Rock, pop a smyčce: když více neznamená lépe

zavedené rockové skupiny spolupracují se symfonickými tělesy - Lucie, Support Lesbiens a Jablkoň.
/od našeho spolupracovníka/
Pokusy o skloubení hudby vážné s rockovou se ve světě datují již od poloviny šedesátých let. Nahrávky z této epochy charakterizuje snaha o obohacení výrazu a únik z příliš úzkých žánrových mantinelů.
Osmdesátá léta orchestrům za zády kapel nepřála, ke sbližování nesourodých žánrů však docházelo jinými cestami. Smyčky z nahrávek vážné hudby se staly běžnou součástí rapových desek, stejně jako řada progresivně-rockových uskupení adaptovala kompozice klasických skladatelů. Léta devadesátá pak představila zcela nový rozměr rockově-symfonické fúze, přepečlivě koncipované desky od počátku psané pro kapelu i orchestr z trhu téměř vymizely.

Symfonická prázdnota

Alba nahraná za doprovodu orchestru se stala standardní položkou katalogu mnoha interpretů - obdobně jako o několik let předtím záznamy akustických vystoupení. Pod taktovkou tvůrců scénické či filmové hudby kapely přehrávaly nejpopulárnější skladby, ve verzích jen nepatrně odlišných od studiových originálů, zato podbarvené melodramatickými smyčci.
"V devadesáti procentech případů jde o snahu vydělat na něčem, co už dotyční před mnoha lety prodali. Obyčejně s tím kapela přichází v době, kdy invencí příliš neoplývá," rozkresluje pozadí vzniku těchto desek šéfredaktor hudebního časopisu Top Rock Tomáš Pakosta. Kromě snahy překlenout období tvůrčího útlumu (například Metallica a její S/M) dokumentují některé nahrávky bezradnost hudebníků. Příkladem mohou být němečtí Scorpions, kteří během necelých šesti let vydali jedno album akustické, jedno symfonické, jedno dotčené moderními postupy a zvukem, aby se nakonec vrátili k osvědčenému, předtím po léta neměnnému výrazu.
Naštěstí druhá polovina devadesátých let vdechla zpět život touze experimentovat a spojovat neslučitelné. Bez většího zájmu veřejnosti vznikala díla od počátku koncipovaná coby propojení organické kapely s mnohahlavým orchestrem. Příkladem jsou díla finských Waltari nebo německé kapely Rage. Ke konci devadesátých let se po třech desetiletích ke spolupráci s orchestrem vrátili britští Yes a dvojice z této spolupráce vzešlých nahrávek (studiové album Magnification a živé DVD Symphonic Live) náleží k tomu nejlepšímu, co kdy žánr mohl nabídnout. Na pódiu vedle sebe stojí dva samostatné, zcela odlišné, přesto se dokonale doplňující celky. Hudba zní vyrovnaně, uvolněně, svěže. Každý tón, každá nota má svou logiku, opodstatnění. Z nahrávky si, na rozdíl od většiny ostatních, orchestr jednoduše odmyslet nemůžete.

Nuda v Čechách

Je otázkou, nakolik je náhoda, že domácí stálice Lucie představuje svou symfonickou podobu (jak na CD, tak na nedávné sérii koncertních vystoupeních s orchestrem FOK) ve chvíli, kdy její poslední album na trhu propadlo a v diskografii souboru se zařadilo k nejméně přesvědčivým. Živě pořízený záznam Lucie v opeře odkrývá nejcitelnější ze slabin křehkého spojení rockerů se symfoniky. Aby toto mohlo fungovat (v případě kdy materiál nebyl od počátku pro tuto konstelaci psán), je třeba mimořádného aranžérského vkladu. Takového, aby dokázal překlenout rozdílnost kompozičních postupů, vyrovnat se s odlišností práce s dynamikou - v obou žánrech mají zlomy, zvraty i přemostění nálad v písních odlišná pravidla - a vyrovnat se s řadou dalších úskalí.
Lucie do symfonického hávu oděla pomyslný výběr největších hitů. Ale stejně jako chytrá horákyně zůstala její snaha oděna-neoděna: celek působí v první řadě nejistě. Kapela i orchestr odehrají své, celku však chybí jednotící prvek, aby si posluchač uvědomil, proč kapela stojí na pódiu obklopena orchestrem, přirozenost a především jiskra. I z roztomile klackovitých popěvků formátu Zkamenělého dítěte se staly krotké písničky bez jediného náznaku elegance. Navíc plynoucí ve stále stejné náladě, neměnné barvě, aniž by v posluchači mohly zanechat hlubší dojem.
Ač střiženo dle stejného vzoru, o poznání zajímavěji dopadlo potýkání se s orchestrem v případě Support Lesbiens. Ani jejich "symfonická" poloha nenabízí víc než drobně upravené skladby z řadových alb, decentně dobarvené smyčci. Oproti Lucii však Support Lesbiens působí neškrobeně, přirozeně: jejich písničky neztrácejí nic ze svého švihu a kouzla. Navíc v tomto obsazení o to více vyniká mimořádný pěvecký talent Michala Kryštofa, který jako by byl přímým protikladem Kollerova intonačně nejistého přednesu.
O výjimečnosti i kvalitách jednorázového koncertu, jehož záznam vychází souběžně na CD i DVD Live, vypovídá již citlivá volba prostředí (studia České televize), výběr publika (kapelu směla shlédnout jen stovka fanoušků) i promyšlená vizuální stylizace koncertu.

Zralý a svěží Jablkoň

K výjimečným projektům patří v květnu vydaný záznam vystoupení kapely Jablkoň se symfonickým orchestrem, houslistou Jaroslavem Svěceným a dalšími hosty na loňském pražském festivalu Alternativa. Album nese název Symphonic: XXV. Soubor jím totiž oslavil pětadvacet let působení a jeho vyzrálost cítíte doslova z každé vteřiny. Na rozdíl od kolegů se kapela nebála experimentů, orchestr nenechala pouze opatrně dobarvovat, naopak jej pevně vtáhla do písní.
Je-li nahrávka Lucie zbytečná, projekt Support Lesbiens zajímavý, avšak postradatelný, pak symfonická Jablkoň má opodstatnění a je jen dobře, že tento záznam vyšel na CD. Nejen pro příjemný zážitek, ale i jako důkaz, že spojení orchestru s živou kapelou nemusí nutně budit nudu tu pobavený, onde trpký úsměv.