Saské zámky jako z pohádky

Máte-li chuť na to první, zaplaťte si raději lovecký lístek v některé z honiteb v Česku. V Sasku, kam vás lákáme, byste se zřejmě nedoplatili. Ovšem mezi ony rododendrony můžete vyrazit kdykoliv na jaře. Na území Saska je zhruba tisíc hradů, zámků, pevností a starých zahrad. Zhruba polovina je opravených a přístupných. My jsme pro vás vybrali čtyři zámky a zahrady, které jsou v bezprostřední blízkosti česko-německých hranic a nejsou od sebe příliš vzdálené. Můžete je tedy pohodlně navštívit během jednodenního výletu. Právě na jaře a v létě jsou asi nejkrásnější.

Moritzburg: Popelčin zámek

Zámek uprostřed rybníků a zahrad patří mezi klenoty saské barokní architektury. S nadsázkou se dá říci, že  leží  přímo před branami Drážďan. Z centra saské metropole najedete zhruba 15 kilometrů severozápadním směrem.

V krajině za Drážďanami si na počátku 18. století nechal jeden z nejslavnějších a nejbohatších panovníků, kteří kdy ve střední Evropě vládli – August Silný, polský král a saský kurfiřt, přestavět starý lovecký zámeček. Stavba z roku 1544, kdysi patřící vévodovi Moritzovi, se proměnila v honosné a reprezentativní sídlo. August nechal nejen radikálně změnit vzhled staršího zámečku, ale hlavně přikázal, aby architekti Longuelune, Pöppelmann a Knöffel a další stavební mistři  vysušením „poopravili“ také zdejší krajinu plnou močálů a remízků. V zámku je dnes muzeum nábytku a porcelánu z Míšně, Drážďan a Asie a také velmi cenná sbírka gobelínů a loveckých trofejí. Nejcennější kusy (paroží jelena čtyřiadvacateráka a šestašedesáteráka) pocházejí prý z Ruska a na Moritzburg se dostaly coby dar ruského cara Petra I. A kdo stojí o rekordy a výčet všech možných nej, může být v Moritzburgu uspokojen ještě dvakrát. V samotném zámku je vůbec nejstarší kulečníkový stůl v Německu – biliár se na něm hrál už v roce 1720. Před širokou příjezdovou cestou ozdobenou barokními sochami stojí i jeden z nejstarších a stále „pracujících“ hřebčinců v Německu. Závodní dostihoví polokrevníci se tu chovají už od roku 1828.

A ještě jedna věc stojí možná za zmínku. Po schodišti se kdysi dávno procházela i nejslavnější česká (ale i německá) Popelka – Libuše Šafránková. Část scén z koprodukčního filmu Tři oříšky pro Popelku točeného na počátku sedmdesátých let byla filmaři připravena právě na Moritzburgu.

Malebný saský Krumlov

Vydáte-li se od Moritzburgu zpět ke společné hranici a mezi Drážďany a Pirnou budete pozorně sledovat značení, cedule vás spolehlivě dovedou k nádhernému zámku Weessenstein. Architektonický skvost ze všeho nejvíc připomíná mnohapatrový, zeleně, růžově, bíle a červeně vyvedený barevný dort. Anebo také náš Český Krumlov, a to hlavně díky velmi podobné věži.

Snad žádný z německých hradů neprošel tolika stavebními úpravami. Za sedm set let se Weessenstein nad řekou Müglitz proměnil z gotické pevnosti v cenný soubor středověkých, renesančních a barokních staveb. Nutno podotknout, že každá z přestaveb byla udělána citlivě. Sasové si také potrpěli a stále potrpí na barevné fasády. Schválně zkuste při procházce barokní zahradou pod zámkem hádat, kolik z oken na hlavním paláci je skutečně funkčních a kolik z nich je jen iluzivně vytvořených na fasádě. Věřte tomu, že čím více lidí bude hádat, tím více omylů se dopustíte. Malba je tak dokonalá, že skutečný počet oken, která lze otevřít, zjistíte, až když se projdete komnatami. Zámek na skalní ostrožně nad řekou je samozřejmě přístupný za poplatek, ovšem do zbytku krásných zahrad pod skálou s dokonale zastřiženými jehličnany a kvetoucími keři růží můžete zadarmo. A proč zbytku? Po povodni v roce 2002 zbyla ze zahrad skutečně jen část. Téměř dvě třetiny odnesla řeka Müglitz. Je to až k neuvěření, ale to, co teče pod skálou a co připomíná spíše potok, zahrady doslova urvalo a odneslo někam k Drážďanům. Po opadnutí vody zjistili památkáři, že budou muset znovu navážet nejen stromy, keře a hlínu, ale budou pro zahrady muset vytvořit i „podklad“. Část kamenitých břehů z jedné strany skalního ostrohu byla pryč. Současný interiér zámku je muzeem bydlení a připomíná také doby, kdy se Weessenstein stal centrem Saska. V polovině 19. století si tu Johann von Sachsen, saský král, filozof a dokonce i překladatel Dantova díla, zřídil své soukromé sídlo. Johann po sobě zanechal památku i v zahradě. Jsou tu totiž dvě kaple Jedna starší, evangelická a jedna pozdně barokní, katolická. Právě tu nechal saský král zbudovat.

