Existují věci, jež bereme jako naprostou samozřejmost, tak trochu ve stylu co nám dají, to sníme. A mezi nimi patří někdy věci, se kterými neumíme moc zacházet. Často právě proto, že se nám zdají tak samozřejmé. Poslední dobou v souvislosti s ne zrovna lichotivým vývojem české zaměstnanosti se to kolem nás "samozřejmými" pojmy jako minimální mzda či velmi nízká mzda jen hemží.
Institut minimální mzdy je snad chvályhodná věc. Otázkou ale je, pro koho. Zaměstnavatelům by měla sloužit v argumentech při vyjednáváních o mzdových požadavcích zaměstnanců (proto je zřejmě v některých zemích patřičně nízká), zaměstnancům pak jako záruka slušné odměny za nekvalifikovanou práci (proto je zase v jiných zemích poměrně vysoká). To vše posvěceno státem, aby se výše uvedení příliš nehádali. Jenže: plní minimální mzda skutečně tyto své funkce? Pokud těm, kdož za ni pracují, zajišťuje aspoň trochu snesitelné přežívání, asi ano. V opačném případě se však mění v nástroj zatěžující stát vyššími částkami sociálních dávek a stává se tak fiktivní mzdou, za niž beztak nikdo nepracuje.

Samozřejmost jen někde

Projděme se Evropou. Minimální mzda zde až takovou samozřejmostí není. Má ji zakotvenu jen 18 zemí EU, sedm (Švédsko, Dánsko, Finsko, SRN, Rakousko, Itálie, Kypr) tuto vymoženost naopak nemá. Česko spolu s dalšími šesti novými členy (Litva, Lotyšsko, Slovensko, Estonsko, Polsko, Maďarsko) patří do skupiny těch, kde se minimální mzda pohybuje v rozmezí 120 až 207 eur. Druhou skupinu tvoří méně vyspělé země původní patnáctky (Portugalsko, Španělsko, Řecko) a nově příchozí Slovinsko a Malta s minimální mzdou v rozpětí 470 až 605 eur. Na vrcholu s minimální mzdou v rozmezí 1073 až 1403 eur najdeme Irsko, Británii, Francii, Belgii, Nizozemsko a Lucembursko.
U nás je dnes minimální mzda stanovena na 6700 korun za měsíc, respektive 39,60 za hodinu. Jenže kvalitně žít se z takového platu moc nedá, vždyť je to jen třetina průměrné mzdy. Takto nízká částka na jedné straně zatěžuje stát, ježto řada lidí, než by pracovala za těchto podmínek, raději práci ani příliš nevyhledává a rovnou natáhne ruku směrem k sociálním dávkám. A z druhé strany zároveň nutí zaměstnavatele platit zaměstnancům raději víc než zákonné minimum. Příčina, proč minimální mzda existuje, se tak vlastně při její dnešní výši poněkud vytrácí.
Za mzdu blízkou minimu budou pracovat jen nekvalifikovaní a mladí zaměstnanci. Podívejme se na problém skrze data z Ministerstva práce a sociálních věcí za 1. čtvrtletí 2004. Pomocných a nekvalifikovaných pracovníků je v podnikatelské sféře 7,6 procenta. Jejich průměrný hodinový výdělek je zhruba 65 korun, což téměř o dvě třetiny překračuje minimální mzdu. Desetina z nich vydělává přes 95 korun za hodinu, což je téměř 2,5násobek minimální mzdy, zatímco jiných 10 procent vydělává za hodinu maximálně 41 korun. Výdělek na úrovni minimální mzdy tak má méně než 10 procent nekvalifikovaných pracovníků, což je proklatě málo.
A jak jsou na tom mladí (a někteří z nich možná též nekvalifikovaní)? Mladých zaměstnanců do 20 let jsou jen 0,3 procenta a jejich průměrná hodinová mzda je 58 korun. Výdělek odpovídající minimální mzdě má pouze 10 procent z nich. V jiném pohledu odpovídá minimální mzda řádově 1. tarifnímu stupni, do něhož je zařazeno necelé procento zaměstnaných; z nich ale ani ne jedna desetina má hodinový výdělek na úrovni minimální mzdy.

Česko na úrovni Británie

Na druhé straně lze určitě i v jiných třídách zaměstnání a v jiných věkových kategoriích najít lidi pracující za minimální mzdu. Celkově bychom jich podle údajů Eurostatu v Česku napočítali jen asi dvě procenta. V tom jsme srovnatelní s Británií (jež ovšem má míru nezaměstnanosti pětkrát nižší než my), menší podíl má už jen Estonsko.
V Maďarsku tvoří minimální mzda (191 eur, oproti našim 207) 42 procent průměrné mzdy a pracuje za ni víc než 11 procent zaměstnanců. V Polsku za minimální mzdu ve výši 177 eur (třetina průměrné mzdy) pracují čtyři procenta zaměstnanců. U nás jen dvě.
Minimální mzda v Česku od jejího zavedení v roce 1991 vzrostla víc než třikrát, ceny za tuto dobu 2,2krát. Kupní síla minimální mzdy tudíž roste. Přesto však za ni vlastně téměř nikdo nepracuje. Tak k čemu tedy je? Hájí zaměstnance, nebo zaměstnavatele?
Při vysoké nezaměstnanosti by měla být obranou zaměstnanců. Ti si ale nejspíš vymohou téměř vždy mzdu vyšší. Zaměstnavatel je paradoxně v roli slabšího, neboť pro málo kvalifikované práce nemůže najít zaměstnance ochotné pracovat za minimální mzdu. Pro některé nezaměstnané je bezesporu výhodnější být bez práce na útraty státu než být zaměstnancem za minimální mzdu. Stát tak musí vynakládat vyšší částky na sociální opatření. Když se tedy dělnému lidu stejně platí víc, proč minimální mzdu nezvýšit tak, aby se mu vyplatilo za ni pracovat a nezatěžoval stát?
Pythagoras pravil, že bohové dali člověku pár rukou, aby je neobtěžovali s každou maličkostí. Nám dal stát minimální mzdu. Pythagorovskou otázkou ovšem je, zda při její současné výši není tato maličkost právě státu na obtíž.
Autoři jsou děkanem a proděkankou Fakulty informatiky a statistiky VŠE