Amerika dál sní o svobodě

Trénink amerického fotbalu byl toho dne u konce. Třináctiletý Teyon Ware seděl oblečený v šatně a čekal, až pro něho přijede někdo z rodičů. S ním čekal i jeho trenér Chuck Robinson. Půl hodiny, hodinu. Nikdo se neobjevil. "Zůstaneš u mě," rozhodl nakonec Robinson. A Ware zůstal. Už napořád. Později se zjistilo, že černošská rodina, z níž chlapec pocházel, měla problémy s drogami a se zákonem.
"Když jsem se přestěhoval ke svému trenérovi a k jeho rodině, můj život se v mnohém změnil. Jednali se mnou jako se svým synem," říká sportovně nadaný Teyon, který vyhrál národní mistrovství v zápasu v prvním ročníku na univerzitě Oklahoma, kde studuje. "Je to tichý kout v Edmondu. Škola je pěkná a kolem se člověk nesetkává s násilím gangů. Všechno se zdá být úplně jiné."
Svůj volný čas Teyon tráví ve společnosti křesťanských atletů. "Vyprávěl jsem jim o svém životním příběhu a o tom, jak jsem vyrůstal mezi drogami a alkoholem. Mohl jsem upadnout v pokušení, ale Bůh se mnou měl jiné plány," vzpomíná dnes Teyon.
Ale i celá rodina Robinsonových se od Teyona mnohému naučila. "Bůh nám požehnal, když nám dal Teyona. Je skutečně dobrým příkladem pro naše děti," říká jeho nová matka Vicky Robinsonová.

Vše zní tak romanticky. Je snad toto pohádkový svět Ameriky? Jde přece o skutečný příběh bílé rodiny, která přijala černé dítě a která věřila, že je to správné a může ho zachránit. Jen díky takovému životnímu postoji se nyní dvacetiletý Teyon Ware, chlapec z chudých poměrů, stal šampiónem v zápasu. Je tedy jeho příběh součástí amerického snu o šancích pro každého?
Evropané mají sklony přehánět všechno, co je americké. I díky popularitě televizních seriálů si myslí, že dobře znají Ameriku a Američany. Dívky ze Sexu ve městě jsou ikony, J. R. z Dallasu je skutečná osoba, postavy z Beverly Hills 90210 a Pobřežní hlídky jsou jenom normální lidé. Vždyť v jejich příbězích najdeme nevěru, drogy, zločin a spravedlnost. Cokoliv, co by mohlo opepřit zápletku. Ovšem tyto "nadživotní" postavy mají jen málo co do činění se skutečným životem běžného Američana. "Mediální společnosti používají tělo spíše jako zboží k prodeji. Představa sexuálních symbolů a realita jsou přitom díky puritánství v daleko větším rozporu, než tomu je třeba v Evropě," poukazuje na rozdílnost virtuálního a běžného života Lawrence Wells, americký malíř, žijící v Praze.
Virtuální lidé jsou téměř vždy bohatí a vlivní, krásní a štíhlí a také uvolnění. Žijí životy, o jakých se může i ve Spojených státech mnohým jen zdát. Evropané by proto byli asi překvapeni, jak mají Američané nalinkovaný a svázaný životní styl.
Stačilo jedno odhalené ňadro Janet Jacksonové na Super Bowlu, finále amerického fotbalu, a ve Spojených státech se strhl poprask. Krátce po incidentu oznámila Federální komise pro komunikaci, že zahájí vyšetřování. A její předseda, Michael K. Powell, vydal prohlášení, v němž trpce sděluje: "Tak jako milióny Američanů moje rodina a já jsme se shromáždili před televizí, abychom zhlédli tuto slavnost. Mám na mysli Super Bowl a jeho show v poločase. Místo toho se oslava zvrhla v nemorální, podivnou a zavrženíhodnou ostudu. Děti našeho národa, rodiče a občané si zaslouží něco lepšího."
Nešlo však jen o to, že byl ukázán prs slavné zpěvačky, nýbrž o to, že se to stalo právě na Super Bowlu, špičce americké kulturní svatosti. Evropané až dosud nemohou skrýt údiv, v USA se však změnil způsob živého televizního přenosu. Nyní se vysílá s krátkým zpožděním.
To samé by se dalo říci o požitcích bývalého prezidenta Clintona v Bílém domě. Evropané se poněkud shovívavě usmívali reakcím na jeho aféru s Monikou Lewinskou, Američané ji shledávají morálně odpudivou do té míry, až někteří požadovali jeho okamžitý odchod z úřadu.

