Kamenné hádanky pod hladinou

historie
snímky: ČTK, JIŘÍ BUŠEK
Sotva národ odsedl od televizorů, v nichž pravidelně sledoval bohémsky rozvichřeného doyena českých kunsthistoriků Františka Dostála na jeho pouti po Karlově mostě, sotva si divák pomyslel, že teď už ví o téhle památce úplně všechno a nic ho nepřekvapí, narazili potápěči pod vodou u osmého mostního pilíře na prastarý kámen se stopami opracování, a senzace byla na světě.
Byl konec ledna a voda díky mrazu průzračnější než obvykle. Potápěči okamžitě zastavili práci a přivolaní památkáři začali spekulovat, o kterou ze soch z mostu, pohřbených při dávných katastrofách, by mohlo jít. Když později jeřáb vytáhl torzo nad hladinu, zavládla shoda: Je to nejspíš část anděla, který stál na pravé straně sousoší svatého Václava. Do procesí soch na Karlově mostě ho přidal italský barokní mistr z Padovy Ottavio Mosto, který působil v Praze od roku 1694 a zemřel tu v roce 1701 pětapadesátiletý. Přišel ze Salcburku, ale měl italské školy. Do Prahy přinesl nádherně rozpohybované barokní pojetí sochy, kterým předběhl tvorbu slavných českých barokních sochařů Matyáše Brauna a rodiny Brokoffů.
Dnes je nad osmým pilířem namísto Mostova Václava s andělským doprovodem socha svaté Ludmily od Matyáše Brauna, kterou na most přenesli později z rampy Pražského hradu.

Střemhlavý let anděla
Jak potvrzuje vedoucí pražských památkářů, archeolog Zdeněk Dragoun, podle dobového zápisu se při povodni v roce 1784 opravdu jeden z andělů Ottavia Mosta zřítil do Vltavy.
Noc z 27. na 28. února roku 1784, kdy Mostův anděl zažil pád z piedestalu do ledových vln, popisuje v Kronice královské Prahy František Ruth: "O jedenácté v noci voda dostoupila ulicí Kaprovou až ke "Špinhauzu", kde trestanci byli až po krk ve vodě. O šesté hodině ráno pobořil se jeden pilíř a spadla vojenská strážnice, která od roku 1780 stála na šestém pilíři od Starého Města. Zahynuli čtyři vojáci, pátý se zachránil. Druhého dne padl ještě jeden pilíř."
Na rytině, zobrazující povodeň z roku 1784, je hrozivě naježené pole ledových ker, které kamenný most zachytil jako nějaká obrovská bobří hráz. Ale kry nakonec odpluly, město se zotavilo z povodně a lidé Mostova anděla vylovili z řeky. Nebo nevylovili? Dnes je totiž sousoší Václava s anděly k vidění v Lapidáriu na pražském Výstavišti. Kupodivu kompletní. Anděl stojící vpravo od českého patrona vypadá nevinně, ale je-li ten vltavský pravý, pak on musí být nepravý.
Historici milují přesně tyhle záhady. "Na staré rytině je zachyceno původní sousoší, ale originál, který stojí v Lapidáriu, má oproti rytině prohozené anděly," konstatuje Zdeňka Kuchyňková z Národního muzea. "Jeden z našich andělů patří zřejmě k jinému sousoší."
"Je to krásný, téměř detektivní příběh," libuje si kurátor Národního muzea Lubomír Sršeň. "Láká mě pídit se po jeho rozluštění."
Bezruký, beznohý a pádem sťatý Mostův originál, který ležel ve Vltavě 220 let, byl původně andělem v mírně podživotní velikosti, který se odvrací od svatého Václava. Vylovené torzo má ještě zachovaný zbytek jednoho křídla. Teď pomalu vysychá v pražském lapidáriu, kam ho odvezli co nejrychleji. Nejen proto, aby promočený kámen nezmrzl a nepopraskal. Také proto, aby ho někdo neukradl. Protože ze všeho nejvíc se teď kradou právě sochy.
Ze stejného důvodu se raději ani moc nezdůrazňuje, které sochy na Karlově mostě jsou ještě původní. Většinou se má za to, že všechny nahradily kopie, ale není to tak. V lapidáriu se každopádně vystavuje sedm barokních originálů z mostu a také gotický originál pověstného Bruncvíka. Z toho na mostě dodnes zůstal jen původní podstavec. Další originály jsou uloženy na Vyšehradě v podzemí takzvané Gorlice.

