Jonáš Tokarský: Alchymie a magie v sobě mají kus pravdy

Čerstvý sníh v mrazivém slunci řeže do očí, ovšem v čajovně je světlo měkké. Tlumí ho závěsy na oknech a voňavý opar z vodních dýmek. Jonáš Tokarský si vyzul boty, zimní bundu zavěsil pečlivě na ramínko a usadil se do polštářů. Je zřejmé, že tu není poprvé. Ostatně, z laboratoří Technické univerzity v Ostravě je to do čajovny nějakých pět minut. Student materiálového inženýrství zvedne malý zvonek a zacinká. Vodní dýmka na sebe nenechá dlouho čekat a za chvíli už to ve skleněné baňce pobublává.
Jonáš Tokarský zabafá a uhlíky žhnou stejně ostře jako slunce venku za závěsy. Také v jeho knize syčí plamínky, bublají křivule a světlo je tajemně přívětivé.

Jak je vidět, váš vztah k vodním dýmkám je veskrze kladný. Připomínají vám snad něco?
Vodní dýmka je v mém životě stejně příjemnou rekvizitou, jako je kulisou mých příběhů alchymická dílna. Ostatně, kde lze najít tak těsné spojení všech čtyř elementů? Dým symbolizuje vzduch, voda je sama sebou, rozpálené uhlíky jsou ohněm a tabák v kalíšku zemí.

Kniha Alchymické dítě a jiné povídky, za kterou jste získal nominaci, je plná okultismu a magie. Je to váš svět?
Je to svět mých postav, ale já se mezi ně nepočítám. O alchymii a podobných oborech jsem se začal dozvídat ve dvanácti letech. Tehdy mě fascinovaly, ovšem postupně jsem k nim získal jiný vztah. Některé nauky mi časem přišly pozoruhodné více, jiné méně. Baví mě zkoumat, jak vznikly, sledovat jejich vývoj, co je v nich nového a čemu všemu jsou lidé nakloněni věřit.

A co je dnes v alchymii a okultních vědách nového?
Vůbec nic. Hermetické a okultní vědy jsou nejzkostnatělejším útvarem, s jakým jsem se kdy setkal. Tady bohužel neexistuje žádný vývoj kupředu. Nejsilnějším argumentem ve prospěch jakéhokoliv učení v této oblasti je naopak právě jeho starobylost. Ať již skutečná, nebo vymyšlená. Čím starší, tím pravdivější, takže se kořeny kdejakého nesmyslu loví v Babylónii či Egyptě anebo v magických systémech národů legendárních zemí, jako je Atlantida nebo Lemurie. V oblasti hermetiky je situace nejkatastrofálnější. Knihy vycházející na toto téma jsou jen kompiláty děl předešlých, nic nového a původního nevzniká, což je škoda.
Živo je pouze v užitém okultismu. Ročně vycházejí desítky publikací na téma jak zbohatnout, jak si zajistit lásku na celý život, jak upravit byt, abyste byl ochráněn před špatnými proudy, jak zjistit budoucnost. Tyhle nesmysly nemají se skutečným hermetismem nic společného. Rovněž astrologie jen kvete, ale zase pouze ve své nízké formě na stránkách obrázkových časopisů, kde nejrůznějším šarlatánům pomáhá k penězům.

Čemu z toho jste nakloněn věřit vy?
Alchymie a vysoká magie v sobě mají kus pravdy. Jsou to disciplíny, které stály u zrodu chemie, psychologie a dalších vědních oborů, dnes zcela běžných. Proto je zajímavé se jimi zabývat.

A náboženství?
Jsem zapřísáhlý ateista.

Co to je?
Bůh neexistuje. Lidský život je výsledkem jednání každého z nás v kombinaci s náhodou a nemá žádný smysl. Smrtí všechno končí.

Nikdy jste nebyl v kostele?
Ale ano, mnohokrát. Sakrální stavby mám velmi rád, a proto chodím do kostelů často. Hlavně do těch starých, podívat se na architekturu, na oltář, na sochy a obrazy. Ale také na lidi. Vždy, když navštívím cizí město, jdu si prohlédnout kostel. Mám-li čas, zajdu i na mši. Stoupnu si ke dveřím a pozoruji věřící i kněze.
Zejména kázání bývají velmi zajímavá. Nedávno jsem byl náhodou na pohřbu a bylo znát, že ten kněz toho mrtvého zcela jistě nikdy v životě neviděl. Četl z papíru cizí text, drmolil do mikrofonu věty, jejichž obsah mu nic neříkal, a pozůstalí naslouchali. Pozoroval jsem jednoho po druhém a dumal nad tím, co se těm lidem asi honí hlavou. Nechci se nikoho dotknout, nedělám si legraci. Prostě mi to přijde zajímavé a rád o tom přemýšlím.

