O belgické povaze

O belgické povaze

Tak například Waterloo. Když přijedete k památníku slavné bitvy...
Která vlastnost Belgičanů je nejroztomilejší? Sebeironie. Neexistuje expremiér jiné země, jenž by se nechal natáčet televizní kamerou, jak ráno vstává rozcuchaný v trenýrkách v poušti jako Jean Luc Dehaene. Nikde jinde by ministr vnitra nezdůvodňoval nulové policejní kontroly v nočním hlavním městě tím, že Brusel je plný diplomatů a kdo se má stále hádat kvůli jejich imunitě, až pojedou opilí domů z hostince.
Po několika letech v Belgii člověk znejistí, co je a není v životě běžné, a zmocní se ho pocit uvolnění a téměř filozofického klidu. Hlavně se na nic stoprocentně nespoléhat, ničemu se nedivit a nikoho nehonit. Takový je životní řád belgického obyvatelstva. Na počátku vyvolává zlost, ale po čase si duše odfrkne a začne mu přicházet na chuť.
Tak například Waterloo. Když přijedete k památníku slavné bitvy, jež skončila porážkou Napoleona, napadne vás, že v roce 1815 muselo vše skončit obráceně. Jako by prohrál anglický vévoda Wellington, nikoliv obávaný francouzský císař - dobyvatel. Umělý kopec s bronzovým lvem je obklopen několika restauracemi s příznačnými jmény: U imperátora, U francouzského generála nebo se prostě jmenuje Bonaparte.
Představte si centrum dnešního Volgogradu (dříve Stalingradu), kde by bylo muzeum plné německé výzbroje, fotografií statečných obléhatelů a restaurace by nesly jména německých generálů. Nebo Normandii, kde by se prodávali cínoví němečtí vojáci s propracovanou výzbrojí. Přesně tak vypadá dnes Waterloo. V obchodě se suvenýry musíte chodit s lupou a hledat knihy o Wellingtonovi nebo pruské armádě. Koho by to zajímalo. Nejžádanějším artiklem jsou busty Napoleona a obrázky z francouzské revoluce.
Hotovou lahůdkou je návštěva místa Napoleonovy poslední noci před bitvou. Malý obílený statek je muzeem ověnčeným vlajkami. Vidět polní postel dlouhou sto padesát centimetrů si totiž málokdo nechá ujít. Stejně jako stůl, na němž si Napoleon prohlížel mapy a určoval taktiku pro osudný den. Otrlejší povahy se pak mohou kouknout do skleněné vitríny na kostry francouzských vojáků s průstřely lebky!
V Belgii se šušká, že starosta Waterloo Serge Kubla chce situaci kolem památníku největšího krveprolití předminulého století změnit. Plán je velkorysý. Na místě roztroušených krámků a restaurací bude centrum pro statisíce návštěvníků s moderními vymoženostmi a osvětou. Jak už je ale v Belgii desetiletí zvykem, z lajdácké a vtipné sebeironie se země přehupuje do velkoleposti, což nikdy nevěstí nic dobrého.
Touha po velikosti je belgickým prokletím. Přichází vždy nečekaně a s dobrými úmysly. Proč neoprášit ten zatuchlý provinční vzduch? Proč neukázat světu, že na to máme? Tyto pohnutky pohřbily sto ulic domů v centru Bruselu, když se před padesáti lety stavěla nádraží, evropská čtvrť a hlavní silniční tahy. Vše šlo jako po másle. A dnes se návštěvníci diví, kam zmizel duch secese a útulné příjemné uličky z archívů.
Sami Belgičané cítí, že pompéznost je rakovinou jejich sebeironie. Nemohou se jí ale čas od času zbavit. Už od doby krále Leopolda II., který chtěl v druhé polovině devatenáctého století mít z Bruselu novou Paříž, se belgická elita snaží vydobýt lesk zemi zaklíněné mezi Francií, Německem a Nizozemskem. Tato magická trojice nastavuje klidné Belgii zrcadlo. Jsou to větší, úspěšnější a sebevědomější státy.
I Belgie by jim mohla při troše realismu nastavit druhou tvář, ale něco jí brání. Namísto zušlechťování Waterloo, jež je po stovkách jiných a strašnějších bitev jen připomínkou konce kariéry jednoho z posledních evropských snílků o světovládě, by měla ukázat turistům Ypres - město, jež dalo jméno hrůzné chemické zbrani yperitu. Právě použití této bojové látky u Ypres ukázalo, že chemická válka je nelidská a v praxi i nemožná. Otravná látka se totiž při pohybech větru otočila proti útočníkům.
Jenže tady přichází ke slovu třetí vlastnost Belgičanů: cudnost. O Ypres každý ví, ale jen znalci historie si dají do souvislosti město a yperit. V průvodcích se dočtete o slavném vlámském městě zničeném během první světové války a jak jinak než velkolepě obnoveném. Se sebeironií sobě vlastní Belgičané tvrdí, že je to město postavené na kostech a jílu.
Belgičané často zmiňují, že svou zemi milují pro její rozporuplnost a složitost. Není důvod jim nevěřit.