Jsou tedy Američané skutečně morální, čestní a puritánští? Dělají opravdu to, co káží? Odpověď může vypadat poněkud překvapivě - ano, do určité míry. Morálka, čest a náboženská víra jdou naskrz generacemi a rozhodně nevykazují znaky úpadku nebo oslabení. Vliv konzervativního republikánského náboženského práva zákonů přetrvává a zdá se, že nabývá síly i v dnešní Americe.
Parkoviště před kostely se plní nejen o nedělních bohoslužbách, ale i o středečních večerech. Někteří mladí lidé dokonce nosí náramek se zkratkou WWJD - anglicky "Co by dělal Ježíš". I profesionální sportovci se modlí k Bohu, když skórují. A nikdo nehne ani brvou. Není divu, že film Mela Gibsona Pokušení Ježíše Krista se svými tržbami nastavil hodně vysokou laťku ostatním filmům. Televize CNN dokonce nedávno uvedla, že tento film povzbudil obchod s křesťanskými artefakty.
Religiozita má i svou odvrácenou tvář. Trest smrti, vlastně výklad bible ve stylu oko za oko, zub za zub, je nejen tolerován, nýbrž dokonce v některých kruzích i vehementně podporován. Stoupenci různých hnutí pro život by ženám nejraději upřeli právo zvolit interrupci, a to i v krajních případech. Ateistům není umožněno, aby se stali vedoucími ve skautu.
Slib věrnosti, krátká báseň recitovaná každý den před začátkem školního vyučování, obsahuje slovní spojení "One nation, under God - jeden národ, pod vedením Boha". Není pochyb o tom, jakému bohu je věrnost slibována. Tato náboženská náruživost je jedním z důvodů, proč Američané vidí svou zem jako vedoucí sílu světa. Z morálky a víry pak čerpají pocit předurčenosti k tomu, aby vedli svět nebo alespoň určovali tempo.
Již v roce 1845 podtrhl John O'Sullivan ve svém Manifest Destiny (zjevné předurčení) tuto teorii mesiášství: "Světová revoluce, která vytvoří novou společnost, se zrodí ve Spojených státech, neboť tomu chce Bůh, a ten je pochopitelně na straně Američanů." Prezident George Bush nedávno prohlásil, že "Američané mají jedinečný vztah s Bohem nebo lepší pochopení boží vůle než věřící z jiných kultur a zemí". Vlastní způsob života je proto pro Američany nejenom nejlepší, ale i jediný. Jiný systém je nebezpečím pro svobodný svět. Odsud konfrontace. Tak jak ji výmluvně vyhlásil prezident Bush během války proti teroru: "S námi nebo proti nám."
"Bush a (ministr) Powell a další jsou křesťané. Já věřím, že Pánbůh požehnal tuto zemi," citoval Newsweek názor 35leté softwarové inženýrky, která podpořila válku v Iráku. Jistě, mnozí Američané vidí Boha jako nejmocnějšího amerického spojence. A co je dobré pro Ameriku, je dobré i pro zbytek světa.

Není to snad jistý způsob netolerance? Nedostatek tolerance je ostatně hluboce zakořeněn v amerických dějinách. Většina z původních kolonií v žádném případě nepovolovala svobodu náboženství, i když osadníci přišli do Nového světa často právě kvůli hledání svobody vyznání.
Otroci byli osvobozeni teprve před 140 lety. Desegregace byla nařízena odbojnému jihu pod hrozbou ozbrojeného zásahu až rozhodnutím Nejvyššího soudu. Potraty byly povoleny teprve na počátku roku 1973. Evropané zmiňují genocidu na Indiánech, nyní nazývaných spíše původními Američany, jako znak americké morální zlotřilosti.
Někoho by mohlo napadnout, že náboženská víra a její přikázání "nezabiješ" by Američany odradilo od zabíjení ve válkách. Ale zdá se, že je to jinak. Pouze pokud americké oběti dosáhnou dostatečného počtu, tak jako se to děje nyní v Iráku, pak by se mohlo začít volat po ukončení bojů. Že by připomínka války ve Vietnamu?

