SNÍMKY: EMI, Reuters
(Paul McCartney při rozhovoru Beatles pro časopis Playboy)
Na kanárkovém pozadí reklamní plochy se nenápadně usmívá šedesátník s duhovou šálou. Před čtyřiceti lety slábly tisíce slečen s krátkými sukněmi pod pohledem jeho buličích očí v kolenou. V blízkosti jeho ofiny omdlévaly nebo se aspoň na dálku snažily překřičet produkci. Vlasy už si tento novopečený dědeček léta přibarvuje a do nevinných kukadel vkládá kontaktní čočky, ale sir James Paul McCartney znovu vyrazil na evropské turné. Prý poslední, lákají plakáty.
Kvůli megakoncertní šňůře 04 Summer Tour, která se chlubí čtyřicetitunovým videosystémem a aparaturou, jejíchž 75 reproduktorů vytáhne tesklivou Yesterday na 75 tisíc wattů, se nejbohatší zpěvák populární hudby údajně učil jedenáct jazyků. Jelikož se na šňůře, kterou začal minulý týden v rudém sáčku ve Španělsku, ocitne McCartney také v Praze (6. června) - věnuje svůj vzácný čas i učiteli češtiny. (Privjét rebjáta! slavil loni v Moskvě úspěch i před ruským prezidentem Vladimirem Putinem.)
Mezinárodní turné, které tentokrát vrcholí na rockovém festivalu v anglickém Glastonbury, má celkem vidět na 700 tisíc lidí. Jak si ještě po tolika letech bývalý Beatle vysvětluje tak vysoký počet návštěvníků? "Někteří chodí z nostalgie a také proto, že tyhle písničky si můžete sami zazpívat. Mladým je v podstatě fuk, ze kdy ta hudba pochází. Pro ně není psychedelické oblečení záležitost minulosti, ale budoucnosti. A naše písně lidi oslovují, je na nich prostě něco nadčasového," řekl McCartney Newsweeku po benefičním koncertu u římského Kolosea, na který přišlo půl miliónu lidí.
"Zabal to, Beethovene, a dej vědět i Čajkovskému"
Nadčasovost jeho skladeb z beatlesovského období (ale možná i pozdějších Mull of Kintyre, Band on the Run nebo Hope of Deliverance) nepotvrzuje jen vysoká návštěvnost a vícegenerační oblíbenost jeho koncertů, ale v postmoderní době i stále oblíbenější ankety "napříč staletími". Jak vnímá autor Liverpoolského oratoria a desítek málem zlidovělých popěvků, když ho takové průzkumy řadí mezi velikány evropské klasiky? Paul, který kdysi prohlásil, že kdyby žil Mozart v 60. letech, nejspíš by hrál s Beatles na klávesy, připouští, že umí být domýšlivý: "Jsem ambiciózní, a když už něco dělám, chci to dělat pořádně. Dvojice Lennon/McCartney dnes představuje uzavřené dílo, které se dá hodnotit stejně jako Picasso. A já myslím, že to byl zatraceně dobrý kus práce. Sám nafoukance nesnáším, ale je hrozně složité tvářit se skromně, když je člověk skvělý," řekl britskému deníku Guardian.
McCartney/Lennon a zase zpátky
"Když budeš chtít přijít příště, tak nejdřív brnkni," upozornil John - tehdy už Ono-Lennon - někdejšího partnera u svých newyorských dveří, když se v roce 1976 s Paulem viděl naposled. "Už se totiž nepíše rok 1956," dodal prý podle historiků nepřátelsky nekorunovaný kapelník tehdy už neexistujícího souboru. Což je zvláštní, protože podle stejných historiků se oba liverpoolští spoluhráči poprvé setkali až v roce 1957.
I když od debutu v liverpoolském Cavern Clubu po rozlučkové vystoupení na střeše londýnského Apple Records obě legendy spolupracovaly bezmála osmnáct let, debaty o nejoblíbenějším "broukovi" je - přinejmenším v hlavách fanoušků - často rozdělovaly. Po rozpadu skupiny v roce 1970 pak bylo jejich poměřování asi nevyhnutelné. Zatímco John v něm vyzněl jako rebelující rockový umělec, který se zřejmě i snáz idealizuje, Paul ze srovnání u většiny kritiků dopadl, s nadsázkou řečeno, jako mašina na pomíjivé a úpadkové popové kýče.
