Dubrovník - Perla jižní Dalmácie

Snímek: Kateřina Hovorková

Dubrovník je město s nezapomenutelnou atmosférou, obklopené Jadranem a plné historických památek. Autor slavné komedie Pygmalion George Bernard Shaw o něm napsal: „Ti, kteří hledají ráj na zemi, musí přijít a vidět Dubrovník.“ Tak přijeďte a uvidíte.

Dvě osady a zasypaný průliv

Počátek Dubrovníku sahá až do 7. století, kdy uprchlíci z Epidauru, dnešního Cavtatu, založili na pustém skalném ostrůvku Lause novou osadu s názvem Ragusium, od řeckého výrazu pro útes. Kousek odtud, ale už na pevnině, zase v té době vznikla slovanská osada Dubrava. A ve 12. století se obě spojily tak, že průliv mezi nimi byl zasypán. Později se město dostalo pod nadvládu Benátek, ze které se vymanilo na rozdíl od jiných přístavů už ve 14. století. Díky obratné diplomacii, která spočívala v úplatcích Turkům, si od té doby zachoval Dubrovník svobodu a nezávislost. V dobách největší slávy plulo pod jeho vlajkou tři stovky velkých lodí s čtyřmi tisíci námořníky, což bylo tehdy třetí největší loďstvo na světě. Městu vládl volený kníže. Byl to vždy šlechtic, ale panování si nikdy dlouho neužil. Volby se konaly každý měsíc. Kníže byl ale kvůli stanoveným pravidlům v podstatě vězeň. Nesměl totiž opustit po dobu svého panování palác a nemohl si k sobě vzít ani rodinu.

Tak to plynulo až do chvíle, kdy se rafiky hodin na nádvoří paláce zastavily na za pět minut tři čtvrtě na dvanáct. To se stalo v roce 1667, kdy město postihlo katastrofální zemětřesení. Zemřely čtyři pětiny obyvatel a z původní zástavby zbylo jen málo. Ale hrdí obyvatelé místo aby bědovali, dali město během pár desítek let opět dohromady. Druhým zásadním šokem pro město byl příchod Napoleona a jeho vojsk v roce 1806. Samostatnost Dubrovnické republiky byla ta tam. Následovalo spojení s Rakousko-Uherskem a v minulém století zase svazek s Jugoslávií.

Obrana města

A je to pouhých třináct let , co Dubrovník opět bojoval za svobodu. Na počátku 90. let totiž zaútočila na město jugoslávská armáda, aby potlačila snahy o rozpad tehdejší federace. Zemřelo 200 lidí a mnoho dalších bylo zraněno. Škody byly vyčísleny na milióny dolarů. Federace nepřežila. Nyní město opět vzkvétá, tentokrát pod chorvatskou vlajkou, nicméně život zde plyne jako na samostatném území. A stopy na vypálených střel, kterých bylo stovky, se podařilo už téměř zlikvidovat. U obou hlavních bran do starého města je přitom možné si prohlédnout tabule, které znázorňují zásahy a poškozené objekty v historickém centru města za této války.

I obyvatelé města na hrůzné okamžiky nezapomínají. Když se na válku zeptáte, jejich první věty budou asi ve stylu: „Proboha, nepřipomínejte mi tu dobu, bylo to hrozné.“ Ale za chvíli se mnoho z nich  rozmluví o tom, jak živořili téměř o hladu a o vodě pouze z jediné studny v jednom z klášterů, jak s nadějí poslouchali rozhlas a jak čekali každým okamžikem na osvobození. Dubrovník byl a je hrdým městem. Je to znát na každém rohu. A na vstupní bráně pevnosti Lovrijenac pochopíte, na co je tak hrdý: „Svobodu nelze koupit za všechno zlato světa.“

Na hradby

Staré město je plné skvostných památek. Ale procházku je nejlepší začít přímo na hradbách, které obepínají celé staré město. Jsou zabudovány do středověkého opevnění, které čítá několik menších pevností, pět věží, dvě rohové tvrze a jednu velikou pevnost. Zdi vysoké až dvacet pět metrů a široké tři až šest metrů poskytovaly Dubrovníku po staletí důmyslnou ochranu. Dlouhé jsou zhruba dva kilometry. Vstupné na ně je 15 kun. Uvidíte odtud nádherné moře s vlnami rozbíjejícími se o útesy, celé město jako na dlani i široké okolí, kterému dominuje kopec Srdž. Původně na něj vedla lanovka, ale za války ji vojáci zničili. Je tam možné se dostat po úzké klikaté cestě, ale místní lidé to moc nedoporučují. Mohly by tam prý být ještě zbloudilé miny.

Pokud vás to věčné stoupání a klesání po schodech na hradbách unaví, odpočiňte si u stánků s občerstvením. V létě je třeba se obrnit trpělivostí, neboť turistů, kteří se chtějí pokochat krásným výhledem, je mnoho. Opevnění ale jejich nápor zvládá dobře. Při jeho stavbě se totiž kromě vajíček, jako na pražském Karlově mostě, používala i kozí srst.

