Stehlík, pán Poldi, je na dně

Před osmi lety v roce 1996 zařadil časopis Týden Vladimíra Stehlíka mezi padesátku nejbohatších českých podnikatelů. Stály za ním tisícovky dělníků legendární Poldovky, s nimiž v témže roce vytáhl do Prahy, když to s podnikem začalo být nahnuté.
Dnes nemá jeden z kdysi nejznámějších továrníků, bývalý majitel Poldi, prakticky nic. Odchodem z kladenských hutí a oceláren, v nichž zanechal šestimiliardový dluh, jako by jeho život skončil.
Vladimír Stehlík přišel o práci, prestiž a časem musel kvůli dluhům rozprodávat svůj majetek. Krom toho nad ním stále visí hrozba vězení, kam jej chce poslat žalobce za tunelování Poldi. Je to právě sedm let, kdy policie Vladimíra Stehlíka poprvé zatkla.
"Co vám mám říct. Můj život teď není zrovna příjemný," říká tichým hlasem do telefonu muž, kterého si všichni pamatují i díky jeho emotivním výstupům, v nichž nešetřil sebevědomím ani silnými výrazy. A ještě před pár lety všude říkal, že se na Kladno vrátí.

Ze všech plánů sešlo

To všechno je ale pryč. Vladimír Stehlík je nemocný, trpí depresemi. Kromě nuceného odchodu z továrny se na jeho zdravotním stavu podepsala i vážná roztržka se synem Markem, s nímž Poldovku řídil.
"Nevypadá opravdu dobře, velmi zhubnul. Tuhle, když u mě byl, museli jsme po pěti minutách přerušit jednání a musel si odpočinout," vzpomíná Josef Kučera, starosta Bílichova.
V této malé středočeské vesnici nedaleko Slaného Stehlík už před lety koupil domek, kde se narodil jeho otec. Plánoval tu stavbu velkého statku, jednu dobu dokonce choval spoustu domácích zvířat, koně i párek kamerunských koz.
"Pak přikoupil bývalou školu a další zemědělské usedlosti. Pustil se do oprav, ty budovy byly strašně zdevastované. Ale pak jako když utne. Už skoro dva roky na tom nedělá," říká starosta Kučera.
Vladimír Stehlík tvrdí, že na nějaké rekonstrukce už nemá peníze. Musel prodat i svoji výstavní vilu v Praze-Hodkovičkách, pryč je i jeho mercedes.
Na jakýkoli skrytý majetek, který by navíc pocházel z peněz určených pro Poldi, nenarazila ani policie, ani konkursní správce části továrny Tomáš Pelikán. "Neprováděli jsme žádný úkon k zajištění majetku," potvrzuje žalobce Martin Staněk.

Chci dožít v klidu

Šedesátiletý akademický architekt, který byl zvyklý řídit kolos s více než sedmi tisícovkami lidí a v dobách své největší slávy se dennodenně utkával s ministry a bankéři, dnes vesměs sedí doma. Občas se nechává najmout jako stavební dozor na nejrůznějších stavbách, nedávno pracoval pro dánskou firmu, v níž je jednatelem jeho syn. "Doufám, že se dočkám důchodu. Chci dožít v klidu," poznamenává.

Plány na klidný důchod však hodlají bývalému šéfovi Poldi překazit úřady, které se oba Stehlíky snaží dostat před soud.
Konec vyšetřování dnes oddaluje Marko Stehlík, který je v invalidním důchodu. Tvrdí, že mu jeho nemoc - roztroušená skleróza - nedovoluje chodit k soudu. Znalci už dospěli k závěru, že je schopen se procesu účastnit, ale nakonec se soud rozhodl pro nový zdravotní posudek. "Zadával se někdy v červnu," doplňuje žalobce Staněk.

