Sousedé, kteří se hledají

Do dveří vchází drobná Vídeňačka. Usedá na židli a razantně žádá odpověď. "Rozhodla jsem se podnikat. Svatebčanům ve Vídni zajistím veškerý servis, obstarám dorty a sladkosti, výzdobu místností, fotografování, video. Květiny kupuji v Čechách a na Slovensku. Není v tom nějaký problém?" Odpověď zkušeného konzultanta z Rakouské hospodářské komory Andrease Schneidera je obsáhlá, závěr stručný: "Česko je v unii, cla padla, problém není".
"A může květiny dovézt sám český zahradník?" Může. "A postavit je na stůl?" Může. "A naaranžovat je na místě?" Vrásky na čele. To už problém je. Dvouletá lhůta. Přesněji řečeno omezení pro zaměstnávání Čechů a poskytování služeb na přechodné období formulí 2 + 3 + 2 roky.
Moc se o tom nemluví, ale už nyní tato poslední ekonomická bariéra, která "pije krev" Čechům, vnímajícím ochranu rakouského trhu jako nefér, vadí stále více i samotným rakouským podnikatelům, kteří by levnější pracovníky rádi využili. "Zatím nemůžeme nic dělat," rozhazuje rukama Andreas Schneider.
Rakušané jsou ale podnikaví a ví, jak zákaz obejít. Aby se vyhnuli vyřizování pracovních povolení, najímají cizince s živnostenským listem v ruce. "Máme signály, že to rakouské firmy budou propagovat," prohlašuje Miroslav Krč z Hospodářské komory ve Znojmě. A rakouský list Die Presse dodává: "Do začátku září se zaregistrovalo téměř 1100 takových samostaných podnikatelů".

Na druhé straně jsou tu ti, kteří dočasné zbytky "opony" považují za nezbytné. "Podle našich informací vstup Česka do Evropské unie podpořilo kolem osmdesáti pěti procent firem" tvrdí Michael Hochenegg, viceprezident Vídeňské hospodářské komory. Část podnikatelů a obyvatel setrvává tudíž v pozici obětí globalizace a rozšíření unie na východ. Vlastně jen rozšíření. Praha leží západněji než Vídeň.
"Před vstupem Česka do unie vládl mezi podnikateli a živnostníky velký strach," vzpomíná ve středoevropských akademických kruzích uznávaný profesor Helmut Kramer z vídeňského institutu WIFO, který zkoumal možné negativní dopady na ekonomiku po příchodu nových členů. "Obávali se tlaku nižších nákladů, dobré technické úrovně, pružnosti a tvořivosti Čechů a konfrontace s nimi. Přitom konfrontace tu už dávno je," podotýká profesor.
I kadeřnice v dolnorakouském Weidhoffenu měla před časem problém. Zákaznice jí utíkaly přes hranice za levnější konkurencí do Čech. Nezbylo jí proto, než přijít s nápadem: nadstandardem, komplexními službami, překvapením v podobě masáží a příjemným prostředím. A výsledek? Nyní k ní rády jezdí české ženy z širokého okolí.
"Kdo se nepřizpůsobí novým podmínkám rozšířené unie a jen čeká na levnou konkurenci, ten samozřejmě prodělá," přikyvuje Kramer. Je přitom zcela přirozené, že globalizace nepřináší pro všechny jen výhody. Byť politici občas slibují pravý opak. Ještě před vstupem Rakouska do EU v roce 1995 lákali tamní občany do unie slovy o lepším životě a rychlejším ekonomickém růstu. Šedesát pět procent Rakušanů hlasovalo pro.
"Jaké však bylo jejich zklamání, když se hospodářská dynamika zpomalila pod průměr zemí patnáctky, došlo ke ztrátě pracovních míst a ukázalo se, že mnozí podnikatelé nebyli na dravější trh připraveni," připomíná Kramer.
Rozšíření unie je jako investice do budoucna. Nejprve se musí něco zaplatit. "Před dalším dalším rozšířením unie nemohli proto rakouští politici získat lidi na sliby o výhodách nebo slovy, zaplaťte za nováčky a pak na tom vyděláte i vy," míní profesor. V případě Česka to platí o to více kvůli narušeným příbuzenským vztahům mezi Čechy a Rakušany.

