Neřekli byste do něj například, že se uživí jako námořník. I jako spisovatel. Že se jako Islanďan naučil docela obstojně česky. A že v Praze natočil český film. Jmenuje se Silný kafe a právě běží v našich kinech.
Co vás zavedlo z Islandu právě sem?
O vaší republice jsem moc nevěděl. Ale psal jsem román a potřeboval jsem nějaké místo, kde nikoho neznám, kde budu anonymní, ale kde je přitom hezky a klid a inspirace k psaní. Tak jsem přijel.
Opravdu jen proto, abyste tu dopsal román?
No, tak jednoduché to zase nebylo. Seznámil jsem se na Islandu s jednou českou holkou a od ní jsem věděl, že v Praze je krásně. A tak jsem se na ni přiletěl podívat. Na tu holku i na Prahu.
A?
Dobrý. Román je dopsaný. Holka už ...není.
Dala vám košem?
Cože?
Že vám dala košem. To je takový český termín - jako že se s vámi rozešla.
Ano, tak to bylo. Dost jsme se hádali a nakonec to skončilo špatně. Jenže já tu chtěl zůstat, líbila se mi Praha. Chtěl jsem se připojit k vaší společnosti. Najít si nějaký bydlení, práci. Životní náplň. Tak jsem se přihlásil na FAMU. Na režii.
Potřeboval jsem se totiž naučit jazyk. Neuměl jsem moc česky a chtěl jsem dělat něco příbuzného svému psaní. Scenáristiku bych právě kvůli jazyku těžko zvládal. A živit se v Praze novinařinou - jako doma, to by byl stejný problém. Nezvladatelný. Tady na mě nikdo nečekal.
Jak jste dělal přijímací pohovory?
S tlumočnicí. Jinak to nešlo. Ale vzali mě.
Z čeho jste byl živ?
Měl jsem nějaké peníze díky tomu románu, který mi mezitím vyšel na Islandu.
To jste vydělal tolik?
No, dost. Psal jsem během studia také nějaké věci do islandských novin a inkasoval honoráře.
Ale fakultu jste nakonec nedokončil...
Ne. Mám jen čtyři semestry. Na škole se řešily pořád nějaké koncepční problémy, pedagogové se dohadovali kvůli spoustě věcí... A já nabyl dojmu, že tam asi nepatřím.
Už se na školu nevrátíte?
Myslím, že ne. Chci už zůstat v praxi a točit filmy a psát. Nějak mi to přijde důležitější.
Předpokládám, že svoje zkušenosti z posledního partnerského vztahu jste vložil do Silnýho kafe... Tam také dva mladé páry řeší svoje kolize.
Taky. Čerpal jsem ze dvou různých vztahů. Každý je tam nějakým způsobem zastoupený. Ale samozřejmě leccos je i upraveno ve prospěch příběhu.
Máte ve filmu dva české herce a dva cizince. Jak jste je vybíral?
Jeden pár hrají Chorvat a Finka - oba jsem znal z dřívějška. Líbili se mi typově a hodili se mi do rolí. Markétu Coufalovou jsem našel v divadle. Ale dlouho jsem hledal typ pro postavu Davida - kterého hraje Martin Hofmann. Pak mi ho doporučil kamarád, režisér Patrik Hartl. Šel jsem s ním na kafe a okamžitě mi bylo jasný, že Martina chci. Dělal jsem všechno pro to, aby roli vzal. Měl dost práce, moc se mu nechtělo. Já mu na všechno kýval, všechno slíbil. Že bude točit jen pár dní...
...a pak z toho bylo pár měsíců.
Skoro. Měl jsem štěstí, že scénář se mu líbil. Asi mě občas proklínal, ale zahrál to skvěle!
I když honorář moc velký zřejmě nebyl. Prý jste byli dost "nezávislí" - v rozpočtu...
Byl to takový nadšenecký projekt. Málo lidí, malý rozpočet, snad bude aspoň hodně diváků.
Jak jste s herci pracoval? Přísně podle scénáře, nebo jste jim nechal volnost?
