Tyranský šéf působí jako infekce

Tyranský šéf působí jako infekce

Výmluvný pokus připravili psychologové Leigh Thompsonová ze Severozápadní univerzity v americkém státě Illinois a Cameron Anderson z Newyorské univerzity. Studenty ekonomie rozdělili do skupin po třech a řekli jim, aby si počínali, jako by byli součástí nějaké firmy. V trojici byly role zcela náhodně rozděleny. Jeden student byl jmenován nejvyšším vedoucím, druhý vedoucím na střední úrovni a třetí se stal podřízeným jim oběma.

Funkce dělá vedoucího

Při imitovaných poradách se ukázalo, že funkce dělá šéfa. Student určený jako nadřízený ostatním si velmi brzy osvojil dominanci a zvykl si na velení. Co je však zajímavé, po několika "schůzích" se začalo v závislosti na nejvyšším šéfovi měnit i chování manažera číslo 2.
"Jestliže byl šéf velmi energický, agresívní až tyranský, postupně si tak začal počínat i manažer číslo 2," popsala Leigh Thompsonová reportérovi listu New York Times. A dodala, že při tom příliš nezáleželo na tom, jak mírný či soucitný se tento student jevil podle psychologických testů osobnosti uskutečněných mimo tento pokus. Ve snaze potěšit a zalíbit se nejvyššímu stal se postupně jeho kopií. Pokud se šéf choval k ostatním jako pes, přijal toto chování i manažer číslo 2 ke svému podřízenému.
Fungovalo to však i obráceně. Jestliže se v pokusné skupince stal šéfem student s jemným chováním, zmírnil i počínání manažera číslo 2, který se podle psychologických testů jinak projevoval agresivněji.
Smůlu měl student, jemuž los určil úplně podřízenou pozici. Ten byl prostě vydán na milost a nemilost svým nadřízeným a sám to nijak výrazněji změnit nedokázal.

Chování silného je nakažlivé

Podobně vyznívají i studie skutečných pracovních skupin v reálném životě. Jejich závěry pochopitelně nemohou být tak zřetelné jako v simulovaném experimentu, který výzkumníci řídí a bezprostředně zkoumají. Nicméně i tak například psycholožka Michelle Duffyová z Ekonomické fakulty Kentucké univerzity, která půl roku sledovala 177 různě postavených zaměstnanců nemocnice, konstatovala: "Vypadá to, jako by chování silného nadřízeného bylo nakažlivé."
I z její studie totiž vyplynulo, že zaměstnanci, kteří pracovali pro vedoucí, o nichž si mysleli, že je zastrašují, se na pracovišti projevovali méně citlivě k ostatním. Ukázalo se to například na drsnější úrovni žertů, které se na pracovišti objevily, nebo na slovním shazování kolegů.
Zato podřízení, kteří své vedoucí považovali za férové a chápající, si sami počínali slušněji. Atmosféru na pracovišti tedy určuje nadřízený i tím, že bezděčně mění chování zaměstnanců.

Jiné než šikanování ve škole

Tyranští nadřízení se výrazně liší od dětí, které šikanují jiné ve škole, zjišťují výzkumníci. Dětští tyrani si vybírají za oběť menší a slabší děti, často proto, aby získali kontrolu nad prostředím, v němž se sami cítí nejistí a zranitelní.
Stejné pohnutky však neplatí pro dospělé šéfy. "Ti už dominantní pozici mají díky svému pracovnímu zařazení. Navíc tyranizují podřízené slabé i osobnostně silné," konstatuje Gary Namie z organizace na ochranu zaměstnanců v americkém státě Washington.
Podle něj se také u žen na pracovišti projevuje stejná pravděpodobnost, že se stanou tyrany, jako u mužů. Pravděpodobnost, že budou ženy šikanovány nadřízenými, je pak ještě o něco vyšší, než že se tak stane mužům.

Sadismus pro radost

Šéf se může chovat nepříjemně ke schopnému podřízenému, který ohrožuje jeho pozici. Nebo hledá obětního beránka, aby na něj před ostatními zaměstnanci či před svými nadřízenými svedl neúspěchy pracoviště.
Harvey Hornstein, profesor Kolumbijské univerzity, který se vztahy mezi nadřízenými a podřízenými v zaměstnání zabývá už desítky let, však soudí, že manažeři nejčastěji šikanují podřízené čistě pro radost ze své moci.
"Je to takový druh sadismu na nižší úrovni. Začnou šikanovat jednoho, a pak si zase za svou oběť vyberou někoho jiného," uvedl pro New York Times.
Na pracovišti se lidé pod tyranským šéfem často chovají trochu podobně jako děti před rodiči a učiteli - zaujímají obranné a podřízené pozice, ale někdy se neudrží, vybuchnou a udělají scénu. To se však stává jen zřídka.

