Ivo Fencl: Jeden zákon školství nestačí

Návrh zákona o předškolním, základním a středním školství je už nejméně po desáté překopanou verzí, kterou jako vlaštovčí hnízdo lepí skoro stále stejní ministerští úředníci. Za minimální účasti právníků.
Chybná idea jedné souborné zákonné normy pro školství vznikla v hlavě předsedy vlády a současného prezidenta Václava Klause, držel se jí Ivan Pilip. Tehdy bylo ale vykonáno mnoho práce. Je kouzlem nechtěného, že Václav Klaus mladší, ředitel prestižního soukromého pražského gymnázia, dnes předkládaný zákon tvrdě a veřejně kritizuje. Podobně se chovají profesní a podnikatelské asociace. Nejrazantnější kritika zaznívá z krajů. Věčný boj mezi centrem a periferií o moc nad školami se ale teprve rozhoří.
Návrh možná pohne školským marasmem, ale nevyléčí neduhy školství. Ani poslední předloha nerespektuje základní princip rovnováhy mezi pravomocí a odpovědností všech účastníků školství.
Po létech příprav má navržený zákon ještě provinciálnější, politicky účelovou podobu, vzniklou drobečkovými politickými handly. Už před pěti lety se psalo, že školský zákon může fungovat až jako soubor několika samostatných právně i odborně provázaných norem. Tak jsou většinou konstruovány školské zákony v sousedních zemích, i ty týkající se vysokých škol.
Už první verze předlohy v první polovině devadesátých let minulého století přitom měla alternativní, historicky první paragrafovou variantu návrhu Zákona o vzdělávání pánů Botlíka, Součka a dalších, vzniklou mimo byrokratické struktury.
Argumentem pro přijetí přenošeného, tudíž defektního zákonného monstra je, že starý školský zákon z osmdesátých let minulého století má v nových poměrech už devět novel. Proč by nemohl mít novelu desátou, případně jedenáctou? To novelizacemi a tlaky na zákon zdola se tu změnilo školství.
Také tím, že si zákon zachoval "chytré paragrafy". Díky jim fungují některé školy jako alternativní, inovační, experimentální, "domácí", soukromé, umělecké a církevní ústavy. Byla to náročná etapa odborných a politických zápasů o každou změnu a paragrafovou formulaci. Vyhodíme celé toto úsilí oknem?
Vlády první republiky také přizpůsobovaly předpisy zděděné po Rakousku. Za dvacet let její existence velký školský zákon nevznikl. Prostřednictvím "malých zákonů" došlo ale k demokratizaci a prostupnosti systému. Vedle státních a veřejných škol fungovaly školy církevní, odborné, profesní, reformní...
Ještě na počátku polistopadového období mělo ministerstvo školství kvalifikované legislativní teoretiky a praktiky. Jejich služeb ale využít nedokázalo. I nabízená pomoc z venku (například z Nizozemska) vyzněla do ztracena. Staré právně precizní zákony dokázal využívat i bývalý režim, když se mu to hodilo. Například za normalizace, když "dočasně vzdaloval" politicky nepohodlné učitele ze škol.
Stručně řečeno: Školské zákonné a podzákonné normy zde mají kontinuitu, jsou historicko-kulturně ukotvené, jsou právně kvalitní a byly dobově legitimní. Proto odolávají zubu času.
Zdravý rozum za léta školskými věcmi už uondaných a otrávených poslanců nyní možná převálcuje ženská taktika a šarm političky, která nezapomíná pečovat o svoje půvaby a jejíž dítě navštěvuje prestižní soukromou školu, což ji i rodinně sbližuje s pravicí. Vidíme názorněji, jak v Česku obojí - legalita i legitimita - jsou i zde ve sporu.
Ve školách se vždy nějak učit bude. V praxi si po zavedení zákona ředitelé budou dělat to, co uznají sami za vhodné. Už to často stejně dělají i bez zákona.
Rámcové vzdělávací programy, státní maturity, školská právnická osoba, další byrokratizace systému jsou nyní trojskými koni vpašovanými do překopaného návrhu. Jsou politickou pákou sociálně demokratické "zásadní reformy", její novou silovou strategií při jeho prosazení. Už dávno nejde o transformaci zdola, jde o shora mocensky vynucovanou vládní reformu "švédského" typu, ale bez solidní a dlouhodobé přípravy.
Je snaha obejít se při ní bez označení "jednotná škola", které užíval minulý režim. Ten je převzal od sociální demokracie, z návrhu takzvané příhodovské reformy školství, připravené k implementaci už ve třicátých až čtyřicátých letech minulého století.
Námitka odpůrců zákona, že předkládaná norma je hlavně o ministerstvu a institucích školství, je argumentačně chybná. Kvalitní zákon o školských institucích, jejich kompetencích a odpovědnosti i o řízení kontroly jakosti potřebujeme. Z nesourodého balíku předkládaného zákonného monstra by měl být takový zákon oddestilován a dopracován.
Zákon o vzdělávání - o jeho metodách a formách - by měl vzniknout dalším konsensem jako zákon samostatný, byť s rodinou dalších připravovaných školských zákonů kompatibilní.
Autor je pedagogem a publicistou