Město plné památek

Centrem města se táhne široký bulvár – Stradun. Je to právě ten kanál, který odděloval původní osady a byl zasypán. Vede vlastně od východu na západ od Pilské brány k Pločské. Je tu také nejvíce obchodů, restaurací a kaváren. Tady Dubrovničtí „žijí“. Ze Stradunu vedou uzoučké ulice s domy porostlými fíkusy. Třetí ulice je židovská a je zde ukryta i synagoga. Dominantou Stradunu je jedenatřicet metrů vysoká zvonice z roku 1444. Dva zelení mužíci, Maro a Baro, městu pravidelně odbíjejí čas. Sošky byly původně dřevěné, ale ve druhé polovině 15. století byly nahrazeny bronzovými. Časem zezelenaly, místní je proto nyní nazývají „zelenci“. Vedle zvonice stojí palác Sponza, bývalá celnice a mincovna. To je zároveň jediná budova ve městě, která přežila katastrofální zemětřesení v 17. století. Zaujme jistě i socha rytíře Rolanda, který má chránit svobodu města. Byl vztyčen v roce 1420 na počest návštěvy českého krále Zikmunda Lucemburského. Roland stojí na šestihranném podstavci naproti Sponze, přičemž jedna hrana má v sobě vyrytou míru – loket. Lidé si tak mohli zjistit, zda je obchodník, u kterého nakoupili, neošidil. Pokud ano, byl postaven k této soše na pranýř. Nedaleko Stradunu je také knížení palác, který je postavený v goticko-renesančním slohu a nyní je v něm dubrovnické muzeum.

Katedrála a její historie

Od knížecího paláce je to už jen malý kousek ke katedrále Nanebevzetí Pany Marie. Původně to byl románský kostel, který nechal zbudovat král Richard Lví srdce, který se plavil z třetí křížové výpravy a ztroskotal u břehu Dubrovníku. A díky záchraně ho postavil jako své poděkování. Jeho nynější podoba je z 18. století. Prohlédnete si zde barokní oltář svatého Nepomuka. Jsou tu uloženy i relikvie sv. Blažeje – patrona města. Ale pohled na ně není zrovna nic moc. Je to velká cennost, ale v takovém množství pohromadě nahánějí ty ruce, nohy z nejrůznějších koutů světa a rozdílných materiálů spíše hrůzu než zádumčivý pohled.

Město na počest sv. Blažeje pořádá každý rok na začátku února slavnosti, při kterých biskup právě tyto relikvie nese městem. Podle pověsti se svatý Blažej zjevil v 9. století ve snu jednomu z mnichů a varoval ho, že se na Dubrovník blíží flotila Benátčanů, kteří ho chtějí dobýt. Zachránil tak město před napadením. Svatý Blažej se připomíná na mnoha místech Dubrovníku. Poznáte ho podle toho, že drží v ruce maketu města.

Kašna plná tajných přání

Jedna část Stradunu končí u Velké Onofrijevovy fontány, kterou v roce 1438 vybudoval italský architekt Onofrio di Giordano Della Cava. Je to poslední bod 12 kilometrů dlouhého vodovodu z roku 1438. Legenda říká, že tomu, kdo si umyje ruce pod každým z jejích šestnácti otvorů, se splní jeho nejvytouženější přání. A když se napije, tak se prý do města zaručeně vrátí.

Když se postavíte zády ke kašně, uvidíte vchod do františkánského kláštera. Vejděte. Dodnes je tu v provozu lékárna založená ve čtrnáctém století, údajně je to třetí nejstarší lékárna v Evropě vůbec. Vznikla zde proto, že zde fungovala nemocnice a pacienty ošetřovali tři lékaři. Kromě historického hlediska je ale dobré sem nakouknout i kvůli té malé zahradě uvnitř. Je kouzelná! V samém středu kašna a okolo pomerančovníky, citrónovníky a další květena. Vše ohraničené staletou kamennou zídkou. Pro dubrovnické kláštery je podobné architektonické řešení typické. Například klášter dominikánů o kus dál je podobný. Místo lékárny je tu zase malé muzeum.

Přístav a pevnost

Od památek v samém centru starého města je pak pěkná procházka do starého přístavu tzv. kašy, kde nyní kotví především malé rybářské bárky a pár soukromých plachetnic. Kolem tohoto přírodního kotviště jsou příjemné restaurace s venkovními zahrádkami a námořní muzeum ideální i pro děti. Kromě historických exponátů, popisů a nákresů je tu totiž i zhruba dvacet akvárií a bazénů s typickými obyvateli zdejšího moře. Nový přístav s mezinárodními trajekty i turistickými obřími loděmi je od centra vzdálen asi čtyři stanice městským autobusem, který staví u Pločské brány nebo pro lepší orientaci u Onofrijevovy kašny. Stojí zato se tam zajet podívat, když budete mít času nazbyt, neboť některé lodě, jak ty rádoby staré, tak i ty moderní, jsou až uměleckým dílem. A když nebudete chtít cestovat hromadnou dopravou, ale projdete už Pločskou bránou, otočte se k moři, kousek popojděte ke zdejší nejdražší námořní restauraci a uličkou sejděte až do malého zálivu. Odtud totiž vedou schody a pak cesta k pevnosti sv. Vavřince z 11. století. Je také dobře viditelná z městských hradeb. Občas se tu konají i koncerty vážné hudby a různé slavnosti. Strmý parčík pod ní s lavičkami je ideální ke krátkému odpočinku. Turistů tu není mnoho, více se tu kumulují místní „pejskaři“.

Dubrovník plný Čechů

Po válce v 90. letech se počet turistů v Dubrovníku radikálně snížil. Prvními, kteří opět obnovili turistický ruch v tomto nádherném městě, byli právě Češi. K Dubrovníku mají totiž blízko. Už před válkou zde mnoho Čechů žilo. Stavěli tu hotely, budovali restaurace. Dokonce i prvním ředitelem zdejšího gymnázia byl Čech. A jejich potomci tu žijí dodnes. Jména jako Hrdlička, Jedlička, Novák jsou zde běžná. A když vás někdo pozve, abyste s ním šli „cechovat“, znamená to jit si odpoledne sednout do restaurace na kávu. Jak typické!

KATEŘINA HOVORKOVÁ    

katerina.hovorkova@economia.cz

(IN)