snímky: HN - JAN ŠILPOCH A LUCIE VÍTKOVÁ
Jestli platí, že děti vyrůstají na hudbě, kterou mají rádi jejich rodiče, musely vaše děti vyrůstat na lidovce...
Spíš bych řekl, že děti od dětství slyšely, co měly. Poslouchaly Jethro Tull, Deep Purple a "Zeppelíny". Později, když už byly schopné vnímat i složitější plochy, dostali jsme se k Pink Floyd; když začaly s angličtinou, překládali jsme si texty Dylana nebo U2 a vysvětlovali si, proč se ten Bono chová, jak se chová...
A "vzorný otec" vyrůstal na čem?
Já to měl hodně dohromady: bluegrass, divadlo, trochu bigbít. Úplně první kontakty s muzikou jsem měl přes staré Greenhorny. Bigbít jsem začal pořádně hrát až po vojně.
Pak přišlo moje folkové období. S partou Svitaváků jsme si vymysleli Kanafas a Povijan a vyhráli, co se dalo. Začátek folklóru přišel až pak. Čenda, s kterým jsem hrával, odjel studovat do Prahy, a protože neměl peníze, vymyslel, že budeme hrát na tržištích lidové písničky. Ty přece známe, vždyť jsme to vždycky hrávali po hospodách. Souhlasil jsem a rozjelo se to tak, že už to nebyl jen víkendový přivýdělek. To už vedle nás hrával třeba Karel Holas s kapelou, lidi se scházeli, zpívali, leskly se jim oči... no a pak už byla revoluce a když Čenda zemřel, přišel do Českomoravské hudební společnosti definitivně Karel Holas, mimochodem taky původně ze Svitav.
To jsme to vzali hopem. Pro první kontakty s lidovou písničkou jste chodil do hospody?
Nene, to bylo od táty, kterej si mě vždycky vzal na kolena a zpíval mi "na rozloučení mý potěšení" a další. U nás doma se vůbec hodně zpívalo, navíc táta byl velký ochotník, a tak jsem už od dětství žil v divadle a třeba jsem dirigoval dechovku v Našich furiantech. To byla skvělá parta muzikantů, který s láskou a velkým srdcem hrajou do dneška na svatbách, pohřbech, tancovačkách, městských a okolních slavnostech, na plesech.
Dodnes se mi vrací vzpomínky na jednu zparchantělou dechovku, která se rozléhala návsí na Vysočině ve tři ráno a vycházela z hospody, kde sedí tlustá zpěvačka s bubeníkem, kterej aniž o tom ví, zpívá do mikrofonu přesně to, co hraje, vedle vyschlej klarinetista, spící harmonikář a opodál skoro hluchej saxofonista..., všichni ti staří chlapi, co to měli rádi a hráli až do rána, a i když úplně všechno neladilo, bylo v tom tolik srdce! Míval jsem to hrozně rád a dodneška mám.
Problém byl v tom, že dechovka byla za bolševika protěžovaný styl a jeho protěžovaní představitelé si dovolovali upravovat lidové písničky a mnohdy je upravili fakt hrůzně.
Co znamená špatně upravit?
Lidová písnička je křehká záležitost. Přirovnal bych ji k ženě - chová-li se k ní muž jemně a s láskou, ona mu to vrátí. Ale aby vše fungovalo tak, jak má, měl by hudebník o písničce, nebo chcete-li muž o ženě a o jejím nitru, něco vědět. Když muzikant upravuje lidovou písničku, je dobře, když ví, odkud pochází, co je v tom kraji zvykem, jak se tam lidi oblékají, jak se chovají, - jestli se speciál hraje v půlce, anebo na závěr, jestli se opakuje od půlky, anebo jenom koneček... Tyhle zákonitosti jsou v každém kraji jiné, přičemž kraj znamená často i shluk dvou tří dědin a za kopcem je už zase všechno jinak - tam už nosí jinak kloboučky a pérečka, mají jinak vyšívané vesty, jinak mluví, jinak hrajou písničky, kraj je buď bohatý, nebo chudý.
Vedle znalostí a přirozené muzikálnosti ještě neškodí trocha citu a pokory k materiálu, kterým se právě zabýváte. No a špatně upravit znamená přesný opak.
Optimisticky bychom mohli říct, že to člověk vylepší?
Jistě, ale všichni by v tom vylepšování měli být velice obezřetní: odkaz předků se totiž samozřejmě uchovává v konzervě a je v pořádku, že se lidová muzika hraje někde stejně jako před padesáti lety. Už je ale trošku na pováženou, když někteří interpreti tvrdí, že hrají tu konzervu, že to tak prostě má být, a přitom hrajou na cimbál písničku, která je třeba přes sto let stará. A cimbál v té době na Moravě ještě nebyl.
To už je ale skoro suchá hudební věda.
Ba ne, my si třeba dovolíme takové legrácky, že písnička začne moravským sedlákem jako moravská a skončí jako česká.
Ještě mi vysvětlete, co je to "moravským sedlákem"...
To je smyk na housle, takový ten houpavý rytmus, který vychází z podstaty lidového zpěvu a tance. Když se hraje dobře a je zrovna "naloženo do kamen", je to bigbít jako řemen, je to prostě nejvíc.
Jaká jsou ještě pravidla žánru?
