Půl roku před volbami jsou karty prakticky rozdané. Kdo tedy bude vládnout v Česku?

Žijeme v nejisté politické době s mnoha změnami. Z jedné strany na nás stále dopadá válka na Ukrajině, z druhé strany každodenní chaos odbrzděného prezidenta USA Donalda Trumpa. Obě události se dějí jen pár let po bezprecedentní pandemii a vysoké inflaci. V takto chaotickém světě ale existuje jedna politická konstanta, jeden pevný bod: české voličské preference.

Aktuální volební období je z hlediska změn voličských preferencí nudné. Podpora jednotlivých stran se mění i v rámci let jen velmi pomalu, stejně tak podpora vládního i opozičního bloku zůstává už bezmála rok konstantní. O tom, která ze stran se bude s větším úsměvem dívat na nejnovější průzkum, už roky rozhoduje spíše statistická chyba průzkumů než změna voličských nálad. Dlouhotrvající polarizace české politiky způsobená (ne)oblibou Andreje Babiše a absencí nových stran a politiků vede k takřka zabetonovanému stavu. Jak tedy vypadá aktuální situace?

Pokud by teď byly volby, dopadly by přibližně takto. Do odhadu zapojuji všechny nejnovější průzkumy, jejich historickou přesnost a standardní volební chování voličů. Na prvním místě jasně ANO, s odstupem druhá koalice Spolu, o třetí místo soutěžící SPD a STAN a okolo pětiprocentní hranice Piráti, Motoristé, Stačilo! a SOCDEM.

Z hlediska konstrukce příští vlády je ale vůbec nejdůležitější podpora dvou hlavních bloků. Na jedné straně politického spektra máme blok (ex)vládních subjektů Spolu, Starostů a Pirátů. Na druhé straně blok okolo ANO, SPD, Stačilo! a Motoristů. Zatímco podpora jednotlivých stran se může různě posouvat a měnit, podpora obou hlavních bloků je poslední měsíce stejná. A právě síla bloků rozhodne o tom, jestli se na podzim budou radovat strany vládní koalice, nebo Andrej Babiš.

Podpora vládních stran je necelých 32 procent. Pokud k tomu přičteme Piráty, tak je na 38,5 procenta. Vládní strany mají tak aktuálně méně než samotné ANO a potřebují k volební porážce hnutí ANO i podporu Pirátů. Jenže ANO není v opozici samo. Blok ANO–SPD–Motoristé–Stačilo! má „ve hře“ aktuálně v součtu 54 procent hlasů. Celkový náskok na vládu i s Piráty je tedy zhruba 16 procentních bodů. Pokud tento náskok zasadíme do kontextu stabilní podpory obou bloků, je takový náskok drtivý a (ex)vládní strany ho jen těžko mohou vymazat.

Tohle je aktuální stav a může se samozřejmě měnit. Ostatně je to i cílem volebních kampaní: co možná nejvíce vylepšit volební výsledek. Výrazné změny jsme například viděli během poslední kampaně v roce 2021, kdy Spolu nakonec jasně předběhlo koalici Pirátů a Starostů, přestože na začátku kampaně na svého budoucího koaličního partnera viditelně ztrácelo. Právě to je dnes častý argument ohledně toho, že kampaň může dnes jednoznačně vypadající výsledek změnit a blok okolo ANO nakonec nezíská většinu.

Problém tohoto argumentu ovšem je, že voliči přeskakují mezi stranami v rámci jednoho bloku, ale poslední roky prakticky nevidíme přeskakování mezi bloky. Podpora Spolu a koalice Pirátů a Starostů se v roce 2021 měnila, ale prakticky se neměnil jejich celkový součet. Velká masa voličů se tak například letos v září může odklonit od Starostů a vybrat si Spolu, ale už si nevyberou například Motoristy nebo ANO. Zabetonovanost obou bloků a fakt, že je náskok mezi bloky tak velký, výrazně nahrává výhře (ne)parlamentní opozice.

