R. Hindls, S. Hronová: Jaké by Salieri platil daně?

Jaké by Salieri platil daně?

Génius průměrnosti tereziánské doby Antonio Salieri ve strhujícím Formanově oscarovém dramatu Amadeus říká: "Promluvím za všechny průměrné na světě, já jsem jejich šampión, jejich svatý patron." Nezapomenutelná scéna.
Průměrnost má tisíce podob a vždy si ví rady, jak do svých útrob vtáhnout další milióny obyčejných, pro které nachystala roucho neviditelnosti. Je však toto roucho hedvábné, nebo tíží jako kámen? Patří průměrnosti chvála, nebo prokletí?
To záleží na konkrétní situaci. Pohlédneme-li na průměrnost z hlediska mzdového, nevypadá to, že by právě průměrná mzda měla být prokletím. Ten, jehož výdělek se kolem průměrné mzdy (dnes zhruba 17 tisíc korun měsíčně) pohybuje, si může s jistým uspokojením říci, že těch, kteří vydělávají méně než on, jsou přibližně dvě třetiny. Naopak těch, kteří vydělávají více než on, je třetina jenom jedna. Pokud ho skutečně potěší to, že v patrech pod sebou ponechal plné dvě třetiny zaměstnanců a jejich mezd, pak budiž průměrnosti chvála.
Příjemce průměrné mzdy je ovšem také daňovým poplatníkem. Pokud by chtěl chválit průměrnost i jako daňový poplatník, narazí mezi sobě rovnými na ostrý nesouhlas. Proč to? Oč je odpověď prostší, o to více je šokující.
Vezmeme-li si totiž tužku a papír a trochu si s daněmi placenými z průměrných mezd pohrajeme, dojdeme k ne příliš povzbudivému zjištění. Průměrní v porovnání s nad- a podprůměrnými trpí nejvíce dynamikou daňové zátěže, tedy tím růstem daní, jak nám jej nachystalo právě uplynulé desetiletí českého státu. Průměrní přitom nemají tak nízké příjmy, aby dostávali sociální dávky, a ani tak vysoké příjmy, aby mohli žít jinak než v podstatě z ruky do úst. Průměrnosti (rozuměj průměrné mzdě z pohledu daňové zátěže) tedy běda.
Vskutku. Od roku 1993 dodnes se průměrná mzda zvýšila o téměř 200 procent, tedy téměř třikrát (v roce 1993 činila měsíčně 5 817 Kč, v roce 2003 zhruba 17 tisíc). Ovšem daň z této dvanáctkrát do roka pobírané průměrné měsíční mzdy, propočítáno pro ženatého zaměstnance s jedním nezaopatřeným dítětem (což je v Česku typická situace) a bez dalších vedlejších příjmů, se za stejné období 1993 - 2003 zvýšila o plných 500 procent, tedy vlastně šestkrát!
Tudíž průměrné platy rostly po dobu deseti českých let dvakrát pomaleji než daně z nich! Zoufalé zjištění.
Jen trochu jinak je tomu u vyšších mezd. Trojnásobek průměrné mzdy, tedy zhruba 51 tisíc korun měsíčně (více vydělává už jen asi 1,5 procenta z nás), nevedl ve zdanění za posledních deset let k šestinásobnému růstu, ale zhruba "jen" k pětinásobku (daně tak vzrostly o 400 procent). Vyšší plat nás tedy dokonce přivede k o něco pomalejšímu růstu daní.
Ejhle! Naše zdanění je tudíž progresívní. Avšak jaký div: progresívní je z hlediska času, a jak vidno, ani ne tak z hlediska výše platu. Čím déle vyděláváš v podstatě průměrně totéž, tím více a více platíš. Vskutku zajímavá logika.
Až tedy v těchto dnech poneseme svá daňová přiznání na příslušné berňáky, mohou si třeba Mozartovo Requiem ti průměrní z nás nechat zahrát jako hudební doprovod na cestu. Mozartova genialita by našim daňotvůrcům mohla asi leccos závidět.
Autoři jsou děkanem a proděkankou Fakulty informatiky a statistiky VŠE Praha