Krátce po nástupu do funkce byl obchodní rada ve Vídni Pavel Hořák pozván na seminář o České republice. Při jeho představení uvedl moderátor, že dlouhá léta působil ve Francii. Z toho pak v diskusi vyplynul dotaz, aby porovnal česko-rakouské a česko-francouzské vztahy. "S určitou nadsázkou jsem tehdy odpověděl: Francouzi by se měli od Rakušanů učit s námi obchodovat a Rakušané by se od Francouzů měli učit nás mít rádi," vzpomíná rada. Ovšem žít vedle sebe v jakémsi historickém manželství a po dlouhé době milovat partnera bývá někdy dost těžké.
Jeden český státník před několika lety vůči Rakušanům arogantně poznamenal: "Nejsou přece nic jiného než Češi, kteří se špatně naučili německy." Ťal tím do živého. Do problému identity národa, který s Čechy koexistuje celá staletí.
Mnozí Rakušané jsou skutečně bezprostředními příbuznými Čechů. Koluje o tom dokonce vtip, který připomenul i rakouský prezident Heinz Fischer při srpnové návštěvě Prahy: "Pokud je Rakušan sám, tak si naříká. Když se setkají dva Rakušané, jdou do vinárny. A co se stane, pokud se ve Vídni setkají tři? To se stát nemůže, ten třetí z nich je vždy Čech".
O slovanství vědí snad všichni, méně Rakušanů se k tomu hlásí. Přitom z řad Čechů, především pak vídeňských, kteří patří po staletí ke koloritu metropole, poházeli významní vědci, podnikatelé i politici. České a moravské předky přiznával i bývalý spolkový kancléř Viktor Klima i současný prezident Fischer. Prezidentovi Jonášovi (Franz Jonas) občané dokonce tolerovali, že se dobře nenaučil německy.
"Otevřete si telefonní seznam a podívejte se, kolik je tam jmen českého původu. Tisíce," poukazuje na krevní spřízněnost ve Vídni žijící Češka Jitka Woodhams. Právě v září otevřela soukromou jazykovou školu, kde učí převážně češtinu. "Zájemce mám nejen mezi byznysmeny, ale také mezi dětmi emigrantů, kteří už neumějí dobře česky, nebo Rakušany, kteří měli české předky a chtějí se naučit jejich jazyk," vypráví Woodhams v útulném dvorku své školy v Rochusgasse ve třetím vídeňském okrsku.
Rakušané si vážili českého umu a rádi a často zvali české stavitele a řemeslníky do Vídně, kde je pověřovali životně důležitými zakázkami. "Jednu z nich dostal český stavitel jménem Čert, který navrhl a postavil opevnění Vídně proti Turkům," poukazuje na společnou historii Jan Krupka, český novinář působící v Rakousku. "Jak víme, Turci nikdy Vídeň nedobili, právě kvůli důmyslnému opevnění. Na místě tehdejších hradeb stojí dnes známá Okružní třída - Ringstrasse," dodává.
Traduje se také, že půlka vídeňských domů byla omítnuta pískem z Moravy, který Moravané vyhrabali při kopání sklípků a při úpravě svých vinic, a postavena je z části českými cihláři. "Nehledě na to vše mají Rakušané před očima obrázek Čechů a Moravanů jak chodí pěšky z chudých vesnic do Rakouska za prací. Přitom zrovna tak Rakušané jezdili v době krizí za prací do dolů a hutí do severních Čech," připomíná jeden z přežívajících stereotypů Jan Krupka.

