Jiří Stránský: Přeji si alespoň maličko Spielberga

Přeji si alespoň maličko Spielberga

Díval jsem se onehdy na dokumentární film o tom, jak režisér Spielberg sháněl a zaznamenával výpovědi ještě žijících svědků o Schindlerově seznamu a o shoa. A poslouchal Spielberga, co říká o způsobech, jak zachovat paměť Židů, kteří TAM byli. Jak zachovat paměť, že totéž se dělo s Romy, homosexuály, mentálně postiženými, a vlastně i s příslušníky národů, kteří se postavili proti nacismu (včetně Němců).
Užasle jsem hleděl nejen na ty tváře dodnes v sobě nesoucí nejen utrpení vlastní, ale i paměť o utrpení všech, s nimiž je sdílely. Musel jsem sám sebe okřikovat za nepatřičnost, s níž se ve mně neustále opakovala otázka: A co my?
Myslel jsem na režiséra a kamaráda Milana Maryšku, který při natáčení dokumentu o holocaustu zemřel v Izraeli. Skoro jsem měl vztek, že teď na něj nechci myslet, že to chci, až dokument o Spielbergovi skončí. Mám totiž tisíc důvodů Maryšku se Spielbergem nejen porovnávat, ale i spojovat, a chci si to srovnat v hlavě. Nejen proto, že Spielberg mluvil o tom, že hodiny odtikávají poslední chvíle našich možností, jak zaznamenat paměť o nekonečnosti utrpení, o naprostém zbavování lidské důstojnosti, o totálním vyhlazování všech, které zrůdná a šílená nacistická ideologie označila za méněcenné. Ale i proto, že ta slova pojmenovávala i "výdobytky" další zrůdné a šílené ideologie. Komunismu.
Spielberg mluvil věcně a s obrovskou zkušeností, již při přípravě filmu Schindlerův seznam nabyl. Vyprávěl, jak využil nejmodernějších elektronických prostředků k tomu, aby se vše, co natočil, dostalo do škol a knihoven, jak se toho chopili žáci a studenti a prostřednictvím e-mailů posílali vše, co se dozvěděli, na dozvědění dál.
Bezděky se mi v hlavě načítaly obrovské finanční částky, které to umožnily. Nezbyla potom ve mně závist - spíš smutek z toho, že mnohonásobně vyšší než ony částky byl cíl statisíců: zaznamenat všechna svědectví o těch hrůzách až do toho posledního.
Spielberg o tom řekl, že jeho rozhodnutí vložit do tohoto projektu jakékoliv peníze, by bylo k ničemu, nebýt oněch tisíců a tisíců mladých lidí, kteří jeho úsilí vzali za své a posílali je dál a dál a dál. Řekl: "Můžete napsat sebegeniálnější dílo - bez těch, kteří je přečtou a nadchnou se a s tímto nadšením o něm budou hovořit před dalšími, zůstane jen ve vašem psacím stole či v paměti vašeho počítače."
Už mnohokrát se mi stalo, že mi volali kantoři, jak se dostat k filmu Bumerang či k seriálu Zdivočelá země. Důvod? Žádné učební materiály o "tamté" době nemají.
Milan Maryška natočil pět hodinových dokumentů s názvem Ztráta paměti. Jsou to výpovědi bývalých politických vězňů o důvodech i způsobech, jak byli zatčeni, odsouzeni na dlouhá léta, a jak ta léta prožili v Leopoldovech, Mírovech a Borech, a především kolik těch let strávili v uranových dolech.
Nic víc, nic míň. Mnozí jsou už mrtvi. Maryška oněch pět dílů sestříhal ze sedmdesáti hodin natočeného materiálu. V nejskromnějších podmínkách. Totéž udělaly režisérky Sommerová a Třeštíková, režiséři Nikolajev a Štern a další. Maryška ještě za totality pod jinou dokumentární "hlavičkou" natočil v tehdejším Sovětském svazu dokument o sovětských gulazích...
Kdo o tom ví? Kdo způsobí, aby si i u nás studenti rozšiřovali (a hlavně chtěli rozšiřovat) prostřednictvím e-mailů vědomost o "tamté" době?
Že bychom měli tak osvícené ministerstvo školství? V rodokapsech se na tohle odpovídalo Pche!
Tedy jinak (a spíš): kdo tomu brání? Je to jen obecný nezájem, lhostejnost, strach, že se znovu probudí tak dlouho uspávané špatné svědomí? Nebo špinavý pocit z vědomí, že u nás za komunismu - na rozdíl od nacistů - prováděli ta zvěrstva ti nejlepší bijci z třídního boje na vlastních spoluobčanech?
Nebo je to něco víc? Ale co víc? Nový strach? Naše jediné poučení z minulosti? Ale z čeho? Snad ne z toho, že když už se komunisti dostali i do Evropského parlamentu, dostanou se všude?
To jsme to dopracovali, což? Který že tvor se taky dostane všude? Správnou odpověď vylosujeme.

Autor je spisovatelem