Vilém Barák: Dráhy: přitažlivé jen pro někoho

Kdykoli se objeví pochyby o tom, zda je smysluplné prodlužovat agónii železnice z peněz daňových poplatníků, bojovníci proti autům opráší argumenty o mrtvých a raněných na silnicích, kolonách vozů a znečišťování životního prostředí. Vytváří se obecné mínění, že kdo používá auto, měl by se stydět, a sociální inženýři ve skrytu svých kanceláří plánují, jak lidi přinutí k používání prostředků hromadné dopravy.
Ministr Milan Šimonovský (KDU-ČSL) shrnul tuto myšlenku lapidárně: "(řidiči) ... musí přestat považovat automobil za prostředek, který jim umožňuje naplnit jejich touhu po svobodě a volném pohybu." Vždyť každý z nás si auto pořizuje právě z těchto důvodů, a kdyby ministr chtěl svůj absurdní výrok uvést do praxe, Česko by se proměnilo v Severní Koreu. Pro vysvětlení mentorům uvádím, že svoboda pohybu neznamená jízdu po obci stovkou s alkoholem v krvi, ale je spojena s ochranou zdraví a majetku jiných lidí, tedy respektováním pravidel silničního provozu.
Automobilisté nikomu nic nedluží, ba právě naopak. Státní rozpočet inkasuje obrovské sumy ze zdanění prodeje nových aut, náhradních dílů a pohonných hmot. Vždyť jeden litr benzínu by bez odvodů eráru mohl stát okolo osmi korun. Vybrané prostředky se však do údržby silnic a dálnic nevracejí.
I rozhořčení nad náklady léčení obětí dopravních nehod míří špatným směrem. Neplatí je stát, ale občané prostřednictvím povinného zdravotního "pojištění", a pouze vinou státu neexistuje zákon, podle kterého by všechny škody a úrazy hradili viníci havárií.
Stejně tak jsou chatrné argumenty ekologistů. Provoz automobilů zatěžuje domy, byty, pozemky konkrétních vlastníků a vůbec nelze vypočítávat nějaké globální škody. Veřejné diskuse o výstavbě silnic, dálnic, ale i supermarketů, elektráren, továren nebo úložišť jaderného odpadu s lidmi, kteří nemají vlastnický vztah k dané věci a místu, jsou příznakem dekadence demokracie. Když to nic nestojí, je jednoduché podepsat petici nebo skandovat: Ne my, ne tady, ne teď.
Automobilová doprava má pozitiva, která její nepřátelé zamlčují. Těžko by každé ráno přivážel do našeho obchodu čerstvé mléko a pečivo vlak či koňský povoz. Jak bychom za den stihli pět schůzek, dostali se do kina, divadla, hypermarketu? Či se snad hodláme zřeknout všech civilizačních návyků?
Jeden příklad. Pekárna v Brně vozila po železnici ze zhruba osmdesát kilometrů vzdálené Olomouce sůl. Pro zajištění dopravy z nádraží do skladu muselo být připraveno nákladní auto a dva zaměstnanci drželi pracovní pohotovost, protože nikdo nevěděl, kdy vagón přijede. Oba se pokaždé strašně nadřeli, protože pytle naházené do vagónu se musely ručně překládat na palety. Stačilo se ale obrátit na vytěžovací službu a kamióny, levněji než dráha začaly sůl vozit až do podniku, kde skladník pomocí paletového vozíku celý náklad složil během půl hodiny.
Snášení podobných tvrzení pro a proti je ale zbytečné. Klady a zápory automobilové dopravy jsou ryze subjektivní, individuální a nelze je zpětně ocenit, stejně jako pozitiva a negativa vynálezu kola, telefonu, faxu nebo letadla.
"Přitažlivost" železnice a obecně hromadné dopravy je možné odvodit ze způsobu cestování politiků. Ministři, poslanci, senátoři, s výjimkou občasných populistických gest, nejezdí vlaky, tramvajemi nebo na kole, ale auty. Po Česku i po Praze.
O to agresivněji však veřejnost poučují o výhodách hromadné dopravy. Ministr Šimonovský řekl ještě jednu zajímavou větu. Na otázku, kdy jste jel naposledy vlakem, odpověděl: "Naposledy asi před rokem, teď nemám tolik času." Domnívá se pan ministr a další jemu podobní, že čas politika je cennější než čas občana?

Autor je krizovým manažerem