Svatí pod vodou
Prolomené mostní oblouky, vyvrácené pilíře, utonulé sochy, ozdoby z věží ustřelené kanóny obléhatelů, zábradlí rozebrané na barikády... Od 9. července 1357, kdy král Karel IV. přikázal stavět nový kamenný most namísto pobořeného mostu Juditina, až dodnes dějiny z mostu ujídaly i přidávaly mu na kráse. Člověk se při vědomí všech těch, často krvavých, dějů neubrání otázce, co vůbec ještě z původního mostu zbylo.
První povodeň na něj zaútočila ještě za Karlova života v roce 1367. Most se pořád ještě stavěl a chodilo se po provizorním dřevěném. Voda strhla nejen dřevěný most, ale pobořila i jeden pilíř mostu kamenného. První zpráva o hotovém mostě, který "má v délce 1790 střevícův a v šířce 35 střevícův", je z roku 1406. Nová pohroma přišla v roce 1432. Jak píše kronikář František Ruth, "v noci po 20. červenci se zbořilo pět pilířů, most se protrhl na tré a voda ženouc se tím divěji, zničila skoro všecky mlýny pražské a mnoho domův".
Zvláštní příčinu mělo další poboření mostu v roce 1496 "tam, kde jsou Boží muky", tedy u třetí sochy vlevo od staroměstské strany. Most se tenkrát pobořil, protože den předtím tudy vezli těžký kámen osmi koňmi.
Povodním pak most odolával až do zmíněného roku 1784. Přišly ale jiné "záplavy". Bojovalo se tu při vpádu pasovských vojsk v roce 1611 a o sedmatřicet let později proměnili Švédové most v bojiště na celé tři měsíce. Je to vlastně zázrak, že se jim podařilo "jen" rozstřílet Staroměstskou věž tak, že se musela uprostřed podepřít zděným pilířem. Pravda, také zvládli očesat jednu stranu věže od výzdoby. A byli to právě oni, kdo ustřelili sochu Bruncvíka.
V roce 1744, když už byli Prusové na Malé Straně, rozkázal velitel pražské posádky Harsch strhnout jeden oblouk mostu, jenže "pro pevnost klenby vojíni nemohli ho rozbourati." Zaplaťpánbůh. Za pouhých čtyřicet let ho rozbourala voda (a zavřela se nad Mostovým andělem).
V revoluci roku 1848 obhájci mostu rozebrali zábradlí na barikády. Nepokoje odskákaly také některé sochy. Například krásná Brokoffova Pieta. A pak byl na mostě klid - před velkou povodní. Ta udeřila 4. září 1890. Jak napsaly Národní listy, "v pět hodin ráno zaslechl strážník zvláštní šelestění a praskot mezi pátým a šestým pilířem Karlova mostu. V 5.30 ráno počalo se trhati dláždění a vzápětí se s ohlušujícím rachotem zvedl oblak prachu a klenutí mostu se zřítilo do rozbouřených vltavských vod. Těsně předtím přejel od Malé Strany mlékařský vůz, který v poslední chvíli vyvázl z jisté záhuby. V 5 hodin 45 minut zmizel třetí oblouk kamenného mostu ve vlnách."
Tak jako kdysi Karel IV. musel odolávat tlakům, aby modernizoval pobořený Juditin most, tak teď sílily hlasy, že by se měl Karlův most po povodni přebudovat na širší, s jinými oblouky a odlišnou konstrukcí. Naštěstí střízlivé hlasy architekta Hlávky a mecenáše Vojtěcha Lanny převážily nad zastánci drastických postupů. Převážily vlastně hlavně Hlávkovy peníze, protože architekt financoval záchranu mostu výhradně z vlastních prostředků.

Ničitel čas
Také dvojstup soch prodělal nejrůznější zvraty, a není zdaleka celý původní. Co všechno zmizelo? Kříž, zasazený do mostu už za Karlových časů. V roce 1419 ho vyvrátili husité. Zmizela i Boží muka, zmíněná v kalamitě s kamenem taženým osmispřežím. Na jejich místo přišla nádherná Brokoffova Pieta, ale ani ta už tam není. V návalu nešťastného "modernizačního" zaujetí ji v druhé půli 19. století odstranil Emanuel Max a nahradil ji strnulou novogotickou Pietou vlastní. Brokoff se ocitl na dvoře nemocnice Milosrdných sester pod Petřínem a je tam dodnes. Před modernizačním běsem sochařů Maxových, kterým přišlo baroko zoufale out, neobstály ani další sochy.
Z nádherného Brokoffova sousoší svatého Ignáce z Loyoly, které se zřítilo do řeky při povodni roku 1890, zbyly jen fragmenty. Sice je vytáhli z vody, ale už jsou k vidění jen v lapidáriu. Mohli bychom vypočítávat i další ztráty.
Hezký osud mělo naopak sousoší svatého Vincence Ferrarského a svatého Prokopa od Maxmiliána Brokoffa z roku 1712. Při povodni v roce 1890 se sice zřítilo do Vltavy, ale podařilo se je vylovit, sestavit a vrátit na původní místo.