Hlavními postavami vašich textů jsou obvykle různí podivíni, staří mládenci, kteří nepracují a žijí bůhví z čeho. Přehrabují se ve starých knihách, sepisují své teorie nebo ve sklepě vyrábějí homunkuly. Vy takové lidi znáte?
Takoví lidé už neexistují anebo je jich velmi málo. Přesto mám pocit, že některé skutečně znám, ovšem jenom zpovzdálí, z náhodných setkání. Představte si, že jsou dvě hodiny v noci, jdete po Staroměstském náměstí a u radnice vidíte stát vysokého muže v dlouhém černém kabátě, se stříbrnými vousy po pás, jak se založenýma rukama mlčky hledí na nehybný orloj. Co si o něm můžete myslet? Buď nad tím mávnete rukou, nebo si domyslíte nějaký příběh. Já volím to druhé. Někteří lidé píší knihy, aby se vypsali ze svých problémů. Jiní zase cítí potřebu nějak světu sdělit, co si o něm myslí. Mne baví tvořit příběhy a taková setkání jsou velmi inspirující.

Jak se při tom cítíte?
Jako když venku lije, voda vám cáká za límec a vy z té sloty konečně dorazíte domů. Sednete si ke krbu a dáte si čaj s rumem. Ten reálný, tvrdý život zůstal za okny a vy si teď ve své povídce můžete dělat, co chcete. Vy rozhodujete o tom, co kdo řekne, co udělá, kam půjde. Jak už jsem říkal, prostředí alchymických dílen a okultních spolků je pro mne divadelní kulisou, ve které si mohu hrát.

Tam venku máte problém s tím, že na věci kolem sebe takový vliv nemáte? Že nemůžete zastavit déšť nebo vypnout vichřici?
Žádný problém s tím nemám. Každý člověk má vliv na svět okolo sebe, ale jen jako malé kolečko v obrovském stroji. Jako dělník při stavbě mrakodrapu. Celé dny se dře s tisícovkou dalších lidí, je na nich závislý a oni zase na něm. Není nic špatného na tom, že si chce postavit vlastní domeček a rozhodovat, kde budou dveře, kde okna a jak bude vysoký komín. Netvrdím, že po tom na té stavbě touží všichni, ale určitě by se tam hodně podobných našlo.

Po maturitě jste odešel studovat do Prahy, ovšem brzy jste toho nechal a vrátil se domů do Ostravy.
To je právě ono. Začal jsem studovat vysokou školu chemicko-technologickou a ubytoval se na koleji. Život ve studentské ubytovně jsem ale nezvládal. Jsem náročný na prostor kolem sebe a bydlet v malém pokoji se dvěma dalšími lidmi jsem nedokázal. Na nějaký slušný podnájem v Praze nemám, a tak jsem to sbalil. Až budu mít více peněz, zase se tam vrátím. Času je dost, nikam nespěchám.

Tak vy chodíte do kostelů pozorovat lidi, ovšem kolej jste opustil? Proč jste tam nesledoval své kolegy a nepsal povídky o nich?
Protože by mě to nebavilo. Psát o skutečném životě mě neláká. Šabach nebo Viewegh nejsou pro mne. Velmi rád čtu anglosaskou literaturu z přelomu devatenáctého a dvacátého století. Ne že by třeba Chesterton nepsal o skutečném světě, ale je tomu tak dávno, že už to vlastně není pravda.

Za sto let byste si Šabacha přečetl?
Za sto let ano. Dřív ne.

Svou první povídku jste napsal v roce 1996. To vám bylo čtrnáct. Dal jste ji tehdy někomu přečíst?
Neměl jsem potřebu dávat to někomu číst. Mými jedinými čtenáři byli rodiče. Teď povídky vyšly, a to už je něco jiného. Na rozdíl od kusu papíru nebo diskety je kniha pořádný předmět. Když držíte v ruce hotovou knížku, nepřipadne vám už to tak intimní, jako když si něco jen tak píšete do šuplíku.

Proč jste se tedy vůbec odhodlal své povídky zveřejnit? Co vás vedlo k nakladateli?
Původně jsem měl zájem vydat něco jiného. Kromě psaní odjakživa také maluji a kreslím. Nakreslil jsem soubor obrázků inspirovaných mexickou tematikou a k nim napsal takové malé pohádky z indiánského prostředí. Obešel jsem s nimi asi šest nakladatelství. Vzali si je k přečtení a za pár měsíců napsali, že nemají zájem. Jedinou výjimkou bylo jedno nakladatelství, odkud mě vyhodili rovnou a dost nepěkným způsobem.
Když už jsem si ale dal tu práci, nechtělo se mi to jen tak vzdát. Nabídnul jsem tedy nakladatelům své povídky. Asi za půl roku se ozvali z Paseky, že tu knížku vydají.

