Násilí tu bylo vždy, ale počítačové hry často přinášejí extrém

Nejoblíbenější online počítačová hra na světě Counter-Strike přináší boj proti terorismu přímo do pokoje. Ti, co jsou členy týmu teroristů, se snaží nastražit bomby na důležitých místech nebo unášet rukojmí, jejich protivníci z protiteroristické jednotky se jim v tom pokouší zabránit. Obě strany ke svým cílům využívají násilí, což je ale u úspěšných online her normální.
Násilí však roste i u her pro malé děti ve věku kolem šesti let. I v nich je běžně hráč odměňován za zabití či zranění nepřítele. "Právě zabíjení a ničení různých nepřátel hry prodává, a přestože to všichni vědí, nikdo s tím nechce nic dělat," zlobí se Kevin Hanniger z harvardské univerzity, který se násilím v počítačových hrách zabývá.
"Zastřelil jsem ředitele školy a pár dalších lidí," informuje mladý zabiják svého komplice (a později i svého vraha) v americkém filmu Elephant (Slon) režiséra Guse Van Santa. Jeho loni představený příběh se snaží ukázat, že za řáděním hromadných "školních vrahů", kteří v posledních letech trápí nejen Spojené státy, ale i Evropu, může stát i násilí v počítačových hrách. Vraždící filmoví hrdinové jsou přitom oproti svým arogantním vrstevníkům citlivé bytosti, které hrají krásně a s láskou na klavír. Stejně tak náruživě se ale věnují krvavým střílečkám na svých počítačích.
Sami hráči a výrobci her se podobnému pohledu brání. Upozorňují, že střílečky pravidelně hrají desetitisíce lidí na celém světě a většina z nich nejsou v běžném životě násilníci. "Mnohé generace dětí už při svých hrách používaly různé variace akčních konfliktů. Od kovbojů s indiány přes četníky a zloděje až po nacisty a partyzány," rovněž tvrdí populární sloupkař internetové verze britské BBC Daniel Etherington.

Tyto argumenty připouštějí i mnozí odborníci, varují ale, že zároveň může fungovat model, který naznačuje Van Santův film. Násilí je dnes díky médiím všudypřítomné, a to i v našem nejintimnějším prostředí, tedy doma, což dříve tak silné nebylo. Line se do našich domovů z televize, rozhlasu, novin, časopisů a knih. Co nedokáže zpravodajství, to doplní filmy či literární fikce. A pomyslný vrchol brutality nabízejí počítačové hry. Stačí si přečíst upoutávací slogany: hra Doom 2 - tady v podstatě pořádně vzniklo to, čemu by se dalo říkat nenávist mezi hráči :) (server GameZone), hra BloodRayne - zástupy po zuby ozbrojených vojáků se na vás valí v nepřetržitém proudu a vy uhýbáte, skáčete, sekáte, kopete, střílíte, házíte granáty... A pochopitelně sajete krev (server GameStar). A v tomto duchu by se dalo pokračovat dál.
Podle francouzského sociologa Gérarda Neyranda nevyvolají násilné scény z her či filmů u normálního jedince násilné chování. "Když je ale dítě neustále přilepeno k obrazovce či monitoru, nedokáže si vytvořit nadhled a zůstává v šedé zóně mezi realitou a fikcí," dodal, když pro francouzská média komentoval možné motivy brutálního násilí mezi dospívajícími.
Jistou spojitost mezi násilnými hrami a následným násilným chováním hráčů ukazují i výsledky policejních šetření v případech hromadného vraždění, které měli na svědomí mladiství. Osmnáctiletý Eric Harris, který spolu se svým o rok mladším přítelem Dylanem Kleboldem před pěti lety povraždil patnáct lidí ve střední škole na denverském předměstí Littletonu (a jejichž příběh byl předlohou filmu Slon), patřil podle šetření americké policie mezi vášnivé hráče populární počítačové hry Doom. Jde o velmi sugestivní "střílečku", v níž příslušník námořní pěchoty vyslaný na Mars musí povraždit nekonečnou řadu nepřátel. Ty může doslova rozstřílet, což hra umí znázornit velmi věrně. Vášnivým milovníkem (takzvaným pařanem) násilných počítačových her byl podle výpovědí svědků i devatenáctiletý Robert Steinhäuser, který před dvěma roky ve škole v německém Erfurtu zabil 16 lidí.
A právě děti a dospívající mládež jsou podle odborníků nejvíce ohroženou skupinou. Podle primáře bohnické psychiatrické léčebny Karla Nešpora se návyk rozvíjí v dětství a dospívání rychleji než u dospělých jedinců. "Prvek násilí v počítačových hrách je pro děti velmi rizikový a může vést až k násilí reálnému," uvedl Nešpor nedávno pro ČTK.
Profesor Rjúta Kawašima z univerzity v japonském Tohoku zkoumal vliv počítačových her na děti a jeho studie není vůbec povzbudivá. Podle něho počítačové hry brání normálnímu rozvoji mozku a snižují schopnost dětí kontrolovat případné asociální chování. Při počítačové hře si totiž stimulují pouze aktivitu těch částí mozku, které souvisejí s představivostí a pohybem, zatímco mnohé jeho ostatní části mohou degenerovat.
"Důsledky jsou velmi vážné. Týká se to především nárůstu násilí ve společnosti. Žáci, kteří tráví mnoho času u počítačových her, budou agresívnější," uvedl Kawašima pro britský list Observer.
Protikladem počítačových her jsou podle Kawašimy šachy, které prý zlepšují schopnost učit se, pamatovat si a ovládat emoce i chování.
Na druhou stranu, i šachy lze hrát na počítači.
[*]