Současná podpora vládního bloku navíc nespadla z vesmíru, ale je funkcí dlouhodobých voličských nálad a sociodemografického vývoje. Výsledek ODS, Pirátů, KDU-ČSL, TOP 09 a Starostů u voleb 2017 byl 38,4 procenta. V roce 2021 se dokázali po letech v opozici vyšplhat na 43,4 procenta a aktuálně to vypadá na 38 procent. Vládní blok si tak drží svá historická čísla, která spíše odráží dlouhodobé voličské nastavení české společnosti než nějaké lokální (geo)politické události. I proto nelze čekat, že bychom na podzim viděli výsledek vládního bloku nějak extra vyšší, nebo naopak extra nižší. Vypadá to, že proti konsolidované opozici jsou (ex)vládní strany odsouzeny k porážce.

Vliv korespondenční volby

Existuje ale několik událostí, které se mohou odehrát a které současné jednoznačné rozložení mohou nabourat. První takovou událostí může být korespondenční volba. Novinka letošních voleb je zároveň velkou neznámou. Veřejně neexistují výpočty či relevantní odhady, kolik lidí by mohlo takto volit. Politici v rozhovorech při schvalování korespondenčního hlasování stříleli odhady od jednotek tisíc až do několika set tisíc. Zároveň víme, že dřívější výsledky v zahraničí byly velmi nakloněné současnému vládnímu bloku. Zatímco v roce 2021 získal celorepublikově 43,4 procenta, v zahraničí to byl skoro dvojnásobek: 84,7 procenta. Zároveň to ale bylo jen 13 tisíc hlasů, které ve volbách 2021 odpovídaly asi polovině jednoho mandátu. Nemůže se tak v korespondenční volbě schovávat několik mandátů pro vládní strany? Skoro jistě nemůže.

Nejlepší srovnání se nabízí s korespondenční volbou na Slovensku. Čechů je v zahraničí o něco menší podíl než Slováků, naše korespondenční volba je navíc mírně složitější, i na korespondenční volbu si musí lidé postupně zvykat, dá se tedy očekávat menší podíl korespondenčních hlasů. Na Slovensku jich bylo u posledních voleb necelých 60 tisíc (1,96 procenta všech hlasů), u předposledních pak zhruba 50 tisíc (1,67 procenta všech hlasů). Zároveň to bylo v letech, kdy probíhala aktivní kampaň Srdcom doma, která si dala za cíl přesvědčit co nejvíce Slováků žijících v zahraničí, aby se zúčastnili parlamentních voleb. V roce 2016 to bylo totiž jen 17 tisíc hlasů (0,67 procenta všech hlasů).

Na dvě procenta všech hlasů z výše zmíněných důvodů skoro jistě nemáme šanci dosáhnout a podíl k celkovému počtu hlasů by se mohl v ideálním stavu blížit slovenským číslům z roku 2016. Pokud by volilo korespondenčně přibližně 0,5 procenta všech voličů, bylo by to asi 27 tisíc hlasů. V součtu zhruba jeden mandát. Výsledek korespondenčních hlasů bude nepochybně lepší pro vládní blok, ale asi ne v takové míře jako klasické zahraniční hlasování z dřívějších let. Pokud by vládní strany získaly asi 70 procent těchto hlasů, získaly by navíc zhruba dvě třetiny mandátu. Je to samozřejmě hrubý odhad, ale pokud se nestane nic zásadního, korespondenční volba vládnímu bloku významné množství mandátů navíc nepřinese – budou rádi za jeden.

Další událostí, která může vládním stranám pomoci k vítězství, je mobilizace jejich dřívějších voličů, kteří neuvažují o volbě opozice, ale zároveň nechtějí jít k volbám. Podle analýzy STEM z roku 2024 se jedná o 250 tisíc voličů. Možná čekali na novou stranu, možná jen nespokojeně seděli na „střídačce“ během volebního období, ale dá se čekat, že tohle je pro vládní strany asi nejvýznamnější rezervoár a úkol, který se dá v kampani splnit. Každých 50 tisíc voličů představuje asi jeden procentní bod navíc. Část už se vládním stranám pravděpodobně podařilo za poslední rok aktivizovat, podpora vládního bloku totiž velmi mírně roste. A pokud se mu povede i předvolební kampaň – byť jen zčásti –, může mu tento rezervoár klidně přinést jeden až dva procentní body.

Jenže i když se povede korespondenční volba a mobilizace voličů, tak to bude 40 procent versus 54 procent.

