Milan Fridrich: Existují vůbec evropská témata?

Existují vůbec evropská témata?

Jak moc je Evropa důležitá ve volbách do Evropského parlamentu? A co je to vůbec za téma, Evropa? Tyto otázky si položilo hodně lidí při pohledu na kandidáty a jen málokdo získal odpověď. Evropa přitom není složitý problém, o němž může mluvit jen hrstka vyvolených. Má konkrétní obsah.
Diskuse o Evropě se dá rozdělit do pěti otázek. Má Turecko vstoupit do EU? Má mít unie ústavu? Měly by státy sladit své sociální systémy? Měly by si státy samy určovat zahraniční politiku? Co nám přineslo a vzalo členství v unii?
Pokud někdo pokládá členství Turecka za okrajový problém, dělá chybu. Stanou-li se Turci členy unie, nic nebude jak bývalo. Půjde o první islámskou zemi v evropském klubu. Ačkoliv je v Ankaře světská vláda a s odřenýma ušima se respektují lidská práva a demokracie, život tamních obyvatel v menších městech a na vesnicích je na hony vzdálen evropské kultuře. S Tureckem do unie přijde orient s jeho nesnesitelnými tradicemi - například s podřízeností žen mužům či silným vlivem náboženství na život.
Turecko by se stalo druhou nejlidnatější zemí v EU, čímž by narostla jeho moc. Právě z mixu lidnatosti a přežívající orientálnosti mají některé země obavy. Skandinávie se bojí, že Turecko nebude mít pochopení pro legislativu o rovnoprávnosti pohlaví. Lidovci zase mají pocit, že unie je založena na křesťanských hodnotách a turecká kultura může být maximálně partnerem Evropy, ne její tvůrčí součástí.
Jelikož unie má letos Turecku sdělit, zda s ním zahájí vstupní rozhovory, je tato diskuse aktuální.
Otázka evropské ústavy spočívá naopak v něčem jiném. Evropané zde stojí před svým vlastním zrcadlem a je už téměř jisté, že budou o přijetí ústavy hlasovat v referendu. Ústava je převratná věc. Rozšířená unie v ní zpřesňuje kompetence národních států a unijních orgánů. Staré smlouvy, jež nečetl nikdo s výjimkou právníků, co je psali a dohlíželi na jejich dodržování, jsou ve srovnání s ústavou pro lidi nesrozumitelné.
Debata o ústavě ale sklouzla k populismu. Proudy, které jsou proti evropské integraci, ji vydávají za důkaz, že se z unie stává superstát. Děje se to podle nich navíc plíživě. Kdyby si ale návrh ústavy euroskeptici přečetli, zjistili by, že v devadesáti procentech oblastí života se Evropská unie nijak přijetím ústavy nezmění. Jen se vytvoří přehledný a transparentní text, který se bude lépe v budoucnu revidovat.
U otázky sladění sociálních systémů jde v zásadě o jediné: zda unie bude schopna existovat s většími sociálními rozdíly, než byla dosud zvyklá, a zda se tím nezhorší její ekonomický potenciál. Diskuse ale nemá pevné jádro a je jasné, že sociální modely jsou ovlivněny národní tradicí a v nejbližších dekádách se na nich nic zásadního měnit nebude. Sociální solidarita skandinávských zemí není přenosná ani do zemí jako Francie nebo Německo, natož do postkomunistických států vyčerpaných hospodářskou transformací.
Země unie se ale nevyhnou diskusi o nerovnoměrné daňové zátěži. Státy jako Estonsko nebo Slovensko, jež chtějí svůj růst postavit na nízkých daních, budou mít problémy a tlak na reformu bude od zemí s vyšším zdaněním sílit. Jedna věc je ekonomická logika, druhá moc odborů v západních státech a politická stabilita.
V případě zahraniční a bezpečnostní politiky se dá téma shrnout do jediné otázky: Mají mít státy právo veta kvůli národní bezpečnosti? Lidé si ji nepokládají abstraktně, vycházejí ze zkušeností války v Iráku. Evropané nechtějí, aby jejich vláda musela sklapnout podpatky a zapojit se do politiky, jež by byla z hlediska národních zájmů špatná. Je tady však jedno velké ale. Národní zájmy členů unie jsou v zásadě velmi podobné: zbraně se smějí vyvážet jen tam, kde není embargo, politika k oblastem, jako jsou Blízký východ či Balkán, se liší jen v drobnostech.
A ekonomické vztahy s USA? Ty řeší unie jako celek už léta. Stejně jako vztahy s jinými velkými zeměmi - Čínou, Ruskem nebo Indií. Většina Evropanů si přesto myslí, že by se právo veta mělo vládám ponechat. Je to psychologická věc pramenící z pocitu, že unie nemá centrální volenou vládu a není zažitý termín evropský zájem.
Otázka, co nám vzalo a dalo členství v unii, je nejdiskutovanější během každých voleb a současně nejvíc svádí k populismu. Neexistuje totiž návod jak stav měřit. Podle aktuálního růstu hrubého domácího produktu, mezd, nákladů na EU či ve srovnání s růstem ve Spojených státech? Nebo podle spokojenosti lidí s jejich životní úrovní? Nebo jako komunisté, kteří kdysi vyspělost ekonomiky posuzovali podle překročení pětiletky?
Jak je vidět, evropská témata rozhodně nepatří mezi věci odtažité od normálního života. Dá se to říct vlastně úplně obráceně: Neexistují neevropská témata. Vše se stáčí k jedné společné Evropě.