Jak kdy. Vedli jsme dlouhé debaty o postavách. Pořádnou přípravu před natáčením považuju za důležitou. To je taky asi jediný důvod, proč bych někdy chtěl mít dostatek peněz na film - abych mohl třeba celý rok pracovat s herci na charakteru postav.
Jak jste přesvědčili k natáčení Jiřího Lábuse a Hanu Maciuchovou?
S panem Lábusem jsme si padli do oka hned. Zjistili jsme, že máme rádi stejného režiséra - Mika Leigha - a jeho režijní metodu. Začali jsme si povídat a roli tatínka jsem měl obsazenou. Paní Maciuchovou měl na starost producent Vráťa Šlajer. Nevím, co udělal, ale získal ji taky.
V příběhu vystupuje také zajímavá postava mladíka, který chodí poslouchat ticho. Má nějaký reálný předobraz?
Má. Je to jeden divný Islanďan, kterého znám od nás z venkova. Nabyl jsem dojmu, že by v mém filmu měl mít svoje místo. I když poslouchat ticho na Islandu a v Čechách, to je dost rozdíl.
Věřím. Takže podivín Láďa je vlastně takový kousek Islandu ve vašem českém filmu.
Tak nějak.
Udržujete kontakt s islandským domovem?
Každý rok jsem tam byl alespoň dva týdny. Letos dva měsíce. Mám tam přece jen kamarády, rodiče, příbuzné. Člověk musí udržovat vztahy...
Mám sice rád samotu a klid, ale taky potřebuju k životu lidi a ruch velkých měst. Určitou anonymitu. To jsem našel v Praze. Navíc - vy Češi máte hodně podobnou náturu jako Islanďané. Podobný přístup k životu, stejný humor. To jsem nikde jinde nepotkal. Byl jsem na stáži třeba v Německu, poznal jsem Švédsko. Ale islandské povaze se nejvíc blíží Češi. Proto se tu cítím dobře.
A já si vždycky myslela, že Islanďané jsou dost uzavření, drsní...
To taky. Ale berou život s humorem. Jako vy. Úplně samozřejmě jsem s vaší náturou a životním způsobem splynul. Překvapilo mě to. A jsem rád. Obě země jsou malé, potýkaly se v historii s určitou nadvládou silnější moci, a obě si - asi právě proto - vybudovaly takový obranný val postavený na humoru. Který není agresivní. Češi nejsou agresivní národ. To se mi líbí.
Píšete další román. O čem bude?
O námořnících. Ale nic vážného, humoristická záležitost. Před pár lety jsem s nimi pracoval - deset měsíců na moři. Neměl jsem peníze a potřeboval jsem psát. Tohle byla ideální volba.
Kdy jste psal? Ve chvílích volna na palubě? Ostatní si otevřeli rum, vy laptop?
Ne. Ale je to hezká představa. Psal jsem samozřejmě až po návratu domů. Je to vždycky cesta na pár dní a pak jste zase třeba na tři čtyři dny doma. A nejste přitom unavená. Možná fyzicky, ale hlava je v pohodě. Funguje. Na lodi je krásně - jen nebe a moře. Nekonečný prostor. Dokonale si vyčistíte hlavu.
Co teď budete dělat?
Dopíšu román. Už se na mě v nakladatelství zlobí, měl být hotový dřív. Jenže Silný kafe mělo přednost. Hlavní je, abyste věděla, co chcete. Já žádné složité otázky neřeším. Potřebuju peníze na nájem a trochu jídla. To zatím mám. Vím, že chci zůstat v Praze a psát román. Tak to udělám. 
Bőrkur Gunnarsson
Narodil se v Reykjavíku na Islandu v roce 1970. Jeho otec pracuje jako námořní kapitán, matka je zubní lékařka. Bőrkur vystudoval filozofii na Islandu, působil jako novinář a začal psát knihy. Má za sebou tři romány, několik školních filmů, pro islandskou televizi natočil dokument o životě ministra. Od roku 1998 žije v Praze. V letech 1999-2001 studoval na FAMU filmovou režii, ale studia nedokončil. Silný kafe je jeho celovečerním hraným debutem. V současné době píše čtvrtý román pro reykjavícké nakladatelství.
TEXT: Jana Jankeová, SNÍMKY: HN - Jan Šilpoch