Posvátný okamžik
Karel IV. zřejmě při stavbě mostu nechtěl nic nechat náhodě. Má se za to, že se při zadávání stavby řídil radami astronomů a astrologů. Chtěl, aby most spojil dvě pozitivní zóny na obou březích řeky. Místo bylo vybráno tak, aby při slunovratu při pohledu od Staroměstské mostecké věže slunce zapadalo přesně za katedrálou svatého Víta.
Z Karlových časů je určitě spodní část Staroměstské mostecké věže až po rampu, dílo Parléřovy královské huti. Dnešní sochy na výzdobě věže jsou ovšem kopie ze 70. let 20. století. Podle astrologů je na věži znázorněna středověká kosmologie Karlových časů. Věž je podle nich rozdělena do čtyř sfér - zemské, měsíční, sluneční a hvězdné. Zemská sféra obsahuje symboly lidských hříchů, měsíční sochu sv. Václava, sluneční sochy sv. Víta, Karla IV. a Václava IV., a hvězdná sochy sv. Vojtěcha a sv. Zikmunda.
Také okamžik zahájení stavby byl zřejmě vybrán podle postavení hvězd. Na věži je nápis 135797531, který by měl znázorňovat moment položení základního kamene: 1357, 9. 7. v 5 hodin 31 minut. Horoskop tohoto okamžiku má prý mnoho zvláštností: Všechny v té době známé planety kromě Marsu byly nad obzorem, tedy v astrologicky nejpříhodnějším postavení. Mars, který je symbolem velkých činů, vyšel během slavnosti. Kromě Marsu a Měsíce byly tyto planety ve vodních znameních, v Raku a v Rybách. V nejbližších dnech se přímo ve Staroměstské mostecké věži začne promítat film o astronomických a astrologických souvislostech vzniku mostu.
Z doby ještě starší než spodní část věže je oblouk Juditina mostu z doby krále Vladislava před fasádou kláštera křižovníků. A především legendární hlava zvaná Bradáč. Soudí se o něm, že dávno před dobou Karlovou zdobil Juditin most. Podle Bradáče se v minulosti měřil průtok vody při povodních. Nejvýš prý byla voda v roce 1481, to údajně Bradáč zmizel pod vodou skoro celý. Zato v osudném roce 1890 mu tekla jen do úst. Bradáč několikrát měnil místo. Dnes je zazděn na nové nábřežní zdi mezi klášterem a Karlovým mostem. Naposledy se na něj s obavami dívali lidé při povodni v srpnu 2002.
Největší změnu oproti původní stavbě mostu prodělalo mostní zábradlí. Dnes už neslouží jako skrýš pro obránce v bojích o most, a tak se snížilo z původního metru a půl výšky na pouhých 90 centimetrů.

Další torzo
Když studené vlny Vltavy vydaly koncem ledna torzo anděla, památkáři popírali, že by řeka mohla skrývat další tajemství, ale potápěči nebyli tak skeptičtí. A měli pravdu. O měsíc později narazil drapák při těžbě bahna u třetího mostního pilíře na opracovaný kus pískovce. Na světě byla další hádanka. I tenhle kus kamene, který ležel v hloubce tří metrů, už je v lapidáriu a památkáři dávají hlavy dohromady, aby zjistili, o co jde. O kus sochy? Podstavce?
Kurátorka pražského lapidária Dana Stehlíková říká: "Tenhle fragment se dosud nedá identifikovat s ničím, co na mostě stojí. Je z málo kvalitního kamene a je hodně poničený." Nevylučuje, že by v řece mohly být další části soch. Zatím slibuje, že koncem května začne v lapidáriu velká výstava fragmentů soch vylovených z Vltavy. Nejen z letošních, ale i z dřívějších "výlovů", které unikly širší pozornosti.
Ale i kdyby se už nic nenašlo, mostu to na síle neubere. "Snad nikde na světě se nesetkáme s takovým případem sepětí vrcholných uměleckých děl s architekturou i s celým organismem historického jádra města," jak říká František Dostál.