Co dokáže čeština

Jednou z nejdůležitějších funkcí pravopisu je - vedle kultivování jazyka i jeho uživatelů - snaha o co největší konkrétnost vyjadřovaní. I když některá pravidla během posledních desetiletí hodně zliberálněla - dejme tomu užívání předložek a předpon s a z v druhém pádu - stále nás řídí ne vždy pohodlné, ale účelné otěže. V zájmu toho, aby náš projev mířil správným směrem a byl správně pochopen, stojí za to se jim podřídit.
Patří sem také problematika přídavných jmen a příslovcí. Přímým podnětem k této poznámce byla věta z reakce Odboru legislativy a práva Kanceláře prezidenta republiky v jedněch novinách na kritiku jistého rozhodnutí hlavy státu. Píše se v ní: "Správně uvádí (autor kritiky), že postoj prezidenta republiky k obsahu přijatého zákona je z ústavně-právního (!) hlediska zcela bezvýznamný, opomenul ale uvést, že ústavněprávně (!) nevýznamná je i absence prezidentova podpisu."
Rozdílný způsob psaní může vyjadřovat rozdílný smysl. Užití spojovníku u složených přídavných jmen určují Pravidla takto: Píše se, jestliže obě složky jsou ve vztahu souřadném a první složka je zakončena na -sko, -cko, -ně nebo -ově a u přídavných jmen, jejichž členy jsou ve vztahu vzájemnosti. Nepíše se u těch, která vznikla z ustáleného spojení, dále jejichž obě složky jsou ve vztahu slučovacím a první složka není zakončena na výše zmíněné koncovky. Posléze u takových, u kterých je první člen tvořen podstatným jménem.
Takže shrňme: Podoba tvaru ústavně-právní může být na místě jen, je-li základem dvojice "ústava a právo" (viz literárně-hudební od "literatura a hudba") - kdežto příslovce ústavněprávně vzniklo z ustáleného spojení "ústavní právo". Chceme-li tedy od toho vytvořit přídavné jméno, je patřičné jenom ústavněprávní (jako zahraničněpolitický od "zahraniční politika"). Jinými slovy, spojovník je nadbytečný.
Čeština dokáže být velice konkrétní, stačí jenom dodržovat zásady. Jenže dnes se nad formulací nikdy neví, jde-li o záměr, nebo o pravopisnou nedbalost.