Šest hlav hada nagy

Široké meandry rozbahněných vodních toků vytváří společně se zelenými zemědělskými plochami z ptačí perspektivy zajímavou mozaiku. Každá země působí přes palubní okénko osobitým kouzlem. V dáli se začíná rýsovat jediná přistávací dráha mezinárodního letiště v Phnompenhu a také žlutá budova zářící novotou.
"Letištní hala byla uvedena do provozu teprve před nedávnem a díky Francii, která cítí vůči své bývalé kolonii jisté závazky," říká šestatřicetiletý obyvatel hlavního města vítající turisty.
Kambodža je země vody a rýžových polí. Rytmus života Khmerů se odvíjí podle alternativ, jež jim nabízí dvě roční období: období dešťů a období sucha. Monsunové lijáky zde začínají obvykle v květnu a končí počátkem listopadu, přičemž nejvydatněji prší v září a říjnu.
Voda sehrála fundamentální roli v historii Kambodže, a to ve smyslu praktickém, kdy obchodníci z Indie křižující moře jihovýchodní Asie přivezli na její území hinduismus, a také ve smyslu mystickém. Legenda praví, že prvním "obyvatelem" území Khmerů byl kouzelný had Naga. V té době měla Kambodža představovat pouze malý ostrov se svatou horou a jedním ústředním zeleným porostem. Na území tehdejší Kok Thlok (Země se stromem) se jednoho dne ukryl hinduistický princ Preah Tong prchající ze své vlasti. Zde se také zamiloval do Somi, ženy - hada pocházející z lunární dynastie. Její otec Naga sňatku s cizincem přikývnul. Na znak svého souhlasu vypil veškerou vodu obklopující ostrov a získané území nabídl mladému páru jako jejich nový domov. Tak vzniklo Kambodžské království, praví stará pověst.
Kambodžané jsou i dnes posedlí kouzelnou mocí hada a o postavě Naga promlouvají s patřičnou úctou. V kamenné podobě nejrůznějších velikostí a délek lze na něj narazit na území slavných chrámů v Angkoru a jeho okolí.
"Téměř každý vstup do svatyně chránil dlouhý šestihlavý Naga. Počet hlav symbolizoval duhu, pomyslný most mezi nebem a zemí," vysvětluje bývalý učitel Loeung Viseth. Stojíme před hlavním vstupem do jednoho z divů světa, monumentálního komplexu chrámů Angkor Vat. Viseth ví, o čem mluví, kousek odsud, v městečku Siemreap, vyrůstal.
O několik hodin později nám ukazuje další, poněkud realističtější podobu "uctívaného" plaza. Auto zastaví na kraji prašné silnice u jednoduchého dřevěného stánku. Následuje pár souvětí v khmerštině a mladá žena popostrčí velkou mísu plnou malých nevábných hadích vajíček předurčených na konzumaci. "Vždy, když jedu kolem, tak hady má. Okolní vody jsou jich plné. Dnes ale zaspala a než se dostala ke svým pravidelným zásobovačům, tak na ni zbyla pouze vajíčka," dodává omluvně Viseth.

Srdce a tepna Kambodže
Na západě hraničí Kambodža s Thajskem, na východě s Vietnamem a na severu s Laosem. Dnešní rozloha - 181 035 kilometrů čtverečních, představuje zlomek staré slavné a mocné říše Khmerů rozpínající se kdysi na území sousedů, především Thajska. Mohutný Mekong protéká územím Kambodže v délce 500 kilometrů a podobně jako je tomu v případě egyptského Nilu, je také hlavní tepnou země.
Mekong patří mezi dvanáct nejvýznamnějších vodních toků světa. Jeho délka od pramene, nacházejícího se pět tisíc metrů nad mořem na Tibetské náhorní plošině, až po deltu ve Vietnamu, dosahuje čtyři a půl tisíce kilometrů. Prvním Evropanem, který v letech 1866 - 1868 řeku úspěšně prozkoumal, byl francouzský vojenský námořní důstojník Francis Garnier, jenž objevil i ztracený Angkor.
Mekong je spojnicí zemí jihovýchodní Asie a milióny zdejších lidí živí rybami. Výraznou měrou také přispívá k zemědělské produkci, především pěstování rýže. Po Mekongu se přepravují ve velkém lidé i zboží. Zaoceánské lodě jsou schopny doplavit kontejnery s nákladem proti proudu z vietnamské delty až přímo do hlavního města Kambodže.
Světový velikán se tiše valí Phnompenhem a jeho pravé nábřeží s pozůstatky kaváren francouzského typu žije vlastním životem. Ten pravý cvrkot začíná po setmění. Malá buddhistická svatyně je plná. Věřící zanechávají po sobě bílé lotosy, vonné tyčinky a prosby k Buddhovi o lepší život. Postarší ženy hrají na rozkládacích stolcích pod olejovými lampami karty. Malý noční bazar nabízí nejbizarnější pochoutky. V tlumeném světle se ukazují smažené kobylky, na dalším talíři se válejí podobně upravení chřupaví brouci. Překvapením není konec. Malý kluk pomáhající mamince při prodeji zvedá tác a ukazuje na velké nohaté černé pavouky. Nejsmutnější je ovšem pohled na šedé kostnaté ptáčky, kteří ve smažené podobě představují místní pochoutku. Podobně skončí i ti ještě štěbetající, jejichž majitelé je prodávají ve velkém přímo z klecí.
Teplý večer je nasycený tropickou vlhkostí. Kouzlo noci v Phnompenhu dotváří magické světlo kulatého měsíce zářícího nad vodou.

