárůstu vlivu otázky konfliktní minulosti. Tvrdí, že snahy o dialog a "narovnání" zůstávají omezené na užší skupinu lidí, kteří se danou problematikou zabývají, zatímco veřejnost spíš diskuse iritují.
Data se dají interpretovat i jinak. Vztah k Německu a k minulosti byl zpočátku ovlivněn zejména chováním prezidenta Václava Havla. Nároky na navracení majetku byly také nejotevřenější na začátku devadesátých let. Česko-německé vztahy byly přitom tabu - v české společnosti se kromě vášnivé diskuse na stránkách exilového časopisu Svědectví o vztazích k Německu, a zejména o problému odsunu Sudetských Němců, vůbec nemluvilo.
O citlivosti tématu také vypovídají reakce veřejnosti na vstup německého kapitálu do privatizace. Neumožnění "výprodeje republiky" Němcům a Rakušanům tvořilo důležitou součást vládní strategie po volbách v roce 1992. O osm let později proběhl prodej České spořitelny rakouské Erste bez sebemenších protestů.
Na začátku se také rýsoval sociální konflikt: obvyklé pracovně-právní spory se v podnicích, které koupili Němci, začaly interpretovat nacionálně. Naštěstí se osten sporu otupil, protože zahraniční vlastníci používali až na výjimky k řízení podniků český management.
Proč tedy tak výrazně vzrostl význam faktoru s názvem konfliktní minulost? Řekl bych, že to souvisí se vtažením poměru k Německu a k problematice sudetských Němců do domácího politického zápasu. Zatímco na počátku se na tomto tématu výrazně profilovala jenom KSČM, s postupem let si ho přisvojovaly i ostatní politické strany. Bývalý prezident Havel také přitvrdil a ve svém projevu v Rudolfinu v roce 1995 přešel na tradiční stanovisko: rozpoutali válku, odsun byl důsledkem.
Politizace minulosti, po nedávné i té vzdálenější, byla a je důvodem, proč se konfliktní česko-německé minulosti přikládá téměř dvojnásobný význam než na počátku devadesátých let, kdy výzkumy těchto nálad započaly.
Naštěstí měl populismus českých politiků i nečekané důsledky: fungoval jako očkování. Přinejmenším část české společnosti se vůči němu stala imunní. V debatě o památníku obětem vyhnání se to ukázalo: zatímco v České republice záměr Německa postavit památník vzbudil jen malou pozornost, v sousedním Polsku vyvolal politické vášně.
Přitom se dlouhou dobu zdálo, že polsko-německé vztahy jsou výrazně lepší. Kauza s památníkem ukázala, že mnohem děsivější historickou zkušenost Poláků s Němci se překonat nepodařilo. V diskusi o památníku zaujali polští intelektuálové, i ti proevropští, stanovisko, které lze stěží hájit. Diktují Německu, co smí a nesmí v domácí politice dělat. Kdyby se jednalo o porušování lidských práv, dalo by se to pochopit. Ale evropské národy si nemohou navzájem zakazovat stavět památníky. Stejně jako Češi a Němci nemohou připustit, aby jejich společnou budoucnost v unii negativně ovlivňoval historický podtext.
[*]
Co rozděluje Čechy a Němce