A je z toho nominace na objev roku. Loni tuhle cenu získala Petra Hůlová s knížkou Paměť mojí babičce. Četl jste ji?
Nečetl. Viděl jsem ji v knihkupectví, listoval v ní, ale vadil mi její hovorový jazyk. Myslím, že forma je stejně důležitá jako obsah. Když jdu s kamarády do hospody, mluvím s nimi samozřejmě jako v hospodě. To ale ještě neznamená, že bych takhle měl psát knihu. Proto jsem ji zavřel a šel do antikvariátu.

Vraťme se ještě k těm indiánským pohádkám. Vy jste byl v Mexiku?
Ne. Cestování mě neláká. Jako malý jsem občas ve světě byl, třeba několikrát v Maroku. Teď mi ale stačí nějaká ta cesta z Ostravy do Prahy a zpět. Od dětství jsem s rodiči jezdil do Prahy dost často, takže jsem si zvyknul. Už si nevzpomenu, kdy jsem byl poprvé ve Zlaté uličce, ale atmosféra pražských ulic, starých domů, zákoutí a zahrad byla pro mne dost důležitá. Inspirovala mě. Tedy spolu s takovými filmy, jako je Pekařův císař a Císařův pekař nebo třeba Švankmajerova Alenka.

Chodíte do kina?
Zítra se chystám na Krysaře, jinak do kina moc nechodím. Ale Cestu do hlubin študákovy duše si doma pustím alespoň jednou za měsíc.

Nikdy jste neměl chuť zařídit si svou vlastní alchymickou laboratoř a jenom si tam tak hrát?
Já si raději hraji ve skutečné laboratoři. Studuji obor, který se zabývá vlastnostmi materiálů. Jejich odolností vůči vlivům fyzikálním i chemickým. Materiálové inženýrství dnes stále více vychází vstříc zákazníkům, kteří potřebují odolné materiály nejrůznějších vlastností, aby mohli vyrábět své zboží. Takže je co zkoušet a na hraní je místa dost.

Odmala píšete povídky, své obrazy máte na výstavách. Z gymnázia jste se však vydal na technickou školu.
Literatura i malování jsou mi velice blízké, ale umění bych studovat nechtěl. Jsem v tomto směru samouk a tím také zůstanu. Ovšem přírodní vědy, to je něco jiného. Přinášejí poznání vesmíru takového, jaký skutečně je, jeho nejvnitřnějších zákonů. Není to humanistické babrání se v lidských výtvorech a dějinách, ale studium čehosi, co tu bylo od počátku a co lidstvo přesáhne daleko do věčnosti. Myslím, že je mnohem zajímavější dozvědět se, proč je obloha modrá, než proč Picasso použil zrovna takovou a takovou kompozici. A navíc. Na rozdíl třeba od psaní musíte v laboratoři dělat také něco fyzicky. Nestačí jen rejdit prsty po klávesnici nebo hýbat zápěstím. Pořád tam něco zapojujete a stavíte, prostě ten proces ovlivňujete rukama.

Který materiál máte nejraději?
Kovy. Asi v tom bude kus nostalgie, protože kromě síry a uhlíku byly kovy vždy tradičním materiálem alchymistů.

Váš Theophrastus Třasořitka dal ve svém sklepě hmotě duši a tahle povídka dala zase název vaší knížce - Alchymické dítě. Jaké ambice má v laboratoři Jonáš Tokarský?
Zatím budu studovat a pak se uvidí. Rád bych se vrátil zpět do Prahy k oboru chemického restaurátorství. Je to oblast, kde je umění v těsném sevření vědy, a ta ho zachraňuje před zubem času. Snem každého restaurátora je pracovat dejme tomu na Poslední večeři nebo dostat do rukou Monu Lisu. Ovšem pomalu také nastává doba, kdy budou stále více potřebovat péči umělecká díla a výtvarné objekty novověku.
Například restaurátorů děl z plastových hmot je stále velmi málo. Možná tedy jednou vyměním kovy za umělou hmotu.

A přestanete psát o podivínech se stříbrným vousem po pás.
To ne. Nové povídky, které právě píši, mají sice trochu jiný obsah, ale mystické kulisy a rekvizity zůstávají. Nemám důvod je opustit.

SNÍMKY: PETR HRUBEŠ