Zdeněk Vašíček: Už ve škole mi všichni říkali, že si dělám co chci

Už ve škole mi všichni říkali, že si dělám co chci

Dnes ve čtyři hodiny odpoledne převezme v pražském Mánesu filozof a historik Zdeněk Vašíček cenu F. X. Šaldy za rok 2003. Byla mu udělena za knihu esejů Podmínky volby, kterou vydalo nakladatelství Triáda.
Zdeněk Vašíček se narodil v roce 1933, v 50. letech vystudoval filozofii a historii na FF UK. Pracoval v několika archívech a muzeích, učil na brněnské univerzitě. V roce 1972 byl odsouzen za podvracení republiky na tři roky do vězení. V roce 1981 odešel do exilu, přednášel na západních univerzitách. Od 90. let přednáší v Brně a Praze.
Je obtížným autorem, jeho knihy se určitě nečtou lehce. Na druhé straně je Vašíček jedním z mála českých myslitelů schopných pohybovat se profesionálně mezi několika vědeckými obory. Výsledkem jsou živé, provokující eseje, odkrývající autorovu nevelkou lásku k šablonovitému vědění, tak jak je produkují instituce všeho druhu.

hn: Které životní události nejvíc ovlivnily váš způsob psaní?
Myslím, že to bylo hlavně vězení. Stav, kdy je člověk vytržen z běžného životního tempa. Místo toho, aby si plánoval, co bude dělat zítra nebo za týden, začne prožívat čas úplně jinak.
Vlastně jsem ve vězení nastartoval svou pozdější vědeckou dráhu. Úplnou náhodou jsem tam v knihovně našel Neustupného dějiny pravěku, tlustou knihu z roku 1946. Poprvé v životě jsem četl něco takového a v bezčasí, které mě obklopovalo, jsem si uvědomil, jak se prostřednictvím archeologie lze vyjádřit k dnešní době. Ačkoliv jsem tento obor nestudoval, napsal jsem pak o archeologii knížku, která vyšla v Cambridgi jako učebnice.

hn: Zabýváte se vztahem mezi každodenním a vědeckým jazykem, zkoumáte, jakým způsobem se rodí pojmy v lidské mysli. To asi nejde bez toho, aby člověk hodně znal sebe sama. Co se ve vás děje mezi zrodem myšlenky a jejím převedením do písemné podoby?
Někteří lidé mi říkají, že z mých textů je znát, že jsem dopředu nikdy nevěděl, co napíšu. Mají pravdu. Kdybych to věděl, proč bych psal? Týká se to dokonce i žánru - začnu-li psát třeba esej, nevím, zda ho jako esej dopíšu.
Ať už práce na textu začíná cizím zadáním, nebo nějakým mým pocitem, vždycky je na ní nejhezčí ta fáze, kdy si ze sebe sama vyvolávám, co si o věci opravdu myslím. Sednu v klidu někam do kavárny, dám si kafe a fernet, mám blok a do něj zaznamenávám útržky paměti, bezmála asociativním způsobem. Potom následuje fáze přepisování a zpracování v počítači: přemýšlím o tom všem, text se mi začíná spojovat...

hn: Podle čeho se spojuje?
Nevím, ale snažím se, aby se to dělo svobodně a samo. Svou vůlí do toho nezasahuji. Trvá to dlouho. Pořád dokola vyjíždím různé verze a dopodrobna je opravuji.

hn: V jednom rozhovoru jste se ironicky označil za "mezioborového houmlesáka". Vaše schopnost pohybovat se na profesionální úrovni mezi historií, filozofií, antropologií a dalšími obory je však vysoce ceněna. Jak jste jí dosáhl?
Myslím, že je to důsledek 60. a 70. let, kdy u nás žádné skutečné prameny nebyly, takže bylo nutné lepit vše z útržků. Člověk byl rád, že si smí přečíst Engelsův Anti-Dühring, protože se tím aspoň dozvěděl něco o Dühringovi. Kdo chtěl dělat vážnou práci bez toho, aby emigroval, věděl, že nelze postupovat klasickým způsobem.
Takže když jsem začal psát například o archeologii, nepsal jsem jako školený archeolog, ale jako člověk, kterého opravdu zajímá, jak to ti lidé dělají. Jak je možné, že z těch šutrů a střepů zpětně něco vymyslí. Tímto přístupem jsem se ocitl jinde než lidé z oboru.

hn: Hodně specialistů si stěžuje, že jsou zavaleni informacemi. Z vašich mezioborových textů má však čtenář pocit nesmírné svobody. Jak jí dosahujete?
Z cizích úst jsem několikrát slyšel odpověď, prvně už ve škole: "Ten si dělá vždycky, co chce." Sám jsem to takhle přitom nikdy necítil, myslel jsem si, že dělám kompromisy.

hn: Dokázal byste zformulovat, jaké je hlavní myšlenkové téma dnešní doby?
Lidé by se měli víc zabývat sami sebou. Vnímat, jací uvnitř jsou, co doopravdy cítí. Nehledat berličky v kolektivech. Jen málo lidí unese odpovědnost za své činy, spíš ji různě obcházejí.

hn: Je dnešní doba horší, než byly ty dřívější? Nebo se nám to jenom zdá, protože máme o zlu díky globalizaci víc informací?
Zase to souvisí s tou odpovědností. Evropa se v tom myslím vyvíjí hůř než Amerika. Nebýt Ameriky, žil by náš kontinent dál v hrůze a strachu, ve kterých se nacházel od 40. do 80. let. Pořád by se snažil vycházet světovému zlu vstříc, nezlobit a ustupovat. Evropa dřív nezaujímala žádný pevný postoj a dnes, když padl Sovětský svaz, se to zdá ještě horší.

Řekli o Zdeňku Vašíčkovi

[*] Je to filozof-gentleman. Ačkoliv je nesmírně vzdělaný, zůstává naprosto přirozeným člověkem. To, že je významným intelektuálem, nedává do popředí. A taky je mužem překvapivých postřehů. Když býval členem redakční rady revue Prostor, vždycky do ní vnášel originální pohled.
Aleš Lederer, nakladatel

[*] Svůj pohled archeologa Zdeněk Vašíček obrací nejen do minulosti, nýbrž i do přítomnosti. Odtud jeho dar objevovat i v ní kostlivce - dokonce takové, které chceme pečlivě skrývat, aby se neprozradilo, že podmínky naší volby bývají i na smetištích. To není obvyklý typ analýzy, ale právě proto je Vašíčkovi vlastní kritický postoj, který se neohlíží na vžité konvence a vyhýbá se akademické uhlazenosti. Jeho tvrzení, že podmínky nejsou příčiny, je vlastně hlubokým zamyšlením nad etikou každodennosti, protože ve zkratce vystihuje princip svobodného jednání.
Miroslav Petříček, filozof

Cena F. X. Šaldy

[*] Cenu F. X. Šaldy uděluje od roku 1995 Společnost F. X. Šaldy za mimořádný uměleckokritický výkon. Jejími dosavadními držiteli jsou Josef Vohryzek, Milan Jungmann, Vladimír Just, Jiří Cieslar, Lubomír Dorůžka, Karel Kraus a Karel Thein.
Zdroj: HN