Do hry se tak dostává ta nejznámější překážka volebního úspěchu v Česku: pětiprocentní hranice pro vstup do sněmovny. Letos to zatím vypadá, že se okolo ní pohybují tři subjekty (SOCDEM, Přísahu a Zelené pro zjednodušení vynechávám, zároveň nevypadají, že by letos měly nějak zásadně ovlivnit volební výsledek). Piráti z toho spíše vládního bloku a Stačilo! s Motoristy z toho protivládního. Všechny tři subjekty mají aktuálně podobnou podporu okolo šesti procent.

Právě pětiprocentní hranice v roce 2021 zajistila současné vládě většinu. Druhý blok získal více hlasů, ale plno z nich propadlo a díky tomu se stal premiérem Petr Fiala. Stejný výsledek si dřívější pětikoalice musí přát i letos. Problémem je, že letos se propadnutí pod pětiprocentní hranici týká i jí, kvůli Pirátům. A jak už jsem zmínil na začátku: Spolu a STAN teď neporáží ani samostatné ANO. Pro vládní obhajobu je tak bezpodmínečně nutné, aby Piráti buď překročili pětiprocentní hranici, nebo aby všichni současní voliči Pirátů přešli ke Spolu či STAN, a v důsledku by tak nepropadl žádný „vládní“ hlas. Pravděpodobnost překročení pětiprocentní hranice je teď u Pirátů blízko padesáti procent. Šance na to, že by skoro všichni voliči Pirátů přešli k bývalým vládním kolegům, je velmi blízká nule.

Opoziční blok má ale v tomto ohledu větší problém, protože se mu okolo hranice motají hned dva subjekty a teoreticky tak může propadnout třeba devět procentních bodů – pokud by oba získaly 4,5 procenta hlasů. V takovém případě by ANO a SPD získalo něco navíc (voliči Motoristů i Stačilo! zvažují zejména tyto strany), ale blok by stejně přišel o velkou část hlasů. ANO a SPD by tak bylo na přibližně 45 procentech podpory a vládní strany na 40 procentech. To je ale ten nejvíce provládní scénář. Pravděpodobnější jsou varianty, že propadne třeba jen jedna strana a ta propadne výrazně, takže ANO a SPD a třeba Motoristé budou někde na 52 procentech podpory.

Prakticky každý reálný scénář ukazuje na jedno: pokud nezačnou vládní strany brát voliče opozici, tak do té opozice na podzim přejdou ony samy. A zatím jsme neviděli, že by něčeho takového byly vládní strany a pirátská strana schopny.

Pro vítězství by musely vládní strany získat i v těch nejlepších variantách aspoň tolik procent, kolik získaly v roce 2021. Jenže kolikrát se to od vzniku samostatné České republiky vládním stranám povedlo? Ani jednou. Vládnutí je prostě nepopulární. Dokonce i vlády, které nakonec obhájily a pokračovaly, získaly méně procent než posledně. Průměrně ztratily 10 procentních bodů a mediánová ztráta je na pěti procentních bodech – což přesně odpovídá aktuální podpoře Spolu, Starostů a Pirátů.

Komentář

Pražské jaro aneb Jak blížící se volby ohrožují demokracii v naší zemi?

2. 5. 2025 ▪ 4 min. čtení

Vládní strany tedy nemají dost hlasů, historicky nedokážou získávat od soupeřů hlasy nové, obecně nejsou vlády v Česku oblíbené, korespondenční volba ani mobilizace nevoličů nepředstavuje zásadní změnu v počtech a historicky se vládní blok pohybuje na současných hodnotách podpory, které mu nestačí.

Když tedy není možné získat hlasy jinak, je třeba se obrátit na moc nejvyšší: externí politické události.

Pomůže Fialovi Trump?

Zahraniční politické události většinou nemají velký vliv na volební výsledky. Nezáleží na tom, jestli jde o volby v Česku, USA či v Německu: voliče zajímá domácí politika, ekonomika, inflace, bydlení, zdravotnictví a třeba bezpečnost. Nikoliv válka či hladomor v pro většinu voličů takřka neznámé zemi. Například u voleb v USA se na podzim podle zahraniční politiky rozhodovaly jen nízké jednotky procent lidí. Jenže zahraniční události mohou být nakonec tak velké, že se dotknou i domácích voleb. Naposledy jsme to viděli v parlamentních volbách v Kanadě. Na začátku roku jednoznačné vedení konzervativců o více než 20 procentních bodů nad liberály nakonec dopadlo vítězstvím a vládou liberálů. Donald Trump svými zásahy tak moc přeházel kanadskou politiku, že napomohl už odepsaným liberálům k vítězství.

