Bezpečnost: s unií se shodneme
Česká republika vstoupí za necelé dva měsíce do Evropské unie a stane se tak spoluodpovědnou za výkon její bezpečnostní politiky. Naše národní bezpečnostní strategie se přitom od té unijní v lecčems liší.
Předně jde o přístup k rozvojové pomoci. Česká republika považuje snižování ekonomické a sociální nerovnováhy mezi Severem a Jihem za významný zájem státu, ovšem nikoli za zájem strategický. Unie tento problém zdůrazňuje víc.
Je sporné, zda by Česko přistoupilo na masívní zvyšování rozvojové pomoci, pokud by se na něm bohatší státy EU shodly. Češi nesrovnávají vlastní životní podmínky se standardem rozvojových zemí, ale bohatých států. Často tak hodnotí svoji životní situaci jako neuspokojivou. Proto jsou problémy rozvojové pomoci při koncipování české bezpečnostní politiky podceňovány.
V rámci unie naopak hrozí opačný extrém, jehož nositelem je krajní a "zelená" levice připisující vyspělým zemím odpovědnost za veškeré problémy dnešního světa. I v české politice působí subjekty, které nezohledňují, že evropská koloniální nadvláda je již dlouho minulostí, z čehož vyplývá zodpovědnost každého státu za vlastní osud. Tyto skupiny ale zatím nejsou tak vlivné jako v západní Evropě. Pokud by se tedy v EU prosadila nesporně potřebná politika intenzívní rozvojové pomoci kombinovaná s ještě potřebnější liberalizací zemědělského trhu, mohli bychom mít problémy s aktivní účastí.
Klíčovým problémem obou bezpečnostních strategií je zachování transatlantické vazby, která je pro většinu české politické elity důležitá. Také EU její význam uznává. Otázkou ale je, do jaké míry všichni její členové skutečně považují spolupráci s USA za životně důležitou pro bezpečnost Evropy. Pokud by se například Francie nebo Německo pokusily prosadit oslabování euroamerické vazby v rámci celé EU, šlo by o politiku, která je v rozporu s českými národními zájmy.
Další potenciální nesoulad mezi přístupem Česka a unie představuje postoj k protiraketové obraně. Česká republika považuje snížení rizika napadení vlastního území zbraněmi hromadného ničení za významný strategický zájem. Jednou z cest, jak ho ošetřit, je zapojení se do amerického programu protiraketové obrany.
Česká bezpečnostní strategie se v této souvislosti vyjadřuje zcela jasně: "Vzhledem k pokračujícímu šíření zbraní hromadného ničení spolu s raketovými technologiemi a vzhledem k tomu, že některé země odmítají respektovat svoje mezinárodní závazky, bude vláda vytvářet podmínky pro připojení se k projektům či systémům, které budou schopny zajistit ochranu území České republiky."
Přestože EU považuje šíření těchto zbraní a jejich nosičů za jeden z nejzávažnějších bezpečnostních problémů, otázce protiraketové obrany se vyhýbá, protože v mnoha vlivných evropských státech je tento americký plán z různých důvodů odmítán. Naopak v Česku jej a priori odmítají jen komunisté, zelení a radikálně levicová část sociální demokracie.
Česká republika pravděpodobně při zohlednění své bezpečnostní politiky nebude na evropské úrovni narušovat tvorbu konsensu. Ve většině oblastí se obě bezpečnostní politiky shodují. Největší nebezpečí pro skutečně evropskou bezpečnostní politiku proto leží jinde. Je jím dojem části politických elit některých dnešních členů unie, že je možné svoje partikulární zájmy vydávat za zájmy obecně evropské, aniž by se o skutečných evropských zájmech diskutovalo a v rámci této diskuse se společný zájem hledal.
Velikost státu ani jeho minulé zásluhy o evropskou integraci nemohou tento styl politiky ospravedlňovat. Je také mylné se domnívat, že noví členové Evropské unie chtějí své členství využívat k mlčení. Bezpečnost je totiž v globalizujícím se světě skutečně nedělitelná a všechny tyto státy musely mlčet v období studené války dlouho a důkladně.
Autor je politologem na Vojenské akademii v Brně