Romantické baroko Grossedlitz

Pokud se rozhodnete návštěvu Weessensteinu spojit i s pobytem v dalším architektonickém a zahradnickém pokladu – barokních zahradách Grossedlitz, neujdete či nenajedete mnoho kilometrů. Zahrady najdete zhruba tři kilometry od zámku ve směru jízdy od Weessensteinu do Pirny. Poutače vás opět povedou. Sasové si památek váží, a tak na ně upozorňují na každé odbočce.

Zahrady v Grossedlitz jsou podobně jako Moritzburg spojené s jménem Augusta II. Silného. Nechal je vybudovat podle italských a francouzských vzorů. Nejvýznamnější saští a polští zahradníci, sochaři a architekti je dokončili kolem roku 1732. Je velmi cenné, že se prakticky od té doby nezměnily. Samozřejmě květiny a dřeviny se obnovují, ale původní charakter a půdorys zůstaly zachovány. Park Grossedlitz patří ke vzorovým kompozicím německého zahradnického umění z období baroka. Mezi živými ploty a až nepřirozeně – přesto krásně působícími – sestřihanými stromy najdete stovky barokních soch, váz a laviček. Po pískem a křemenem vysypaných cestách můžete nachodit desítky kilometrů. Samozřejmostí je informační centrum a restaurace i cukrárna v rozlehlém areálu. Najdete je v přízemních oranžériích, které mají spíše podobu zámků. Zde se také pořádají pravidelně obměňované výstavy saských moderních umělců. Teď, na začátku dubna, možná ještě najdete u grafik či obrazů naskládané palmy a další teplomilné rostliny, ovšem už v květnu je zahradníci přenesou a ozdobí jimi schodiště a břehy bazénků s fontánami. Opravdovou specialitou Grossedlitz jsou pak pomerančovníky a keře s mandarinkami. V létě zdobí hlavní schodiště u vchodu, od kterého se rozebíhají cesty k oranžériím. Takové plody, které se urodily loni, se stěží najdou v hypermarketech.

Zámeček a zahrady Pillnitz

I když se to nezdá, rozsáhlý jednopatrový zámeček Pillnitz, ležící zhruba dvanáct kilometrů severovýchodně od centra Drážďan ve stejnojmenné obci, je utopený v zeleni. Při leteckém pohledu je patrné, že zahrady mají rozlohu mnoha hektarů.

Pillnitz bylo letním sídlem Augusta II. Silného. Komplex honosných staveb vznikl během neuvěřitelně krátké doby – v letech 1720 – 23 podle projektu Matthause Daniela Pöppelmanna. Pravým důvodem vzniku prý nebyla v tomto případě rozhazovačnost saského kurfiřta a polského krále, ale přání jeho milenky, hraběnky Cosel. Za Augusta II. byly postaveny dva paláce, další v japonském a klasicistním slohu přibyl v letech 1818 – 26. V centrální části zámku je muzeum, ovšem návštěvníci míří do Pillnitzu i v zimě hlavně kvůli množství vzácných dřevin a keřů v parku. U každého ze vzácnějších stromů jsou cedulky s informacemi. V zahradě najdete dokonce nainstalovanou loď. Jde o skoro tři sta let starý zastřešený člun, na němž se panstvo plavilo po Labi. Schody z jednoho křídla zámku totiž končí přímo v Labi. Nasednout k plavbě se dalo velmi pohodlně.

Pravděpodobně největší vzácností v zahradách Pillnitz je japonská kamélie. V polovině 18. století přivezl čtyři rostliny z Asie jeden německý student botaniky. Jako velkou raritu je prodal německé šlechtě. Jedna se dostala do Drážďan a skončila ve zdejším parku. Zahradníci si dlouhá léta s péčí o rostlinu „nedělali hlavu“, jak však stále větší keř stárnul, byl stále choulostivější. Na konci 19. století proto vymysleli zahradníci přenosný skleník, kterým kamélii přikrývali vždy na zimu. Skleník byl však ze dřeva a v roce 1905 shořel. Kamélii se jako zázrakem nic nestalo. V současné době keř, který je už zhruba 12 metrů vysoký a 12 metrů široký, od října do května kryje rozmontovatelný skleník ze skla a oceli. Uvnitř stavby je schodiště a ochoz, takže se návštěvníci mohou starým zázrakem přírody kochat i v zimě. Věřte nevěřte, důkladní Němci spočítali, že i teď, v dubnu, kvete kamélie 35 tisíci rudých květů.

Za prohlídku stojí i samotná obec Pillnitz. Je sice skoro předměstím Drážďan, ovšem působí velmi příjemně. Náměstí a přilehlé korzo je plné kaváren. Jsme také skoro v centru saského vinařství a terasy s vinicemi jsou z centra Pillnitz vidět, zvedají se vysoko k obloze. Zdejší vinice jsou velmi staré, poznáte to třeba i podle hradeb, které je obtáčejí, a podle kostelíků pod svahem, v nichž si vinaři přáli dobrou úrodu. Ryzlinky a muškáty z Pillnitz můžete koupit jednak v obchodech, ale také v informačním centru na zámku.

MARCELA ZÁHORSKÁ

(IN)