Diktatura, válka, chaos... budoucnost?
Rok po začátku války proti režimu Saddáma Husajna v Iráku se na první pohled zdá, že základního cíle se podařilo dosáhnout. Diktátor je ve vězení, země má prozatímní ústavu, která je mnohem liberálnější, než mají jiné státy Blízkého východu. A už koncem června hodlá okupační správa předat vládu samotným Iráčanům.
To vše je pravda. Ale pravda také je, že Irák je pořád velmi vzdálený vizi prezidenta George Bushe, podle níž se měl po svržení diktátora co nejrychleji stát "majákem svobody a prosperity" pro celý region. Ve skutečnosti Irák balancuje na pokraji občanské války. Místo svobody, demokracie a prosperity chaos a stupňovaný teror.
I když se podaří stabilizovat politickou situaci a zlepšit bezpečnost, zůstane otázka, co s hospodářstvím. Bude Irák nadále viset na kapačce západní pomoci? A jestliže ano, pak na jak dlouho?
Jisté totiž je, že se diktaturou a válkou poničená země sama na nohy nepostaví. Státy, které ještě loni slibovaly v Madridu na první dárcovské konferenci peníze na obnovu, teď vyčkávají. Ze slíbených 33 miliard dolarů má být letos uvolněno nanejvýše několik miliard. Pouhá kapka do moře potřeb.
Stejně je tomu s odpouštěním dluhů, které za sebou zanechal Saddámův režim. Washingtonské Centrum pro strategická a mezinárodní studia dospělo k ohromující částce 383 miliard dolarů. Ty Irák dluží vládám, bankám, podnikům a dokonce i jednotlivcům, kteří vznesli požadavky na reparace za škody způsobené ve válce s Íránem nebo ve spojení s invazí do Kuvajtu.
Odpovědí na všechny potřeby by mohly být druhé největší zásoby ropy na světě. Než ale začne Irák na ropě vydělávat, uplyne v Eufratu a Tigridu ještě hodně vody. I kdyby se Bagdád rozhodl, že dá na umoření dluhů celou polovinu zisku z budoucího prodeje ropy - optimisté říkají, že by to mohlo být kolem patnácti miliard dolarů ročně - bude na vyrovnání závazků potřebovat pětatřicet let. Úroky nabíhají. Mimo ropy nemá Irák co nabídnout. Druhou nejvýznamnější exportní komoditou byly před sankcemi a válkou jen datle. Připusťme, že věřitelé Iráku dluhy z velké části odpustí, dárci otevřou penězovody naplno a investoři najdou přijatelné bezpečnostní a právní poměry. Ale ani pak by ještě nebylo vyhráno.
Lze si jen těžko představit, že by irácký "maják svobody a prosperity" zářil osamoceně uprostřed konflikty nabitého Blízkého východu. Že by se na mapě více či méně autoritativních režimů podařilo vytvořit ostrůvek demokracie v západním pojetí. Tedy v pojetí, jaké měl na mysli prezident Bush, když ospravedlňoval tažení proti Husajnovi. Nehledě na to, že v této části světa je demokracie spíše dvousečnou zbraní.
Vždyť například v alžírských volbách zaznamenali úspěch islamisté. Těžko si představit, že v Saúdské Arábii budou volby, z nichž jako vítězové vzejdou liberální síly. Promítat naše představy do jiného kulturního prostředí je ošemetné.
Podle britského ústavu pro výzkum veřejného mínění Oxford Research International si 66 procent Iráčanů myslí, že země potřebuje v čele silnou a autoritativní osobnost. Především ani Irák nelze jen tak vyloupnout z izraelsko-palestinského konfliktu, který ovládá celý Blízký východ. Jde o hlavní zdroj radikálních hnutí, vysílající metastáze terorismu do celého světa.
George Bush na začátku války s Irákem prohlásil, že se k mírovému urovnání v Palestině hodlá dobrat demokratizací celého regionu. Klíč k tomu viděl ve svržení iráckého diktátora. To se ukázalo jako nereálné. Válka radikální tendence zesílila. Pokud se má něco opravdu změnit, pak asi nezbude, než celou strategii uklidnění Blízkého východu obrátit. Vojenská síla nasazená proti jednomu diktátoru věci ke kýženému cíli neposunula.