Je to dobré, dopadlo to vedle

Zaměstnanci, kteří pozorují, jak si jejich šéf na někoho zasedl, mu obvykle nejdou nijak na pomoc. Psychologové dokonce tvrdí, že lidé pociťují úlevu, když vidí, že rána dopadla někam vedle. Protože to však přece jen tíží jejich svědomí, mají někdy tendenci šéfa ospravedlňovat a říkat si, že si ponižovaný takové zacházení vlastně zaslouží, protože něco dělá špatně.
Sobecký lidský rys objevila již zmíněná doktorka Duffyová ve své dřívější studii pěti set pracovníků v Evropě a Spojených státech. Zjistila, že lidi potěší, když je nadřízený pochválí, ale ještě větší radost mají, pokud je pochvala provázena informací, že někdo jiný má naopak potíže.
Důsledkem pak je, že oběť šikanování nejenže se nedočká pomoci, ale může i pocítit chlad a odstup ostatních.

Rozdíl v produktivitě nejasný

Výzkumníci připouštějí, že neumějí jednoznačně říct, zda tyranský šéf dosáhne u svých lidí vyšší či nižší produktivity práce než vedoucí laskavý. Podřízení toho prvního nechodí do práce rádi a svého vedoucího nenávidí. Obvykle však odvádějí obdobné pracovní výkony jako zaměstnanci šéfa, který je dokáže motivovat příjemnějšími metodami než ovzduším vyplněným strachem.
Takovéto konstatování samozřejmě neplatí pro každého člověka stejně, protože strach každého ovlivňuje jinak.
Letos v dubnu zveřejnil Bennet Tepper ze Severokarolínské univerzity výsledky studie mezi 173 náhodně vybranými zaměstnanci z různých pracovních oborů. Zjistil, že pod nepříjemným šéfem někdo svědomitě plní pracovní úkoly a doufá, že to nadřízený ocení, nebo si jej aspoň nevybere za oběť své kritiky. Jiný však obírá zaměstnavatele o těžko změřitelný zisk - například prodavač není k zákazníkům dostatečně ochotný a natruc jim neporadí tak dobře, jak by mohl.
Doktor Tepper se domnívá, že i svědomitost zaměstnanců může mít kořeny ve snaze vypadat lépe ve srovnání s jinými kolegy.
Pozoruhodné také je, že tyranský vedoucí se chová naopak velmi podřízeně a poslušně před svými šéfy.

Nadávání u skleničky je ventilem

Z výzkumů vyplývá, že zaměstnanci se proti nepříjemnému nadřízenému zpravidla nedokážou účinně bránit. Jejich nejobvyklejší reakcí bývá, že na něj společně nadávají při obědě nebo u skleničky. Psychologové ovšem dodávají, že to je vlastně dobře, protože se tím lidem aspoň trochu uleví.
Pochopitelně, nejméně konfrontační obranou je útěk. K němu však snáze sáhnou takoví šikanovaní zaměstnanci, kteří si najdou jinou vhodnou práci.
V USA občas dochází k situacím, kdy zaměstnanci selžou nervy a začne kolem sebe střílet. To mu ovšem nijak nepomůže.
V úvahu přichází společná akce všech či aspoň většiny pracovníků, kteří proti šéfovi otevřeně vystoupí. Badatelé konstatují, že nedokážou vyhodnotit, jak účinný takový postup je, prostě proto, že k němu podle jejich výzkumů dochází velmi zřídka.

Se šéfem jako s máslem - až do útěku

Obvykle tedy lidé pracující v prostředí šikanování a tyranie, všechno snášejí a rozhlížejí se po jiném zaměstnání. Mezitím se snaží se šéfem nějak vyjít.
Úspěšnější jsou pak spíše ti, kteří například vypozorují, že šéf je vstřícnější po obědě, a tak po něm něco chtějí právě v tuto dobu. Bedlivě sledují, kterému sportovnímu týmu nadřízený fandí, a obracejí se na něj den poté, co jeho tým vyhrál.
V zájmu zachování duševního zdraví ovšem současně potřebují mít někde mimo zaměstnání jinou činnost, v níž se mohou chovat normálně a radovat se z ní. Nebo by aspoň měli mít dobrého psychologa.
[*]