Milan Fridrich: Svérázný Špidla v Bruselu

Říká se, že v rodné vesnici nemůže být nikdo vizionářem, jelikož každý zná jeho dětské krůčky a omyly. Když ale vyrazí do světa, má slušnou šanci, že někoho přesvědčí o svých snech. Budoucí komisař Vladimír Špidla během slyšení v Evropském parlamentu ukázal, že ambice tohoto typu nemá. Česko vyslalo do Bruselu úředníka.
Ani se není čemu divit. Nejprve to byl politik lokálního typu Miloš Kužvart, poté sice populární, ale též nenáviděný Pavel Telička a nakonec další svérázný typ české scény - nudný a uspávací politik-úředník. Špidla nechtěl poslance přesvědčit, že jako bývalý ministr sociálních věcí a premiér je mužem na svém místě a je osobností, jež dalece překračuje hranice oboru, který jí byl svěřen. Během sezení zřídka navazoval osobní kontakt s poslanci, jakoby ani neměl zájem na vyznění slyšení v europarlamentu. Snad si říkal: tohle přetrpím a pak přijde ta skutečná práce, kvůli níž tady jsem.
Jenže to je chyba. Zatímco v Česku lidé znají Špidlovu povahu, v Bruselu se setkává s jinou mentalitou - francouzskou, italskou, španělskou nebo anglickou. Přístup politiků z těchto zemí k veřejnosti a médiím je jiný. Mají v hlase naléhavost, jistou vemlouvavost, aby prosadili, co chtějí a přelstili protivníky. V médiích jsou starostliví jako hodní tátové nebo bouřliví jako obhájci u soudu. Se Špidlou je to jinak. Poskytne rozhovor, ale je na něm vidět, že to dělá jen proto, že musí. I před poslanci se tvářil, jakoby jen dělal svoji práci.
Je na to něco špatného? Určitě není. Vždy je lepší poctivý morous než okouzlující podvodník. Evropa ale potřebuje vize a lidi, kteří je nesou, jinak chřadne a připomíná skutečně jen dobře namazaný byrokratický kolos. Komisaři mají možnost nové vize ukazovat a mluvit k celé Evropě. Lidi, co jen dělají svou práci, by měli zůstat v kancelářích a pracovat pro charismatické politiky. Někdo totiž musí politiku prodat. A kdo jiný to může udělat než politik?