Jednou takovou událostí, která může zamíchat českými volebními kartami, je mír na Ukrajině. Všichni si ho přejeme, ale bude velmi záležet na tom, jak nakonec bude vypadat. Pokud by se mír mezi Ruskem a Ukrajinou odehrál těsně před volbami a byl českou veřejností vnímán jako velmi nespravedlivý, mohlo by to přinést body vládním stranám, které Ukrajinu jednoznačně podporují. Zároveň by ale ten mír musel mít opravdu velmi specifické parametry a načasování, aby výrazně ovlivnil výsledek.

Druhou podobnou událostí, navíc o řád představitelnější, je dopad vlády Donalda Trumpa. Na podzim jsme se ještě mohli dohadovat, zda bude Trump vládnout relativně poklidně jako v prvním období, nebo zda přitvrdí. Zda ho brát vážně, nebo doslova. Nebo zda se bát o samotné spojenectví s USA. Realita ale předčila i ta nejhorší očekávání.

Trump spustil geopolitický chaos a ekonomickou válku s celým světem v podobě bezprecedentních cel. Volebním problémem nemusí být samotný dopad geopolitického chaosu či cel, ale fakt, že mnoho českých politiků před volbami jasně vyjádřilo svou podporu Donaldu Trumpovi. Ať to byli místopředseda ODS Alexandr Vondra či europoslanec Zdechovský z vládních stran, nebo Tomio Okamura či Andrej Babiš z těch opozičních. Ta podpora byla zejména u výrazných politiků vidět a mnoho českých voličů si ji s nimi i spojilo. Babiše považuje podle průzkumu NMS za „trumpistu“ hned 40 procent Čechů, 20 procent si to o něm nemyslí. Podobná čísla má i Okamura nebo Filip Turek. Na opačném spektru jsou například Petr Pavel, Markéta Pekarová Adamová, Zdeněk Hřib nebo Vít Rakušan. „Trumpovští“ politici tak budou na podzim chtít hlasy od voličů v situaci, kdy 64 procent Čechů hodnotí start Trumpova prezidentství negativně a jen 28 procent pozitivně. Právě pro Andreje Babiše to může být velký problém. On byl nejviditelnějším českým trumpistou, zároveň okopíroval červenou čepici a měl silná povolební prohlášení, jak je politika Donalda Trumpa i politikou hnutí ANO.

Češi měli problém s Donaldem Trumpem už loni na podzim, podle průzkumu NMS by 69 procent z nich volilo Kamalu Harrisovou. Negativní pohled se pak jen potvrdil po zavedení cel. Pro ANO je to velká rána i proto, že má své voliče přesně rozdělené v polovině: polovina Trumpa a jeho politiku spíš podporuje, polovina ne. A právě polovina, která Trumpa nepodporuje, by za jistých okolností mohla od Babiše odejít, navíc spíše k vládním stranám, protože ty jsou viditelně méně protrumpovské než zbytek Babišova bloku. Pravděpodobně se nebude jednat o žádná zásadní čísla, ale tohle je potenciální kanál, který by při nejednoznačné komunikaci ANO mohl udělat opozičnímu bloku potíže. Zvlášť v případě, pokud bude Trumpova „zajímavá“ politika pokračovat a pokud třeba vykouzlí ještě něco dalšího, jako byla cla. Navíc se podle všeho zdá, že ANO komunikaci ohledně Donalda Trumpa nezvládá. Někteří politici i dnes komunikují, jak je Donald Trump super (například Karel Havlíček), zároveň ale Andrej Babiš veřejně prohlašuje, že je Trump ohledně cel šílenec. Na druhou stranu, Trump je pořád jen okrajové zahraniční téma a nedá se čekat, že by kvůli němu odešli všichni voliči ANO, kteří se na něj dívají negativně.

Mohou se stát samozřejmě i další velké události, v domácí či zahraniční politice, o kterých teď nevíme. Faktem ale je, že ty výše představené jsou buď málo pravděpodobné, nebo se sice odehrají, ale budou mít pravděpodobně velmi limitovaný dopad na volební výsledek. Nejpravděpodobněji tak dokloužeme k dalšímu vítězství Andreje Babiše. I po jednoznačném vítězství jednoho z bloků nás ale bude čekat dost možná složité skládání vlády.