Moravské písničce vévodí primáš. Kdyby ten usnul, musejí spát všichni. A když popije vínečko a má chuť hrát rychleji, tak od toho má v kapele dobré muzikanty, aby ho doprovodili. Když za ním nekulhají, visí na něm očima a duchem jsou s ním, má muzika to správné kouzlo. A když pak začne zpívat zpěvák, začnou se muzikanti okamžitě řídit podle něj: je mu smutno, tak to natáhne. Rozpaží ruce, kapela na něj počká. A kvůli tomu jsou sóla, aby si mohl zpěvák odpočinout, napít se, podívat se po děvčatech...
Funguje to takhle v Čechomoru?
Podobně. Pokud zpívám, jede všechno podle mne. V okamžiku sóla, které hraje většinou Karel, jede se podle něj. Kdyby trakaře padaly, musíme ho dobře doprovodit. Tohle neučí metronom, ale hospodská škola. Když hrajeme čardáš, zrychluju si a zpomaluju, jak to cítím, kluci podle mne - a teprve potom ten příběh, ta nálada fungují. A když Karel hraje sólo a chytnou v něm saze, nesmíme zůstat pozadu. Je potřeba nasadit právě hospodské ucho a předvídat. Pokud ovšem nehrajeme se symfoňákem, tam se jede podle partitury a nesmí se udělat chyba.
Už vám někdo ten "symfoňák" vyčetl?
Pokud pominu, že se úspěch neodpouští, tak ne. Dokonce máme nejen příznivé ohlasy od fanoušků, ale i od folkloristů, kteří pochopili, že hrajeme s láskou. Koneckonců i oni sami se potýkali v mládí s tím, že museli předělat něco, co jim jejich majstři odkázali, a tak mají taky nějaké úpravy za sebou. A tak třeba i vědí, jaký je problém dát písničce srozumitelný jazyk, aby znovu zlidověla. Jinak zapadne a bude spát.
Teď je etnická muzika "in", ale nebyl jste v době, kdy kluci balili holky na zvuk kytar, tak trochu za exotické zvíře?
Takto jsem to nikdy nevnímal. Ve mně vždycky začal bobtnat vzdor, jak něco začalo stagnovat. A pak člověk najednou jede do Velké nad Veličkou na Horňácké slavnosti a úplně ho to uhrane, chytí tam ještě jinou energii, než třeba u bigbíťáku. Najednou mi naskočila nějaká jiskra, začal jsem jezdit častěji a postupně dokonce dostával odvahu zahulákat si.
Na to je třeba odvaha?
Nikdy jsem se neodvážil ani pomyslet na to, že bych dokázal zpívat jako ti praví mistři. Lidovka je něco úplně jiného než bigbítové řvaní, je to těžší zpívání bez všech manýr a pomůcek. Člověk u ní zjistí, jak těžké je zazpívat pěkný dlouhý rovný tón.
V tom je pro mne vaše úsporné pojetí lidové písničky lepší než u mnohdy okázalého Vlasty Redla...
Člověk musí na spoustu věcí myslet. Základ ho opět naučí hospoda - dýchat tak, aby tu hospodu uřval, vyslovovat tak, aby mu ta hospoda i rozuměla. Mnoho věcí jsem se učil zbytečně dlouho, protože jsem neměl žádného pedagoga a vadily mi chyby. Dřív, když se stala chyba na koncertě, byl jsem zlej. A text, co jsme zpívali ve folku, musel být za tři rohy. Dneska mám rád, když je písnička i interpretace jasná, přímočará a energická.
Zažíváte velmi úspěšné období. Oč vás obohatil "čechomorský boom?"
Dal mi jednu věc, kterou jsem pochopil až nedávno - smysl. Já vím, smysl může být v mnoha věcech - v zasazení stromu, stavbě domu, vychování dětí, záchraně lidského života. Zní to pateticky, ale člověk potřebuje úspěchy, které mají šanci stmelit se nakonec do velkého štěstí.
A ještě jedno velmi silně vnímám: díky tomu, že můžeme svobodně pracovat, dostavil se pocit, pro který má smysl žít - zodpovědnost. Prostě se cítím zodpovědný za to, co od nás lidé uslyší, za ten most mezi tradicí a moderním pojetím. A když na nás dál bude chodit tolik mladých, zajímavých a šikovných lidiček jako teď, bude určitě větší šance, že staré, krásné a spící písně dopadnou jako Šípková Růženka.
K tomu už máte nakročeno: dlouhovlasí rockeři si s vámi na koncertech zpívají slovo od slova. V čem tkví kouzlo lidových písniček? Máme je v sobě zakódované?
Asi na to neumím odpovědět. Já to vnímám pocitově, když si vzpomínám, jak mi táta zpívával. Už tenkrát to ve mně vyvolávalo pocit krásna a zvláštní úzkosti, že už to takhle nikdy neuslyším. Tenhle pocit v sobě držím. A když se něco povede na koncertě, vrací se mi.
"Moravské písničce vévodí primáš. Kdyby ten usnul, musejí spát všichni. A když popije vínečko a má chuť hrát rychleji, tak od toho má v kapele dobré muzikanty, aby ho doprovodili."
"Lidovka je něco úplně jiného než bigbítové řvaní, je to těžší zpívání bez všech manýr a pomůcek. Člověk u ní zjistí, jak těžké je zazpívat pěkný dlouhý rovný tón."