Plovoucí domy, škola i farma
Zatímco Mekong představuje hlavní tepnu Kambodže, jezero Tonlesap může symbolizovat její srdce. V překladu z khmerštiny Velké jezero je největším sladkovodním jezerem v celé jihovýchodní Asii. Příroda je vytvořila před pěti až šesti tisíci lety. S Mekongem jej spojuje kanál stejného jména Tonlesap. V průběhu období dešťů mění přítok Tonlesap díky množství napršené vody obvykle svůj směr. V důsledku tohoto úkazu zvětšuje Velké jezero výrazně svůj objem, přičemž zatopí okolní lesy a pozemky. Od listopadu až do května pokrývá Tonlesap přibližně 27 tisíc hektarů a povrch jezera dosahuje 2700 čtverečních kilometrů. Od června do října se rozpíná na 150 tisících hektarech, přičemž hladina Velkého jezera se zvětší na 12 tisíc kilometrů čtverečních. Tonlesap není unikátní pouze svojí schopností roztahovat se a smršťovat v průběhu střídání dvou ročních období. Pro strádající a těžce zkoušenou zemi se výjimečné jezero stalo důležitým zdrojem potravy a z 80 procent také zdrojem proteinu pro zdejší obyvatele.
Ve vodách jezera žije kolem 200 druhů ryb, z toho 80 se pravidelně loví. Tonlesap produkuje přibližně 100 tisíc tun ryb ročně.
"Zdejší lidé na obří záplavy každým rokem čekají, je to součást jejich života a vše tomu přizpůsobili," vysvětluje Viseth, když několik kilometrů od Siemreapu nasedáme do člunu na projížďku po známem jezeře. Voda je stejně jako v Mekongu kalná, tu a tam z ní vyčuhují vršky stromů ze zatopeného tropického lesa. Pomalu se začínají objevovat první skromná obydlí známé plovoucí vesnice, jejíž obyvatelé jsou z větší části etničtí Vietnamci. Téměř 90 procent z nich se věnuje rybolovu. Zde plave všechno. Domy, škola, kostel, policejní stanice, malá krokodýlí farma - lákadlo pro turisty, obchody, ale také farmy. Zatímco slepice ozobávají rákosové stříšky chatrných příbytků stojících na bambusových kůlech, selátka se pohupují v dřevěných klecích přímo na vlnách jezera. Jeho hladinu pokrývají různé zelené porosty, k nimž prasátka tu tam občas "doplavou".
Štíhlé čluny představují jediný dopravní prostředek zdejších obyvatel. Míjíme prodavačku, která pádluje mezi domky a nabízí nejrůznější zboží. Na dalším člunu sedí dva malí kluci, kteří se nechávají unášet slabým proudem a přitom si hrají. Z několika chatek doléhají zvuky televize. Kdo si podobný přepych může dovolit, pořídí si domů baterii. Na malé ploše se v neuvěřitelně nuzných podmínkách jí, pije, hraje, spí, klábosí, vaří, suší... Lidé vypadají spokojeně, děti si na rozdíl od mnoha vrstevníků užívají vody téměř celé dny.
Voda z jezera se využívá kromě pití na vše. Obyvatelé vesnice v ní myjí sebe ale také nádobí, perou v ní oblečení a zároveň zde končí veškeré splašky, a tak místní životní prostředí dostává pořádně zabrat. "Jsou známé i případy, kdy si vietnamští rybáři ulehčují práci a loví ryby elektrickým proudem, případně granáty", říká Viseth a dodává, že to pochopitelně znepokojuje světové ekology zajímající se o unikátní Tonlesap. Školáci nižších stupňů se plaví každé ráno k modré budově na kůlech. "Ti starší musí až na pobřeží a poté autobusem do města," říká bývalý učitel Viseth.
Až po půl hodině jízdy se před námi otevírá jezero ve své plné kráse. Nekonečným obzorem připomíná spíše moře. V průběhu zpáteční plavby projíždíme kolem druhé "ulice" plovoucí vesnice. "Kolem břehů jezera máme takových vesnic sto sedmdesát," říká náš průvodce. V podobných podmínkách tedy žijí dnes v Kambodži tři milióny lidí, což je přibližně čtvrtina obyvatel země.

Největší minové pole na světě
Loďka dorazila ke břehu, je třeba ji upevnit. Přiskakuje jednoruký stařík připravený přivydělat si nějaké drobné. Na podobné případy lze narazit v Kambodži na každém kroku. Desetitisíce lidí přišly našlápnutím na minu o zrak, sluch, končetinu... O Kambodži se říká, že je to největší minové pole na světě. Podle OSN bylo počátkem devadesátých let na území Kambodže osm až deset miliónů min. Mnohem důležitější než jejich celkový počet je ale rozloha území pokrytého minami. Statistika říká: jeden z 236 Kambodžanů se stal v posledních letech obětí miny, což představuje nejvyšší počet na světě. Každý měsíc se seznam obětí rozšíří o 150 nových jmen. Pracovníci australského Červeného kříže říkají, že nejcharakterističtějším znakem Kambodže může být jednonohý muž. Po celé zemi se jich dnes pohybuje o berlích nebo na vozíčku na čtyřicet tisíc.
Miny kladli jak Rudí Khmerové, kteří měli k dispozici čínské výrobky, tak vládní vojáci a Vietnamci disponující minami ruského typu PMN-2. Právě tento druh je pověstný svou "zaručenou" schopností amputovat při nášlapu končetinu až nad kolenem. Světové organizace se původně obávaly, že odminování Kambodže může trvat i celé století. V posledních letech se ale objevily nové technologie, takže čištění země od min se zrychlilo. Turisté vědí, že při prohlídkách chrámů nemají opouštět vyznačené chodníky. Místní lidé, kteří zde žijí a potřebují se dostat dále než na své rýžové políčko, ze strachu z min žijí den co den.