Okamura králem?

Pokud by volby dopadly podle mého odhadu a posledních průzkumů, dostalo by se do sněmovny sedm subjektů, ve kterých je aktuálně schováno hned 12 stran, které se dlouhodobě v průzkumech vyskytovaly i samostatně. Dvě strany navíc dodává koalice Spolu (KDU-ČSL a TOP 09) a hned tři strany přidá SPD, díky oznámené spolupráci se Svobodnými, Trikolorou a PRO. Zejména menší strany u SPD budou mít pravděpodobně jen nižší jednotky mandátů, ty ale mohou být u skládání sněmovní většiny klíčové. Rozložení mandátů by teď vypadalo přibližně takto: ANO 76, Spolu 46, SPD 25, STAN 24, Piráti 12, Stačilo! 9 a Motoristé 8.

Vládní blok je dnes na 82 mandátech, velmi daleko od potřebné většiny. Aktuálně dávám přibližně desetiprocentní pravděpodobnost tomu, že na 101 mandátů nakonec dosáhne. Není to beznadějné, ale muselo by se sejít mnoho událostí, často nepravděpodobných, aby se tento scénář realizoval.

Blok okolo hnutí ANO má zbylých asi 118 mandátů a přibližně devadesátiprocentní šanci, že tu většinu získá i v podzimních volbách. Pokud by ANO nechtělo skládat vládu s koalicí Spolu či STAN – což se dle dlouhodobých deklarací těchto subjektů nejeví zatím moc pravděpodobně –, potřebovalo by v aktuálním nastavení podporu SPD na nejtěsnější možnou většinu 101 mandátů. Bez SPD a s podporou Motoristů a Stačilo! hnutí ANO aktuálně nemá dostatečný počet mandátů na sněmovní většinu. Šance na jakoukoliv většinovou vládu ve složení ANO+Motoristé+Stačilo! jsou teď podle mě zhruba 25 procent. Pokud ale do mixu přidáme i SPD, pak ty šance stoupají až ke zmíněným devadesáti procentům. SPD se tak díky poslednímu vývoji stává nepostradatelnou součástí budoucí koalice ANO – pokud nebude ANO ochotné jednat se zástupci současné vlády či s Piráty.

Situace se samozřejmě ještě bude vyvíjet, ale růst SPD je zatím asi největší událost první poloviny roku 2025 s ohledem na volby a následné vyjednávání o vládě. Zatímco na začátku roku si nemohla být SPD jista vstupem do sněmovny – zvlášť v kontextu neúspěchu v evropských volbách –, teď to vypadá, že se SPD s Okamurou v čele možná stane kingmakerem nadcházející české vlády. Pravděpodobnost na většinu pro SPD a ANO je aktuálně okolo 50 procent. Okamura je tak potenciálně nejsilnějším Babišovým partnerem, ale ani tato koalice nemá bez Motoristů či Stačilo! většinu nějak jistou. Výsledná koalice bude mít velký dopad na samotné vládnutí. Samostatná vláda ANO či ANO s menším partnerem bude vypadat velmi jinak a spíše umírněně než vláda ANO se silnou SPD.

Do podzimních voleb zbývá maximálně pět měsíců a šance vládních stran na sněmovní většinu jsou objektivně velmi nízké. Ve veřejném prostoru už tak dlouho slyšíme smiřování se s dalším vítězstvím a vládou Andreje Babiše. Poslední vývoj ale naznačuje, že velké slovo může u skládání vlády získat Tomio Okamura a jeho SPD. Ať už tím, že bude spolupracovat na vládě s ANO, nebo tím, že vládě ANO propůjčí své hlasy při hlasování o důvěře. A taková podpora nebude zadarmo. Poslední varianta je, že samotná velká síla SPD pomůže k formování vládní spolupráce na aktuálně málo pravděpodobné spojnici mezi hnutím ANO a současnými vládními stranami. Ano, rétoricky to nevypadá pravděpodobně, hodnotově a programově si nejsou příliš blízko, ale nebyla by to první opoziční smlouva, kterou jsme za posledních 30 let v Česku viděli. Volby se zdají být rozhodnuty v tom, že zvítězí ANO a bude skládat vládu. Samotné vládní složení je ale i teď nejisté.

Autor je ekonom, profesionální volební sázkař a zakladatel spolku Proeuro.cz