Američané staví silnici v ledu, Mauritánci v písku

Kdyby se Roald Amundsen dnes, třiadevadesát let po svém dobytí jižního pólu, rozhlédl po Antarktidě, viděl by ji podobně jako tehdy. Na okrajích kontinentu sice působí celkem čtyřiasedmdesát vědeckých stanic ze čtyřiadvaceti zemí, ale jinak se v oblasti věčného ledu a sněhu mnoho nezměnilo.
Zanedlouho to však přestane platit. Spojené státy se tady rozhodly vybudovat první silnici, přezdívanou "ledová dálnice." Stavba začala loni a celý 1600 kilometrů dlouhý úsek ze základny McMurdo na jižní pól má být dokončen v roce 2006. Neobvyklá silničářská práce spočívá především v bagrování sněhu a zarovnávání ledové plochy. Trasa prochází Rossovým šelfovým ledovcem a pak Transantarktickým pohořím.
Silnice je široká šest metrů a krajnice budou po celé délce označeny zelenými praporky. Stavitelům komplikují postup trhliny v ledovcích. "Jde o dosud největší lidský zásah do Antarktidy. Začali jsme ji nezvratně měnit," citovala CNN australského vědce Alana Hemmingse, jednoho ze čtyř tisíc lidí, kteří na kontinentě pracují.
Provoz na ledové dálnici však po jejím dokončení nebude nijak omračující a zácpy na ní rozhodně nehrozí. Vozovka je sjízdná pouze pro zvlášť upravené tahače a traktory. Cesta ze základny McMurdo k pólu potrvá nejméně patnáct dní.
Silnice by především měla snížit náklady na zásobování základny Amundsen-Scott a také umožnit převoz zařízení, které se kvůli rozměrům nemohlo dopravovat letecky. To je důležité, neboť v roce 2007 má být základna rozšířena a modernizována. Dosud k pólu létaly jen letouny Hercules C-130.
Zatím není jasné, nakolik mohou s dálnicí počítat turisté, jejichž počet zde každým rokem stoupá. Ještě v 80. letech každoročně přijelo jen kolem tisícovky návštěvníků, teď už je to přes patnáct tisíc.
Zatímco Američané se v Antarktidě prokousávají sněhem a ledem, tisíce kilometrů severněji mají mauritánští silničáři jiného nepřítele: písek. Asfaltová silnice má poprvé spojit mauritánská města Nouakchott a Nouadhibou v saharských dunách, kde jsou podmínky pro stavbu komunikace s pevným povrchem velmi obtížné.
Úsek dlouhý 470 kilometrů je důležitý. Pojí totiž Mauritánii ze severu s Marokem a z jihu se Senegalem a dalšími zeměmi v západní Africe. Takové spojení dosud neexistovalo a po dokončení mauritánské transsaharské magistrály tak bude možné dojet po pevné silnici ze severomarockého Tangeru na pobřeží Středozemního moře až do Dakaru či do nigerijské hospodářské metropole Lagosu v Guinejském zálivu.
Silnice, na jejíž náklady ve výši dvaasedmdesáti miliónů dolarů výrazně přispěl Arabský fond ekonomického a sociálního rozvoje se sídlem v Kuvajtu, má v každém směru jen jeden pruh. V některých místech stojí plastová bariéra, která má zabránit pískovým návějím. V prudkých písečných bouřích však bude cesta stále riskantní.
"Pustili jsme se do těžké bitvy s pouští," řekl časopisu Middle East mauritánský inženýr Ahmad Ilál-Fíkí.
Silnice se stane možná největším tržištěm pod širým nebem. Místní obchodníci a vesničané se chystají po jejím zprovoznění za několik měsíců otevřít své stánky podél vozovky. Zámožnější už zakoupili u krajnice půdu a ti nejšťastnější získali kontrakt na provozování benzinových pump.
Kromě spojnice Nouakchott - Nouadhibou mauritánská vláda také investuje do rozsáhlé rekonstrukce silnice na jihu vedoucí přes hranici do Mali.
A nejspíš není daleko doba, kdy až do Dakaru či Lagosu bude z Evropy možné jet pouze po souši. Marocká a španělská vláda podepsaly loni v prosinci dohodu o stavbě podmořského železničního tunelu. Na španělské straně začne Punta Palomas zhruba šedesát kilometrů západně od Gibraltaru a vyústí nedaleko Tangeru.

Ledová dálnice a transsaharská magistrála