Igelitka jako symbol otroctví

Igelitka jako symbol otroctví

Jít na koncert a výstavu do čističky odpadních vod, to se každému nepodaří. Prostory v historické cihlové budově v pražské Bubenči však již dlouho neslouží svému původnímu účelu. Nyní tam sídlí Ekotechnické muzeum a starý interiér už několik kulturních akcí pamatuje.
Obrovské staré čerpací stroje ve velké hale budí v podvečerním světle respekt. A novější přístavby se zbořenými stěnami, rozbitými obklady a chatrným osvětlením působí téměř hrůzostrašně. Pro výstavu nazvanou Ze zasuté paměti, která zde byla otevřena ve středu, si však její autor Jean-Francois Boclé nemohl vybrat lépe. Právě tady má expozice na téma otroctví skutečně výstižnou kulisu.
Francouzský umělec původem z Martiniku se rozhodl sáhnout hluboko do historie. Připomíná staré křivdy, které napáchali bílí lidé na obyvatelích Afriky během tří set let otrokářských praktik.
Přestože chce Boclé evokovat tragédii velmi starou (zejména transporty miliónů lidí v podpalubí lodí), používá k tomu současné materiály - igelitové tašky, fotografie, vycpané oblečení. Snaží se vyprávět o "mužích, včera vyřazených z řad lidí, a dnes zmizelých v hlubinách dějin".
Hlavní halu, která může připomenout plující archu, zaplnil autor "mořem" igelitových tašek modré barvy. Instalace působí poeticky, igelitky jsou "nadýchané" a zdá se, že by je průvan mohl odvanout. Igelitová taška je však i nejbližším pomocníkem všech uprchlíků a běženců, kteří si do ní ukládají veškerý svůj majetek.
Nebo si z takových tašek stelou postele, jak to ukazuje další výstavní "zastavení" s názvem Jízdenka jen tam. Kromě improvizovaných lůžek jsou v místnosti s nízkým stropem rozesety podivné figury, vycpané části oblečení. Torza lidských těl jako by strnula v němém sousoší. A kolem jsou rozmístěny cestovní tašky a rance.
Do nejvlídnější, čerstvě vymalované místnosti s mnoha okny výtvarník umístil sérii fotografií, dokumentující jeho loňskou performanci v ulicích Paříže. Místnost též pomaloval úryvky z francouzského Zákoníku o otroctví vydaného králem Ludvíkem XIV.
První návštěvníci Boclého velmi sugestivní výstavy měli možnost zakusit ještě jeden zážitek, tentokrát hudební. Výstava Ze zasuté paměti je totiž jenom jednou polovinou projektu s tématem otrokářství. Skladatel Thierry Pécou (Francouz afrického původu) na stejné téma složil hodinovou variaci pro klavír, flétnu, klarinet a violoncello.
Soubor Zellig s klavíristou Alexandrem Taraudem skladbu předvedl přímo v expozici. Stejně jako výtvarné instalaci také hudebnímu přednesu pochmurné prostředí prospělo. Expresivní skladba o dvanácti větách pojednávala o útrapách otroků vytržených z domova a převážených v podpalubí lodi. Pécou do své moderní kompozice zařadil také netradiční zvuky - šplouchání vody nebo šustění igelitové tašky.
Spolupráce skladatele a výtvarníka na společném tématu se ukázala velmi inspirativní. A přestože výstava obstojí samostatně, je škoda, že se koncert, uvedený při jejím zahájení, nebude opakovat vícekrát.
Ze zasuté paměti.
Ekotechnické muzeum v Praze. Výstava je otevřena do 1. května od 13 do 18 hodin. Vstup volný