Na zamrzlé řece učí vysloužilý závodník Rauno Aaltonen bezpečnou jízdu

"Opatřili jsme vám trochu složitější podmínky pro trénink," usmívá se skrz vločky hustého laponského sněžení legenda automobilových závodů Rauno Aaltonen na své žáky. Stojí před řadou zaparkovaných Mini Cooperů, se kterými se bude cvičit na ledu zamrzlé řeky u finského města Rovaniemi. Usmívá se, i když počasí je opravdu pod psa, mráz je desetistupňový a na většině z vytyčených okruhů prosvítá tenkou vrstvou sněhu čistý, hladký led.

Dvoudenní akademii začíná Aaltonen překvapivě sotva pětiminutovou instruktáží. Žádná dlouhá suchá teorie nebo nákresy na tabuli. "Naučte se zvládat smyk volantem, plynem a trochu i brzdou. Ale neřiďte moc!" nabádá Aaltonen a druhou větou žene všechny do aut. Smyslem jeho jízdní akademie je učit své žáky skutečně "za jízdy".

Mini Copery se vrhají na ledový okruh a zprvu létají mezi kužely jako vyplašení ptáci. Aaltonen mává rukama, diriguje provoz a přesedá z auta do auta. Jen málokdy ale jde přímo k volantu. Spíš si sedne na sedadlo spolujezdce a mluví do řízení: "Nekruť tolik volantem, stačí jen půl otáčky, a plyn! Víc plynu!"

I tak se malé bojovné auto tu a tam ještě pěkně "vyveze" ze zátočiny. Jakmile ale má postarší závodník jistotu, že jeho žák začíná princip cviku chápat, hned mu zvýší obtížnost - v první fázi zátočiny sáhne bleskově na ruční brzdu, stačí s ní jen "cvrnknout"... a auto se snaží předjet zádí samo sebe.

Brzy nato se už první šoféři cvičení závodníkem na polárním kruhu - právě na něm Rovaniemi leží - začínají "klouzat" v zatáčkách úmyslně. Už chápou, že takhle to na kluzku půjde rychleji a dokonce i trochu bezpečněji.

"A teď trochu té parády," láká k dalšímu cvičení Aaltonen řidiče z vyhřátých vozů. Na programu je tolik efektní otočka o 180 stupňů na ruční brzdu. Principem úspěchu je podmínka nejprve vykmitnout auto z přímé jízdy volantem na opačnou stranu, sešlápnout spojku a chladnokrevně si podržet orientaci i poté, co se "roztočí celý svět před očima". První na ukázku vyráží zase Aaltonen. Mini se pod jeho rukama přímo tetelí a točí se ochotně, kam mu jistá ruka pokyne.

Žáci už tak dobří nejsou. Ne každému se auto poslušně roztočí hned na tu správnou stranu a jiní dokonce ani neuvedou vůz do požadované piruety. Pár pokusů a buď to v člověku je, nebo není. A pro ty, ve kterých "to je", má Aaltonen ještě jednu lahůdku: ten samý cvik, ovšem provedený z couvání na plný plyn. Tady je úspěšná tak asi jen pětina řidičů. Něco jako válečný kříž udělený přímo v bitvě potom je, když těm, kteří zvládli i tenhle obrat, podá sám velký Aaltonen ruku k uznalému potřesení.

Aaltonenova řidičská "vyšší dívčí" má sice dva dny, ale už po prvním se někteří řidiči začínají "cítit". Především pro ně je určeno večerní překvapení - jízda v nejsilnější verzi Mini Cooperu s výkonem plných dvou stovek koní. Na uzavřených lesních cestách usedá za volant sám Aaltonen a své žáky bere jako spolu-piloty. A začíná pravé rodeo - hned od prvních metrů jde motor do maximálních otáček, Aaltonen od něj žádá nejvyšší výkon. Na druhý stupeň řadí až skoro při sedmdesátce. I dvojku ihned "točí" na kratinké rovince až do omezovače. Silné reflektory šlehají po letících větvích v šíleném tempu. Kolem se řítí celé Finsko a je vlastně v rozporu s fyzikálními zákony, že auto je dosud na cestě a posádka naživu. Ti, kteří si po prvním dni začínali myslet, že mají auto i na kluzké silnici už pomalu dobře "v ruce", se vracejí zpět ke střízlivému realismu.

"Co jsem vás naučil, není k použití na běžné silnici. Nezkoušejte to," nabádá na závěr řidičského semináře na polárním kruhu Rauno Aaltonen. Tvrdí, že stačí mít tohle závodnické soustředění v podvědomé vzpomínce a při kritické situaci v běžném provozu přijde ta správná reakce.

Autor je spolupracovníkem redakce