Nicméně když po osobních neshodách, mediálně předhazovaných jízlivostech i autorských invektivách v sólových písních (3 legs versus How Do You Sleep?) moderátor BBC Radio Merseyside Spencer Leigh spočítal, že statisticky je Paul autorem dvou třetin celkové produkce Beatles, museli i nejzarytější lennonovci plodnému baskytaristovi určité zásluhy přiznat. A k nim se rozhodně řadí hity jako Eleanor Rigby, Get Back, Lady Madonna, Penny Lane nebo Let It Be, se kterými - stejně jako s Yesterday - nemají ostatní "brouci" autorsky nic společného.
I kvůli tomu začal Paul tak trochu přepisovat dějiny. Když cítil, že na určité skladbě má větší podíl, neváhal ji na nových antologiích podepisovat McCartney/Lennon. Ale znělo to tak nějak obráceně, jako Hardy a Laurel. Navíc to nebylo "podle dohod", na což mistra ze zámoří rychle upozornila jedna japonská vdova. Takže sir Paul nakonec uznal, že všechno zůstane jako dřív.
Komparace obou poloviček legendární autorské dvojice si už vyžádala tuny magazínového papíru a snad i disertačních prací. Z ní ale může vyčnívat dobová vzpomínka zpěváka a kytaristy skupiny The Kinks, Dava Daviese: "Paul McCartney tehdy působil poněkud povrchně, ale nejspíš proto, že si nenechal moc koukat do karet." Jakou tedy mohl hrát v 60. letech hru?
Baskytarista pro styk s veřejností
Už v období výjezdů do Hamburku, kde se vlastně Beatles "udělali" - ještě s Petem Bestem, po kterém McCartney ve skupině přebral pozici nejvyhledávanějšího dívčího objektu, a se Stuartem Sutcliffem, po kterém McCartney definitivně přebral baskytaru - osvojil si Paul profesionální úsměv, který prý v každém hostovi klubu Kaiserkeller budil dojem, že skupina hraje jen pro něj. Fanouškům ochotně odpovídal na pozdravy a novinářům na dotazy. V pozdějším postřehu líčí životopisec Alan Clayson, jak Paul z okýnka přistávajícího speciálu někde na americkém Středozápadě mává místní honoraci s dcerami, zatímco koutkem úst ještě stihne instruovat pomocného manažera, jak uvítacímu výboru vysvětlit, že famózní anglická čtyřka by se s nimi velice ráda setkala, ale manažer to, bohužel, vzhledem k únavě mládenců po dlouhé cestě nemůže připustit.
Taková protřelost ve styku s veřejností může působit cynicky, oproti rozháranému Johnovi je to ale navíc postoj cílevědomý a efektivní. Faktem je, že už před Lennonovou rezignací na vedení skupiny - než se v rámci "bagismu" hlavní Beatle ocitl s umělkyní Yoko Ono v pytli - byl McCartney pracovním motorem celého souboru. Dokázal sledovat a nápaditě aplikovat tehdejší trendy a ceněná diskografie legendární skupiny by bez něj zřejmě byla o hodně skromnější. Což koncem 70. let uzná i Lennon:
"Paul nikdy nepřestal pracovat. Skončili jsme třeba natáčení jedné desky a já si šel pořádně vygumovat hlavu, a rozhodně ne psát něco novýho. Ale on začal hned skládat další věci a jakmile jich měl pár pohromadě, už se hrnul znova do studia," vzpomíná John v biografii Život na dluh od Freda Seamana.