Tolerance si těžce, ale přece jen prošlapovala cestu v integraci Američanů různé barvy pleti. Když se Jackie Robinson stal v roce 1952 prvním černým baseballistou v nejvyšších soutěžích, vydláždil tak cestu pro společenskou změnu, která vyústila v integraci Ameriky. Ta začala s Afroameričany a pokračuje s Hispánci a Asiaty. Nyní, poprvé v historii, oba kandidáti na prezidenta uvedli na televizní obrazovku reklamní spoty ve španělštině, zaměřené na rostoucí populaci hispánských voličů.
Rázné kroky k dosažení černošských práv byly podniknuty v druhé polovině 60. let. Film Vzpomínka na titány, v němž vystupoval Denzel Washington, ukazuje změny, kterými Amerika prošla v tomto období. Odehrává se v roce 1971 a zobrazuje černého fotbalového trenéra, který zaujme místo bílého a zařadí se do fotbalového týmu v jižanském městečku. Hollywood vykreslil nádherný obrázek, ale integrace byla většinou bolestným procesem pro obě strany.
Od té doby byl ve všech částech Spojených států učiněn velký krok kupředu. "Nyní už to není o barvě vaší pleti," říká Emily McDougal, 25letá učitelka angličtiny ze Syracuse ve státě New York, která žije dva roky v Praze. "Rasa už není tak důležitá, jak tomu bývalo. Pro společnost je v pořádku, když si osoba černé pleti vezme osobu s pletí bílou. Ale stále je to většinou černoch, který si bere bílou ženu. Klíčem je společenská třída. Vskutku nepřijatelné je oženit se mimo svou sociální třídu," vysvětluje.

Sport společně vedle dalších jiných druhů zábavy pomohl bílé Americe nejen přijmout své černé krajany, ale dokonce se s nimi i radovat a smát. Velká část mužů i překvapující počet žen nyní věrně fandí určitému týmu. Když příslušník menšiny může hrát stejnou ligu jako běloch, fandům všech barev pleti to dává společné téma k hovoru.
Pokud černý sportovec skóruje, každý fotbalový fanoušek mu drží palce a chtěl by být na jeho místě. Samozřejmě, že stále existují vtipy o rasách a mezi rasami. Ale politická korektnost je učinila mnohem méně přijatelnými a obyčejně jsou říkány jen z legrace a ne ze snahy ublížit.
Pozdně večerní zábavné talkshow v televizi nediskriminují, a nedělají to ani Američané, když si vybírají svoji hudební, filmovou nebo sportovní hvězdu. Když může moderátor talkshow mluvit přirozeně s osobou jiné rasy, proč bych to tak nemohl dělat já. Ve filmech hrají černí a bílí dohromady. "Přirozeně, že to je i o tom, nalákat do kin také černošské diváky," říká Lawrence Wells.

Byly i chvíle, kdy se Amerika cítila být rozdělená. To když bílí policisté tloukli Rodneyho Kinga, který ležel na zemi a bití bylo zachyceno na videopásce a opakovaně vysíláno televizními stanicemi po celé zemi. Když soud policisty neshledal vinnými, vypukly v Los Angeles nepokoje. Psal se rok 1992. Na konci zůstalo víc než padesát mrtvých a některé části města byly vypáleny.
O tři roky později, opět v Kalifornii, rozdělil obyvatele případ známé fotbalové hvězdy O. J. Simpsona. Bílá Amerika jej považovala za vraha vlastní ženy. Porota složená většinou z černochů ho shledala nevinným na tom základě, že policisté v minulosti falšovali a podvrhovali důkazy a že to mohli udělat znovu. "Proces dokázal, s ohledem na kriminální záležitosti, jak je Amerika stále polarizovaná, hlavně v rasových otázkách," tvrdí Douglas Langers z univerzity Missouri v Kansas City.
Jsou i další případy, kdy Amerika rozlišuje na základě rasy. Policie často zastaví příslušníka menšiny za menší dopravní přestupek. Za takový, za který by si bělošského řidiče ani nevšimla. A to jen proto, aby v autě hledala drogy nebo zbraně. Bývalý texaský guvernér a nynější prezident George Bush prohlásil 27. února 2001 v Kongresu, že vytipovávání lidí pro přestupky na základě rasy je špatné a v Americe se s tím skoncuje. Před dvěma měsíci byla zveřejněna zpráva, že šest z každých sedmi policejních hlídek v Texasu přiznalo, že černochy a Hispánce na silnicích zastavuje častěji než bělochy.
Přesto je v integraci ras ve Spojených státech vidět podstatný pokrok. I díky akci nazvané pozitivní diskriminace, kdy kvóty pro univerzity a pro zaměstnávání ve veřejném sektoru umožnily kvalifikovaným příslušníkům menšin dostat šanci.

