Emil Hakl, vlastním jménem Jan Beneš (1958), je mimořádný prozaický talent. Kolik současných českých prozaiků by dalo nevím co za jednoduchost, srozumitelnost a zábavnost jeho psaní, jež vnímáme jako zcela samozřejmé, ačkoli jsou jistě výsledkem mnohaleté práce, soustavné četby a postupného autorské zrání. 

Jeho čtvrtou prozaickou knihu, soubor povídek O létajících objektech, lze s potěšením přečíst za jeden večer - natolik dokáže Hakl zaujmout, vtáhnout do četby, pobavit přesně viděným detailem či věrným záznamem rozhovoru. 
Přes všechny tyto klady i vstřícné přijetí, kterého se Haklovým prózám dostává, by bylo i pro samotného autora dobré zamyslet se nad třemi otázkami, které nová knížka klade. 

První je kompozice souboru: nemá-li být kniha povídek jen volným sebráním porůznu vzniklých textů, ale skutečným celkem, musí být nějak vystavěna. To se zde neděje. 

Zbývá vám ještě 60 % článku
Číst dál za 40 Kč na první dva měsíce
Nebo zkuste předplatné bez reklam a s mobilní aplikací za 80 Kč.
Máte již předplatné? Přihlaste se