"Většina lidí chce být oblíbená. Já po tom úplně neprahnu, ale dávám tomu přednost," říká na kritizovanou snahu zalíbit se Paul. "Podívejte, tam u nás se vždycky smekalo, a jako kluk přece každej chce mít kamarády. Nepřejete si snad zůstat v koutě, aby na vás všichni jen plivali. Chtěl jsem vydělat peníze a čím víc, tím líp. Nikdo snad nechce vydělávat míň, ne? Když jsem začal s Beatles skládat, chtěl jsem psát nejlepší písničky na světě. Tak je to."
Děláme to jen pro peníze...
... byl v roce 1968 název desky Franka Zappy, která svým obalem parodovala legendárního beatlesovského "Seržanta Papriku", jenž se hrdě hlásil k postupům tehdejší alternativy a podle letošní ankety časopisu Rolling Stone platí za "nejlepší LP všech dob vůbec". Jakmile se McCartney dozvěděl, že se podobné zneuctění chystá, okamžitě u Zappy intervenoval a Beatles nakonec obal povolili jen pod podmínkou, že vyjde naruby, aby se konceptuálnímu albu "Brouků" zas tak moc nepodobalo.
Kromě řídících schopností získával McCartney také pojem o záležitostech účetních i kvůli tomu, že s fotografkou Lindou Eastmanovou - pozdější klávesistkou jeho skupiny Wings - vyženil tchána právníka. Po rozpadu Beatles nejenže Paul dokázal vyprodukovat přes 20 řadových desek (většinou plných, podle Lennona, jen babské muziky), ale kromě už zmíněného hlasování o uměleckém přínosu dějinám hudby vychází jeho jméno pravidelně vysoko na seznamu majetných štik šoubyznysu.
Letos sice s více než miliardou dolarů mezi hudebníky z absolutního trůnu propadl na druhé místo za Cliva Caldera, (který svou etiketu Zomba Records i s Britney Spearsovou údajně prodal firmě BMG za více než 1,2 miliardy liber), stále ještě ale sir Paul do kapsy strčí sira Eltona Johna a sira Micka Jaggera i s Madonnou. Ostatně stodolarové lístky v USA prodával Macca - jak mu přezdívají novináři - dávno před Cher nebo Rolling Stones.
Na investice v hudbě po rozpadu Beatles dohlíží McCartney prostřednictvím svého hudebního vydavatelství MPL Communications, které je zase zkratkou za McCartney Productions Ltd. Firma severoanglického multitalenta, který na skotském venkově básní, kreslí animované filmy a bere do ruky paletu, ukryla pod ochranná křídla i autorská práva na Buddy Hollyho nebo Bessie Smithovou.
Aktivista, který ještě rozezpívá
Přestože jedna z jeho hvězdných dcer, módní návrhářka Stella McCartneyová, stejně jako někteří spoluhráči z další rozpadlé kapely Wings, používá v souvislosti s Paulem místy i slovo lakota, není na škodu připomenout, že postbeatlovský McCartney staví svou image i na nezpochybnitelně užitečné charitativní práci. Podobně jako se s první manželkou Lindou, která umřela na rakovinu, věnoval hlavně právům zvířat a rozvoji Liverpoolského institutu múzických umění, s druhou ženou Heather nezanedbává ani čištění zaminovaných oblastí světa. Dá se tedy předpokládat, že část výdělku ze vstupenek z dvanácti evropských měst půjde i na všeobecně dobrou věc.
Přestože za loňský rok vydělal na svém turné asi nejvíc z celebrit šoubyznysu, McCartneyho písničky už dávno neskáčou automaticky na přední místa hitparád. Chodí si je poslechnout převážně pamětníci, kteří si cédéčka kupují nebo je dostávají pouze o Vánocích. Ale právě ti si s ním rádi o "Včerejšku" či smutném konci Eleanory Rigbyové rádi zazpívají a znovu se přitom dotknou svojí legendy.
Autor je redaktorem BBC
V předvečer turné: Paul McCartney zdraví své příznivce po příletu do Gijónu (24. 5.).
Začátek letošního turné na španělském pódiu.
Novomanželé Paul a Linda v obklíčení fanoušků, Londýn 1969
"Naše písně lidi oslovují, je na nich prostě něco nadčasového..."
