Nagano ve Stavovském dosvědčuje, že opera žije

Nagano ve Stavovském dosvědčuje, že opera žije

/OD NAŠEHO SPOLUPRACOVNÍKA/
Už dlouho před čtvrteční premiérou opery Nagano ve Stavovském divadle hrdinové olympiády z roku 1998 ovládli média. Vzpomínky na vzedmuté kolektivní vlastenecké emoce a pocity, na identifikaci lidí s národem prostřednictvím hokeje, Jágra a Haška, přivedly herce Jaroslava Duška jako libretistu a Martina Smolku jako hudebního autora až k operní inspiraci.
Rituály sportovců - novodobých gladiátorů, jejich zbožštění i ostatní emoce diváků, to vše je jistě možné vidět jako východiska pro city, postavy i zažité stereotypy patřící k opeře. Problém nastává při snaze dramatizovat tyto podněty pro uvedení na divadle a při střetu operního žánru s látkou ze soudobého profánního prostředí.
Opera, k níž přece jen patří stylizace, se konfrontaci s příliš civilními náměty většinou vzpírá, ať už v obavě z nepatřičnosti a směšnosti, či kvůli tušené dramatické nevěrohodnosti snah o realismus.
Telefonování v opeře Věc Makropulos možná kdysi zaráželo. Janáček byl ovšem génius a co mohlo být divné, překlenul; nacházel v lidských osudech a citech patos. Pokud Bohuslavu Martinů v raných operách zpívá oběšenec nebo obraz či tančí nádobí, pojí se s tím vtip a hravost hudby. Když se však Emil Viklický pokusil v opeře Faidra o aktuální a vážné vtažení diváků mezi vojáky na letecké základně, uspěl jen zčásti, pomocí nepříliš původní hudby.
Dušek se Smolkou si byli úskalí patrně vědomi. Na skutečně vážné současné téma (které by se i v hokejovém dramatismu a ve vlasteneckém patosu asi dalo najít) nejsou typově naladěni a na jeho ztvárnění ve své poetice nemají prostředky. Pochopili, že musejí jít cestou odlehčení, stylizace a poetizace.
Svou hravost, ironii, odstup i stylizaci však trochu přehnali, a to i tam, kde možná chtěli hledat vážnější notu. Sice se tvrdilo, jak zábavně, ale současně umělecky vážně, bez snahy o parodii, téma pojímají. Fraška jim však z pokusu o operní žánr vyšla, ať chtěli nebo nechtěli.
Nesoulad tu panuje kvůli sice zvukomalebné, ale neperlivé hudbě, kvůli nedostatečnosti libreta pro velký formát a velký prostor, kvůli konkrétnosti postav i kvůli snaze nacpat dovnitř co nejvíc nápadů. Výsledkem je sled scének, v němž dramatičnost, divadelní zajímavost a zábavnost, hudební vtip či krása i jiskřivý humor v podstatě chybějí - a pár vtipnějších, jazykově nápaditých veršů, jimž se lze zasmát, to nezachrání.
Klauniáda ani groteska Nagano není, lyrická opera či hudební báseň také ne, revue nebo féerie rovněž ne. A cimrmanovskou bezelstnost každý napodobit neumí. Nezachránili to ani Ondřej Havelka a Bořek Šípek, debutující v operní režii a operní scénografii, ani dirigent Jan Chalupecký, nezachránili to tenoristé-hokejisté, "táta Hnilička" u televize, ani kontratenorista Jan Mikušek v roli brankáře.
První dějství se v šatně odehrává bez dramatického důvodu a bez nápadu. Druhé dějství - zápasy se skandováním fanoušků - je díky choreografii Martina Vraného (s živými puky a tanečníkem breakdance v hokejové brance) zajímavější. Třetí třetinou, mimo jiné s ukolébáváním "právě zrozeného božího vnuka Dominika" a s výstupem Antonia Samaranche, Jaroslava Haška, Václava Havla a Josefa Švejka, však autoři dávají už definitivně najevo, že tohle snad opravdu nemohli myslet vážně.
Soudě podle reakcí, Nagano vstoupí do dějin - jako kontroverzní projekt, který nenechá operního návštěvníka chladným. Dokud se ovšem někdo vůbec pokouší o současnou operu, znamená to aspoň jednu pozitivní věc - že žánr stále žije.
Autor je hudebním publicistou