Po kamenitých kopcích u Dunaje kolem věhlasného hradu Dürnstein, kde byl vězněn král Richard Lví srdce, se táhnou rozlehlé vinice. Na každém pahorku víno vstřebává ze země a z paprsků slunce jinou chuť a vůni. A lidé jsou tu přívětiví, otevření a rádi vzpomínají. "To je škoda, že jsme spolu nezůstali v monarchii. Víte, jak jsme se mohli mít dobře," uvítal české návštěvníky jeden místní vinař. Protáhlé obličeje. Rozjasněné až po několika sklenkách místního vína.
Obě strany v tu chvíli myslely na úplně jiný úsek historie, obyčejný starý vinař snad na idealizovanou pospolitost různých národů pod střechou impéria. V jeho očích i paměti dalších Rakušanů se Češi zachovali vůči monarchii dost nevděčně. U některých z nich se můžeme setkat s habsburskou mytologií a předsudkem, že Češi rozbitím monarchie poničili identitu rakouského národa.
"Před první světovou válkou bylo Rakousko velkou říší, která měla co dělat s tím, jak spravovat sebe sama a své vnitřní kolonie. Jak vůbec tehdy mohla vypadat národní identita samotných Rakušanů? Snad jako supranacionalismus nebo postnacionalismus," klade si řečnickou otázku ve Vídni žijící spisovatel Robert Menasse.
"Představte si, že by se Spojené státy po prohrané válce ve Vietnamu zmenšily na velikost Texasu. Takový mezi obyvateli vznikl pocit, když se Rakousko po rozpadu monarchie stalo malou, nevýznamnou zemí s nepatrným vlivem," tvrdí Menasse.
"Tento pocit dovedl Rakousko až k identifikaci s německou říší. Malé se stalo opět součástí velkého. Rakousko si pak znovu prožilo sen jednoho národa a jedné velké říše. Po válce až do 80. let, kdy došlo k otevřené konfrontaci s historií národního socialismu, se mu dařilo udržovat mýtus první oběti Hitlera," vysvětluje tento úsek historie potomek slavného šlechtického rodu Georg Philipp Pezold.
A bývalý tiskový mluvčí rakouského velvyslanectví v Praze Gregor Schusterschitz k tomu ve svém referátu, který přednesl před necelými dvěma lety v Praze, dodává: "Role Rakušanů jako oběti a zločince současně komplikuje roli dnešního Rakouska v česko-sudetoněmeckém problému."
Jak ale ukazují poslední průzkumy veřejného mínění, které provedl rakouský institut IMAS, nové generace o minulosti nechtějí vědět nic: třetina Rakušanů neví, kdo jsou Stalin a Churchil, třicet procent nikdy neslyšelo o holocaustu, deset procent neví, kdo je Adolf Hitler.

Ještě počátkem 90. let po přestřihání drátů a odstranění strážních věží na hranicích zavládla mezi oběma zeměmi euforie a takřka bratrské vztahy. Vzpomínalo se na pomoc Rakouska tisícům exulantů. Zvědaví čeští turisté zaplavili Vídeň, Mariahilfestrasse musela být kvůli opravě uzavřena, neboť chodníky nevydržely nápor desítek tisíců nohou a začaly se propadat.
Gymnazisté v pohraničním Gmündu uspořádali sbírku hraček pro velenické děti, gmündští farníci nakoupili banány a mandarinky a před Vánoci je po Velenicích rozdávali. Lidé z třeboňského Občanského fóra zase naložili na auta kapry, sudy piva a se dvěma kapelami přijeli do Gmündu.
Něco se ale pokazilo. V rakouských obchodech se objevily tabulky "Češi, nekraďte tady" a kvůli postupně široce ideologizovaným problémům Benešových dekretů a Temelína Rakušané nabyli dojmu, že na severu mají komplikovaného souseda. Nic na tom nezměnil fakt nevídané vlny rakouských investic, intenzívního prorůstání ekonomik a bouřlivého navazování úzkých osobních kontaktů mezi lidmi i hospodářskými komorami a dalšími ekonomickými institucemi.
"Dlouho se pohybuji mezi vídeňskými muzikanty, kteří se o politiku nikdy nezajímali. Když za mnou přišel jednou kamarád kytarista a zeptal se mě, co je za problém s tím Temelínem, pochopila jsem, jak silná je medializace tohoto tématu a že i tento člověk je pod tlakem určitého stereotypu," vypráví Jitka Woodhams. Stejně podlehli zase své představě čeští politici, média i samotní občané, kteří kvůli česko-rakouským třenicím jednoznačně podpořili dostavbu jaderné elektrárny.
"Temelín a Benešovy dekrety, to jsou dvě témata, která v době, kdy bylo rozšiřování unie v plném proudu, vnesla do Rakouské společnosti vláda, přesněji FPÖ - strana Svobodných Jörga Haidera," tvrdí socioložka a významná vídeňská zpravodajka Barbara Tóth. "U Temelína se podařilo zahrát na citlivou strunu: Rakušané mají strach z atomové energie. Velmi si zakládáme na přístupu k péči o životní prostředí. U Benešových dekretů se hrálo na jinou strunu veřejného mínění, tohle téma oslovilo především nacionalisticky smýšlející občany," dodává Tóth.

