Ztraceno v překladu: holčičí film o strachu ze samoty

Jeden z nejočekávanějších zahraničních filmů poslední doby, Ztraceno v překladu (Lost in Translation) scenáristky a režisérky Sofie Coppolové se po pár měsících optimistických zahraničních avíz dostavuje do České republiky v podobě zklamání. Zdá se, že ani čtyři letošní oscarové nominace (z toho jedna, za scénář, proměněná) tolik neváží: mohou prostě zdobit film, jehož záměr (estetizace všednosti) ustrnul ve všednosti jako takové.

Celé to začíná romanticky: "on a ona", stárnoucí herec s povadlou tváří (Bill Murray) se setkává s nudící se mladicí (Scarlett Johanssonová). Aby byla výlučnost jejich vztahu, vytrženého ze sociálních vazeb, zesílena, děje se vše v Japonsku, zemi, která v euroamerické představě tradičně funguje jako jedna z nejtíž pochopitelných. Oba hrdiny tedy od okolí izoluje nejenom jazyková bariéra (odtud název filmu), ale také izolace dalo by se říci kulturně antropologická.

Ti dva na možnost vnějších kontaktů rychle rezignují - a zamilují se do sebe. Jejich příběh potom režisérka vypravuje jako story plnou jemných záchvěvů, které provázejí sbližování s krátkou eskalací vztahu až k závěrečnému vyústění. Což všechno má říci: ano, samota je v dnešním odcizeném světě problém, zároveň je však třeba mít duše čisté, aby to bylo možné alespoň na chvíli překonat.

V režisérčině vnímání tématu samoty je hlavní problém filmu. Volba "obyčejných" lidí jako hrdinů jako by měla posílit dojem univerzálnosti příběhu: nás všech se to týká, každému to v našem přetechnizovaném světě hrozí. Svést odpovědnost na civilizaci však znamená říct jen část pravdy. Ve filmu se pomíjí jiný silný důvod masové samoty, jímž je rezignace na tvůrčí princip, který si nese každý člověk v sobě. Podobně jako třeba Ondříčkovi Samotáři i film Coppolové jen sugeruje dojem, že za frustraci osamělých odpovídají "poměry".

Vlastní příběh však ve skutečnosti vypravuje něco trochu jiného. Hlavní mužský hrdina přijíždí do Tokia nikoli s normálním, ale s dost stupidním úkolem: má tam (za velké peníze, což je skutečný důvod jeho cesty) hrát v reklamě na japonskou whisky - což, jak se ukáže, neznamená nic jiného než dlouhou sérii různých ponižování a ztrapňování. Hrdina na to přistoupí. Podobně ani ve filmové biografii hlavní hrdinky není znát, že by se životní nudě a letargii snažila vzdorovat tím, že by se pokusila něco vytvořit, v jakémkoli smyslu.

Kdyby ale režisérka "samotářům" v publiku řekla, že si za část svého osudu mohou sami, určitě by jich tolik do kina nepřišlo. V "romantickém" kabátě je její příběh mnohem lépe stravitelný.

Ten film se tváří, jako kdyby zobrazoval lidské city, ale ve skutečnosti s nimi jen opatrně kalkuluje. Podle všeho to tentokrát aspoň není vina producentsko-marketinkové úvahy v pozadí. Vzorně vedená dcera Francise Forda Coppoly natočila vizuálně bezproblémový film, který nikoho neurazí, protože nic podstatného neřeší. Natočila ho jedna holka pro jiné holky, aby spolu s nimi mohla snít o tom, jak by život popřípadě mohl vypadat.

Ztraceno v překladu/Lost in Translation. USA 2003, 102 minuty.