Milan Fridrich: Proč pomáhat Británii v integraci

Proč pomáhat Británii v integraci

Vláda Velké Británie dostala lekci politické reality, která může mít na její angažmá v evropské integraci stejný vliv jako referendum o ústavě. Pár dnů poté, co se mezi kandidáty na post předsedy Evropské komise objevil komisař pro zahraničí a bývalý guvernér Hongkongu Chris Patten, nejmenovaný francouzský představitel řekl, že země, jež není v eurozóně a nezrušila kontroly na svých hranicích, nemůže obsadit nejvyšší funkci v unijní exekutivě.
Bez ohledu na Pattenovy kvality nezíská nominace britského politika v této chvíli podporu Francie, uvedl nejmenovaný politik. Jelikož podobná prohlášení nejsou výstřelem do větru, můžeme ho brát jako vzkaz Blairově vládě: Musíte Británii víc integrovat do unie.
Je podobně ostrý postoj vůči Londýnu legitimní? Žádnou vládu v unii není možné nutit, aby souhlasila s předsedou Evropské komise, kterého nechce. A platí pravidlo, že předseda nemůže získat post bez jasné podpory Francie a Německa a nejsilnějšího klubu v Evropském parlamentu, což jsou v současnosti lidovci. V čele komise by měl podle Paříže a Berlína sedět člověk, který bude motorem pro další unifikaci Evropy - kovaný eurooptimista.
Francouzský postoj ale navzdory vší logice vytváří v unii nerovnováhu. Předpokládá totiž, že největší vliv na unii mohou mít jen země, které jsou ochotny jít až na maximum integrace. Euroskeptické vlády nebo národy nemají šanci se prosadit. Tvrdé jádro je semele a vykopne z kruhu, kde se koncentruje největší vliv na unijní dění.
Když postoj Paříže vůči Pattenovi domyslíme do konce, vznikne dojem diskriminace menšinových názorů a hromadění moci v rukou zemí s eminentním zájmem na federalizaci unie. K tomu přispívá i nepsaná dohoda mezi Francií a Německem, že si rozdělí dva superkomisariáty, pro ekonomiku a vnější vztahy.
Obě země by měly mít v nové Evropské komisi posty místopředsedů. O předsedu se netahají, jelikož vědí, že by nebyl politicky průchodný. Zároveň ale naznačují, že to musí být předseda podle jejich gusta.
Pro Británii, zvláště premiéra Tonyho Blaira je odmítnutí Pattena špatnou zprávou. Patten není jeho stranický kolega. Blair ho byl ochoten nominovat s tím, že patří mezi výrazné konzervativní politiky a uvědomuje si nesmyslnost izolace britských ostrovů od unie. Blairovi by obsazení funkce předsedy komise pomohlo při prosazování evropské ústavy mezi britskými občany a dalo by mu páky, aby mohl přijmout tolikrát odkládané rozhodnutí o vstupu do eurozóny.
Francie mu podrazila nohy. Britové nemohou získat jiný pocit, než že si musí něco v unii zasloužit. Bylo by mnohem moudřejší jim ukázat, že když jejich politik šéfuje komisi, nemusí z ní mít obavy. Neoblíbená bruselská exekutiva by dostala lidštější tvář.
Unie má přitom pro podobnou politiku přehršel příkladů. Razí heslo, že extremismus se dá vymýtit nebo pacifikovat jen vtažením krajních ideologií do normálního politické systému. Jak jinak vtáhnout Británii do větší integrace než nabídkou na maximální podíl na tvorbě evropského myšlení?
Politika reprezentovaná bývalým francouzským prezidentem Charlesem de Gaullem, který kdysi vetoval vstup Británie do Evropských společenství, nemůže fungovat.
Jak ale vysvětlit Němci nebo Francouzovi, že by komisi měl řídit člověk, jehož země se odmítá podílet na solidárním financování chudých oblastí a agrární politiky a odebírá si z unijního rozpočtu zpět své přeplatky? Pokud se však nenajde uspokojivá odpověď, jen těžko se může Británie hnout v evropské perspektivě z místa. Vstřícná ruka musí bez ohledu na následky vyjít od tvrdého jádra, Německa a Francie.
Přední experti na evropskou integraci Peter Ludlow a John Palmer už několik let upozorňují, že unie začíná vysouvat na okraj všechny názory, které brzdí další sjednocování. V německé nebo francouzské politické hantýrce se dokonce objevuje názor o neodvratnosti další integrace, o nutnosti vytvořit silný blok, který by měl velký vliv na zahraniční dění a byl ekonomicky kompaktní. K tomuto cíli ale vedou různé cesty, z nichž některé jsou špatné a mohou se proti unii obrátit.
Evropská unie víc než kdy předtím potřebuje architekta nebo vizionáře, který by dokázal sladit mocenské postoje jejích členů. Ukazuje se, že Francie a Německo tyto mozky nemají. Unie je totiž v situaci, kdy by se měla konsolidovat a pracovat s politickými proudy, které s další integrací nesouhlasí. Pokud budou zastánci hluboké integrace tlačit na ostatní silou nebo je vystrkovat na okraj dění, čekají unii těžké časy.