Marko jede Dakar

Konkursní správce Tomáš Pelikán tvrdí, že na krachu Poldovky se podepsali oba Stehlíci. Ale každý jinou měrou.
"Osobně si myslím, že větší díl leží na Markovi. Dokonce nám dodnes nepředal účetnictví. Vladimír Stehlík se na tom vyloženě aktivně nepodílel, byl zaslepený velikášstvím a jeho podíl je spíš nedbalostní. Prostě na to kašlal," míní Pelikán.
Správce konkursní podstaty po příchodu do firmy zjistil, že kromě dluhů u bank provázely éru Stehlíků i nepochopitelné nákupy věcí nebo půjčky "stotisícovým" společnostem s ručením omezeným. "Našli jsme tam sklady plné náhradních dílů na tatrovky, které se v té době dodávaly jen do Ruska. U nás byly nepoužitelné, nikdo nevysvětlil, proč tam vlastně jsou a bylo jich za 250 miliónů," vzpomíná správce.
Blízcí přátelé Vladimíra Stehlíka jsou nicméně přesvědčeni, že si bývalý továrník z Poldovky neodnesl jedinou korunu. "Vím to, protože je na tom tak, že si ode mě půjčoval peníze," říká s neochvějnou jistotou například Milan Hulík.
Nucený správce Pelikán naopak připomíná jinou historku: "Když mi Stehlík říkal, že nic neukradl, zeptal jsem se ho: Jak tedy bylo možné, že v době, kdy Poldovka neměla na sociální pojištění, Marco Stehlík jel rallye Paříž-Dakar a čtyřmi milióny ho sponzorovala Poldi Kladno? On se tvářil, že o tom nevěděl. Ale spíš si myslím, že o tom nechtěl vědět."
Právě nezaplacené pojištění za zaměstnance (25 miliónů korun) a bezúročné půjčky Poldovky pro rodinnou firmu Bohemia Art (ztráta oceláren je vypočítána na 912 miliónů) nakonec poslaly otce a syna Stehlíkových na tři měsíce do vazby. "Neudělal jsem nic nezákonného. Poldi skončila z politických důvodů, stála za tím konkurence," opakuje i dnes Stehlík.

Smrtící megalomanie

Těch, kteří jeho kladenskou vládu vidí jinak, není málo. Patří mezi ně i někteří odboráři z Poldovky.
"Nejdřív to s nimi vypadalo, že bude všechno úžasné. Ruka Páně byla otevřena, banky půjčovaly. Jenže se nesplácelo a braly se další půjčky, těmi se zalepily ty předchozí. A když pak došla bankám trpělivost a zavřely kohoutek, šlo to ráz naráz," vzpomíná šéf poldováckých odborů Stanislav Tomášek.
S Vladimírem Stehlíkem jednal mockrát. "Víte, s ním se dalo mluvit. Ale jen, když to bylo mezi čtyřma, maximálně šesti očima. Jakmile u toho bylo víc lidí, začal se chovat jako blázen. Odvolával vládu, Ameriku chtěl zavalit kladenskou ocelí, během pěti minut popřel to, co vám před chvílí slíbil. Byl prostě velmi nevyrovnaný," dodává Tomášek.
V jednom se odboráři i správce konkursní podstaty shodnou: jestli bylo něco, proč se Poldovka nikdy neměla Vladimíru Stehlíkovi dostat do rukou, byla to jeho povaha. "Ta megalomanie byla smrtící. Chtěl stavět domky jako Baťa, koupil si deník Práce, sbírku aut po Husákovi. Tahle osoba neměla fabriku dostat," tvrdí správce Pelikán.
Před deseti lety však spíše než obchodní výpočty rozhodovala politická vize. Stehlík byl jedním z reprezentantů české cesty privatizace. Slíbil za ocelárny 1,7 miliardy a získal je. Na nákup si vzal úvěr v Komerční bance, nikdy ho nevrátil. Stejně tak nedostaly další čtyři miliardy jiné banky. O menších věřitelských firmách platí totéž. "Přednostně byly vypořádány závazky vůči zaměstnancům, kterým se dlužilo 80 miliónů," vysvětluje Petr Vyšohlíd, který eviduje majetek a pohledávky Poldovky.
Za uplynulých patnáct let přišlo v Poldovce, která v roce 1996 skončila v konkursu, o práci 18 tisíc lidí. Část továrny koupily Třinecké železárny, část má německá firma Scholz.

Lidé by za ním šli zas

Bývalí dělníci továrny přesto podle odborového předáka Tomáška dodnes nedají na Stehlíka dopustit: "Pro polovinu je stále hrdina. Brali plat, i když byli doma a nevyrábělo se. Vůbec jim nedochází, že kdyby se jako on chovali i v jiných firmách, tak už jdeme všichni žebrotou a sbíráme kořínky."
Z všedního života Kladna a okolí už nicméně továrníkovo jméno vymizelo. Ještě před pěti lety plnil Vladimír Stehlík titulní stránky novin. Dnes si na něj tu a tam někdo vzpomene v hospodě. Stáhl se do ústraní, novináři na něj zapomněli.
Do novin i řečí se tak na chvíli vrátil jen letos v lednu: tehdy stačil během jediné hodiny třikrát nabourat. Oslavoval narozeniny, podle policie se napil a pak se projížděl po středních Čechách.