Olej do ohně zjitřených česko-rakouských vztahů přililo pak v únoru roku 2000 rozhodnutí pražské vlády premiéra Miloše Zemana připojit se k sankcím čtrnácti zemí Evropské unie proti patnáctému členovi, Rakousku. Česko bylo jediné z kandidátských zemí, které tímto způsobem odmítlo účast Svobodných ve spolkovém kabinetu. Ostatní takticky mlčeli.
"Česko se tím vydalo na cestu totálního odmítnutí dialogu se svým sousedem," vyjádřil tehdy stanovisko rakouské strany Gregor Schusterschitz. Blokády hranic, vzájemné mediální útoky, studená válka mezi Prahou a Vídní. To vše ukončily a tlustou vrstvu nedůvěry odlouply až dohody z Židlochovic a Melku, následované konferencemi ve Štiříně a Brně a dalšími akcemi, které mírně oživily politický dialog. "Připojení k sankcím však Rakušané nezapomněli a dobře si to pamatují," připomíná obchodní rada Pavel Hořák. Není divu, že tamní politici se ani neprotivili tlaku občanů ochránit se v rozšířené Evropské unii proti Čechům přechodným, tedy dočasným obdobím.
Rakouský velvyslanec Klaus Daudlebsky, ostatně původem také Čech, před časem prohlásil: "Nepřeceňujme minulost, ta naše společná nás více spojuje, než rozděluje". Také bývalý český velvyslanec ve Vídni Jiří Gruša, který se na tento post přesunul po působení v Berlíně jako na klidné místo a posléze musel mnohdy svým diplomatickým umem hasit politické vášně, zhodnotil vzájemné vztahy slovy: "Češi a Rakušané patří k sobě a jsou odsouzeni ke spolupráci".
Ta ostatně prosakuje všemi póry a takřka na všech úrovních, až na to, že do Prahy na oficiální návštěvu ještě nezavítal kancléř Wolfgang Schüssel a rakouský prezident Heinz Fischer přijel do Čech až po spanilé jízdě po ostatních nových členských zemích unie. Už jen fakt, že malé Rakousko je vlastně třetím největším odbytištěm českého zboží v řádové hodnotě 2,5 miliardy eur je fascinující. Obchod zažívá boom a jeho růst lze vyjádřit dvoucifernými čísly.
V Česku se usídlilo kolem čtyř a půl tisíce firem, které mají zčásti nebo úplně rakouského vlastníka. Přicházejí také noví investoři, menší a středni podnikatelé, kteří dosud váhali a třeba neměli ani dostatek informací a odvahy jít mezi Čechy.
Z hlediska budoucnosti nejde ale o Česko a Rakousko jako takové. O ekonomikách bude stále důrazněji rozhodovat schopnost celé Evropy prorůstat a postavit se tváří v tvář konkurenci globálních trhů. "Česko a další středoevropské země nebudou moci za pár let pracovat se strategií nízkých cen. Řešení je ve specializaci. K tomu má Česko a Rakousko předpoklady," navrhuje profesor Kramer. "Ale protekcionismus a ochranářství trhu není tou správnou cestou".
Už i proto, že jak Češi, tak Rakušané dokáží lépe pracovat pod tlakem. Oba spřízněné národy, jak se říká, raději pracují pro život, než by žily pro práci.


Jak utrácí a tráví čas oba národy

Jak vypadá společnost v Česku a Rakousku