Milan Fridrich: Evropská svoboda a šátky na hlavách

Evropská svoboda a šátky na hlavách

Má osobní svoboda větší hodnotu než společnost či tradice? Mají náboženské zákony vyšší, božskou platnost oproti pravidlům, která si vytvoří moderní demokratický stát? Evropský soud pro lidská práva si myslí, že individuální svoboda a světskost jsou víc než tradice. Tribunál se tak přihlásil k nejlepšímu odkazu evropského novověku, jímž je právo na rovné zacházení a možnost svobodného výběru životní cesty.
Co soud rozhodl? V roce 1998 podala u štrasburského tribunálu studentka medicíny na istanbulské univerzitě Lejla Sahín žalobu, v níž si stěžovala, že vedení ji nutí chodit na přednášky bez šátku. Turecko je světským státem zakazujícím nosit náboženské symboly na školách, úřadech či v nemocnicích. Jedná se hlavně o pokrývky hlavy u žen a dlouhé vousy u mužů. Lejla Sahín tvrdila, že vláda omezuje její náboženskou svobodu a univerzita ji šikanuje. Jelikož Lejla odmítala šátek během přednášek sundat z hlavy, byla nucena školu opustit.

Je šátek lidským právem?

Její příběh dokazuje zrádnost definice lidských práv. Soud ve Štrasburku uvedl, že Lejla věděla o pravidlech na univerzitě a zná turecké zákony. Její námitky tedy nemají opodstatnění, jelikož nošení šátku není lidským právem a pro víru ji nikdo nepronásledoval. Západní média si na rozsudku všimla hlavně faktu, že se tím posiluje postoj zemí, jako je Francie, která zakázala nošení výrazných náboženských symbolů kvůli zachování národních hodnot svobody a rovnosti.
Střet kultury tradice a víry se západní společností je námětem mnoha diskusí. Málokdy se ale přetřásá, proč mají moderní státy nechuť uznat cudné odívání islámských žen nebo tradiční rodinné hodnoty této kultury. Francouzský filozof Alain Finkielkraut tomu říká boj s právem na otroctví. Šátek na hlavě muslimské ženy není problém sám o sobě, je to symbol podřízenosti jednotlivce společnosti a tradici.
Člověk není svobodným individuem, je jen částí celku, z něhož se nemůže se zdravou kůží dostat. Odchylka od normálu se bere jako potupa nebo zrada a člověk ztratí úctu druhých a je vyděděncem.
Jelikož evropská kultura je založena na svobodě, nerespektování islámské cudnosti a vztahu mužů k ženám se může někdy jevit podivně. Jak může společnost ctít svobodu, když ji u jiných kultur žijících na jejím území potírá? Vždyť co je podle muslimů útok na nošení náboženských symbolů jiného než útok na jejich svobodu vyznání?

Šátek jako součást násilné tradice

Evropská intelektuální tradice, zvláště ve Francii, ale nevnímá nošení náboženských symbolů jako svobodné rozhodnutí a vidí za nimi celou škálu porušování běžných práv individua. Žena se šátkem je součástí staré, ale otřesné a násilné tradice. Žena je podřízena muži, platí dávné zákony krevní msty a nerovnosti. Zákony nejsou dílem lidí pro blaho lidí, ale dílem božím pro řízení života lidí. Šátek je z pohledu Evropana otroctvím, oním Marxovým okovem bránícím člověku, aby plně rozvinul nejen svou svobodu, ale také své schopnosti.
Postmoderní myšlení, které má v Evropě neméně silnou pozici, je na straně jinakosti a práva na šátek a tradici. Postmodernismus definuje věta Josepha de Maistra: "Člověk neexistuje, neexistuje kulturní vzor pro celé lidstvo. Reálné jsou jen různé národní tradice." Z tohoto pohledu je evropské lpění na individuální svobodě jen jednou kulturní tradicí, o nic horší ani lepší, než jsou jiné, třeba náboženské.
Lidé, jež chtějí žít podle pravidel starých tisíce let, mají stejné právo na pochopení jako ti, co pilují zákony chránící osobní svobodu, sebevědomí člověka, rovnost mužů a žen. Fundamentalismus s jeho stinnými stránkami včetně barbarského chování je naroveň společnosti tolerance a respektu k člověku.
Postmodernismus prostě neuznává, že by existovalo jedno lidstvo s jeho základními hodnotami. Například pomoc imigrantům pro něj znamená respekt vůči jejich nejhlubším tradicím, ať by byly sebeotřesnější. Evropa se nemá cítit kulturně vpředu nebo nadřazená.
Může se duch Evropy snést s těmito tradicemi, které musí vnímat jako násilí na lidech? Jak jinak nazvat situaci, že se nějak narodíte a nikdy to nemůžete změnit? Evropa může podle Finkielkrauta respektovat jinou kulturní tradici bez větších problémů. Ale s jednou podmínkou: tuto kulturu musí tvořit svobodná a rovná individua.

Co Evropa nemůže snést

Evropa nemůže snést, aby na jejím území někdo vyhrožoval své dceři smrtí, když bude chodit s cizincem, obhajoval ženskou obřízku či prohlašoval, že bití žen je v určitých případech oprávněné, stejně jako středověké tresty sekání rukou nebo stínání hlav. Evropská kultura je totiž založena i na humanismu a úctě k lidskému životu.
Je škoda, že širší debata o národní a náboženské tradici a evropských hodnotách se odehrává na pozadí tak banální věci, jako je nošení šátku či plnovousu. Jedná se ale bohužel o symboly světa, který nebere v úvahu vývoj lidské mysli, sebeuvědomění společnosti a změnu hodnot v kosmickém věku. Proto je rozhodnutí štrasburského soudu pro Evropu významné a pochopitelné. Evropa nesmí povolit právo na otroctví nebo nesvobodu.