Ivo Fencl: Svůj kříž nahradili slovní marmeládou

Svůj kříž nahradili slovní marmeládou

Konec školního roku přináší chvíle emocí. Pro mládež radost, úlevu, rozhořčení, deprese. Pro dospělé uspokojení, únavu, zklamání, strach z budoucnosti. A pro školství? Jeho jistoty a stabilita berou za své. Stát rezignoval, o vinu a chaos se rozdělil se samosprávou. Nároky škol ochabovaly, někde se už blíží volnému pádu.
Opouštíme tradiční představu základů české vzdělanosti, mluví se o kompetencích. V praxi je to přesun důrazů od znalostí na dovednosti a výchovu.
Z inspekčních a výročních zpráv se o skutečném klimatu na školách nedozvíme skoro nic. Kolem kvality učitelů (a škol) se chodí po špičkách. Chceme-li znát profil typického kantora, musíme jít do zahraničních výzkumů, například polských, a dovozovat.
Učitelské povolání si vybírají lidé, kterým záleží na pocitu bezpečí a na kolegiálních vztazích více, než na rychlé kariéře a dlouhých penězích. Co bude teď, když i jim hrozí nezaměstnanost?
Skupiny nadšené inovacemi jsou v menšině, více je tradicionalistů, kteří přejali kantorské grify od svých učitelů. Spousta je chameleónů, pro které jsou lákadlem výhody dané délkou pracovní doby, prázdninami a možnostmi zabývat se jinými (i komerčně podnikatelskými) aktivitami.
Svůj kříž, hodnocení, učitelé leckde vyřešili slovní marmeládou. Vychovávat se bojí, není to prý jejich věc. Matinky ale preventivně vodí děti do pedagogicko-psychologických poraden, aby získaly úlevy pro psaní, počty a chování - i s certifikátem o dysfunkci.
Poruchy učení a chování jsou v módě, jen málo pedagogů vzalo na vědomí, že znalosti o činnosti mozku pokročily. V jedné z poraden jsem se setkal se sedmákem, jehož učitelka matematiky trestá sníženou známkou za houpání na židli a špatně čitelné zápisy úloh. Příznaky lehké mozkové poruchy ji nezajímají, ani to, že chlapec má nadprůměrnou inteligenci, píše texty k písním na počítači a má nadání na bubeníka.
K horšímu to jde také ve výchově prvňáčků k samostatnosti. Maminky je vodí i na konci roku až do lavice, vykládají jim z tašky věci, chtějí být s nimi ve třídě celé dopoledne...
V jedné škole se žáci naučí normálně číst a psát do konce druhé třídy, v páté rozumějí základům pravopisu a gramatiky. V jiné se to nenaučí do devítky. Proč? Poctivci a nadšené učitelky se snaží s žáky pracovat. Cyničtější kolegové je nevraživě sledují a soutěží, kdo půjde do třídy nejpozději a nejdříve se z ní vrátí. Jak pak nemá chybět respekt ke škole a k učitelům?
Projevuje se to i ve změně vztahů učitelů s rodiči. Jistý sponzor školy v krajském městě dal pedagogovi facku, ředitelka se však tvářila jakoby nic a učitel se bál ozvat. Kolik už bylo takových fyzických inzultací, se neeviduje. Chybí ten, kdo by to chtěl vědět a uměl řešit.
Někteří rodiče zase nabízejí tykání a zvou na mejdany. Učitelé, kteří na to přistoupí, se dočkají nevděku. Mladé matky a tatínkové vědí lépe, co a jak by se mělo učit. Budou snad rozhodovat o vzdělávacích programech tříd a škol?
Ředitelé vyprávějí o rodičích, kteří si do školy přicházejí odreagovat frustrace, i o těch, kteří jako lvi bojují za zachování školy, sepisují petice a stížnosti na samosprávu a ministerstvo a lobbují.
Přesto desítky škol letos opět zaniknou. To je už nad možnosti rodičů, učitelů i žáků, někdy i zdravého rozumu. Proč máme věřit, že se zánikem malých a organizováním mamutích škol vlámeme do vzdělanostní společnosti a budeme lépe vychovávat příští generace?

Autor je pedagogem a publicistou