Americkou společnost spojuje ještě něco jiného. Konzum. Wal Mart je tak dnes centrem každé maloměstské komunity, kde se setkávají sousedé. "Nikdo si nevšiml, že na všech těch produktech je napsáno Made in China," prohlásil jeden z občanů, kteří byli nedávno dotázáni americkým tiskem. "Když si ovšem kupujeme tyto výrobky při slevách za sníženou cenu, připravujeme zdejší lidi o práci."
Ti, kteří chtějí nakupovat levně, chodí do Wal Martu. A zatím rodinně vedené obchůdky, koloniály a konzumy postupně mizí. "Dařilo se nám celkem dobře až do té doby, než zde otevřel nový Wal Mart," říká obchodník Doug Brown z Idabel, malého města v Oklahomě. "Teď máme potíže."
Přitom společnosti, které si neutáhly opasky, ztrácejí pozice na trhu. Pracovní místa mizí. Propouštění je na pořadu dne a cestou, jak zvýšit produktivitu. Navíc jsou pracovní místa exportována do zahraničí, což bude velkým tématem v prezidentské kampani. Co však s nezaměstnaností a jak vytvořit nová pracovní místa? Američané by rádi slyšeli odpověď od prezidentských kandidátů před letošními listopadovými volbami. Ale návrh demokratického kandidáta na prezidenta Johna Kerryho snížit firmám daně z nynějších 35 na 32,25 procenta byl mnoha ekonomy označen za neproduktivní. Tak snadná řešení neexistují.
To hraje do karet 70letému Ralphu Naderovi, který byl v jistém smyslu v roce 2000 zničujícím elementem vedoucím k porážce demokrata Ala Gorea a který se ke stejnému kroku chystá i letos. Byl to právě tento uznávaný právní zástupce, nominovaný stranou Zelených, kdo získal 93 000 hlasů na Floridě, celkem 2,7 procenta v celých Státech. Volební výzkumy pak ukázaly, že to byli většinou demokraté, kdo přeskočili na jeho loď. George Bush pak vyhrál na Floridě s rozdílem šesti set hlasů.
Nader je proti establishmentu, proti vládě, proti systému dvou stran a je připraven postavit se za amerického dělníka, který je málo oceňován a špatně placen. "Tito tiší dělníci jsou naprosto nezbytní pro naše hospodářství. Míjíme je bez jakéhokoliv zamumlání pozdravu nebo díku. Jsou jich milióny. Jsou to uklízeči Ameriky...," vzkazuje Ralph Nader obyčejným lidem.
Že by šlo o kritiku velkého kapitálu? Přitom Spojené státy financuje právě velký byznys, který získává nejrůznější hospodářské výhody, podpory a nižší daně. Tyto korporace a společnosti jsou však málo loajální vůči vlastním zaměstnancům a vytváření pracovních příležitostí. Únorový počet vytvořených pracovních míst podpořil toto tvrzení a přinesl problém prezidentu Bushovi. Vytvořeno bylo pouhých 21 tisíc pracovních míst. Je teď otázkou, zda březnových a velmi překvapivých 308 tisíc nových příležitostí, je zásadním obratem k lepšímu.

Nezaměstnanost se pohybuje na přiměřených 5,6 procenta. Pomůže Bushovi tato hladina rozhodujících státech? Kerrymu zase může ukrást hlasy Nader a zhoupnout jazýček na vahách k Bushovi.
Očekává se, že předvolební kampaň bude jednou z nejhořčích, která byla za poslední dobu sehrána. George Bush, tedy člověk, který před čtyřmi lety slíbil sjednotit Ameriku, je ten, který ji nyní rozdělil, když v televizním spotu poukázal zpátky k 11. září 2001 a snažil se tím přesvědčit, že víc než kdy jindy ve válce proti teroru je jeho vedení nezbytné pro vítězství USA.
Jennie Farrellová, která ztratila svého bratra Jamese Cartiera 11. září, považuje Bushovu reklamu za výbornou. "To, co se odehrálo 11. září, bylo něco mimo naše nejdivočejší představy a George Bush nás vedl jedním z nejtemnějších okamžiků naší historie." Monika Gabrielová, jejíž manžel zemřel při útoku na "dvojčata", takto vedenou kampaň odmítá: "Je to políček do tváře třem tisícům zavražděných. Je to nezodpovědné a nevkusné."
Je ironické, že 11. září, to, co Američany nejvíc sblížilo, může zemi rozdělit. Volby proto letos budou soubojem vůlí. Tak trochu jako zápasy Teyona Ware. Bude to těsné. Těsnější než v roce 2000? Jisté je, že stejně jako ve velkolepé americké sportovní tradici budou vítězové a poražení. Sázky jsou vysoké. V této době vyšší než kdy jindy - nejenom pro Ameriku, ale pro celý svět.
Autor je novinář a lektor anglického jazyka

Jak si žijí obyvatelé Spojených států