Joseph S. Nye: Je demokracie možná také v arabském světě?

Je demokracie možná také v arabském světě?

Irák se překotně propadá do krvavého chaosu. Vyhlídky, že v lednu úspěšně proběhnou demokratické volby, jak přislíbily USA a prozatímní vláda, jsou neradostné. Někteří skeptici tvrdí, že irácký debakl dokazuje, že naděje na demokracii napříč arabským světem jsou chatrné. Mají pravdu?
Polovina zemí světa jsou demokracie, přesto mezi ně nepatří ani jeden z 22 arabských států. Zpráva OSN o lidském rozvoji v arabských zemích neskrývá kritiku hospodářského a sociálního vývoje v oblasti. Růst je pomalý, přibližně polovina žen je negramotných, region není dobře integrovaný do světového hospodářství. Arabské země, s úhrnným počtem obyvatel přes 300 miliónů, vyvážejí méně zboží, s výjimkou ropy a plynu, než Finsko.
Nad demografickými tabulkami arabského světa se rýsuje přízrak obrovské "exploze" počtu mladých lidí. Už dnes je 45 procent populace mladší čtrnácti let a počet obyvatel jako celku se má v příštím čtvrtstoletí zdvojnásobit. Region přesto nenabízí dost příležitostí mladým, kteří chtějí najít smysluplnou práci. Nezaměstnanost se drží na 20 procentech. Zároveň Střední východ zaplavují moderní média, z nichž většina je naladěná protizápadně.
Během studené války spočíval americký přístup ke Střednímu východu v podpoře stability s cílem bránit šíření sovětského vlivu, zabezpečit si dodávky ropy a zajistit bezpečnost Izraeli. Americká strategie byla prosazována skrze autokratické předáky a ve snaze "nepřevrhnout loďku".
Po teroristických útocích z 11. září 2001 zahájila Bushova administrativa novou, ambiciózní politiku, která má podpořit demokratickou transformaci Středního východu. Odstranění Saddáma Husajna bylo považováno jen za první krok. V srpnu 2003 poradkyně pro národní bezpečnost USA Condoleeza Riceová prohlásila, že "do velké míry tak, jako se demokratické Německo stalo oporou nové Evropy, která je dnes celá, svobodná a žije v míru, i transformovaný Irák se může stát klíčovým prvkem jiného Středního východu, kde se nebude dařit ideologiím nenávisti."
Německo a Japonsko skutečně představovaly úspěch. Byly ale relativně homogenními společnostmi s výraznými středními vrstvami a bez organizovaného odporu vůči americké okupaci. Přesto si proměny vyžádaly bezmála celé desetiletí. Bohatství Iráku má i odvrácenou tvář - jen nemnoho ekonomik opírajících o ropu prokázalo vstřícnost vůči liberální demokracii.
Kulturní odlišnosti mezi USA a Německem nebyly tak veliké jako mezi USA a Středním východem. Samozřejmě, kulturní překážky nejsou nepřekonatelné: demokracie zapustila kořeny v Japonsku, Jižní Koreji a v některých muslimských zemích, například v Turecku, Indonésii a Bangladéši. Avšak čas, který zásadní proměna vyžaduje, se neměří v rocích, nýbrž v dekádách.
Ostatně demokracie nespočívá v pouhých volbách. Autokratické režimy Středního východu vyhubily liberální opozici, a tak mnohde radikální islamisté představují jediný disent, přiživující se na zlosti vůči zkorumpovaným režimům, nesouhlasu s americkou politikou a obavách z modernizace a globalizace.
Globalizace a modernizace však jsou příslibem lepšího vzdělání, pracovních příležitostí, dokonalejší zdravotní péče. Průzkumy naznačují, že většina obyvatel regionu po těchto výhodách touží. Vzhledem k rozpolcenosti mezi arabskými umírněnci existuje naděje, že se podaří extremisty izolovat a postupně vybudovat stabilní státoprávní uspořádání s širší účastí.
Bude zapotřebí otevřít ekonomiku, omezit regulace, urychlit růst, zlepšit vzdělávací soustavy a posílit ty typy povlovných změn, jichž jsme svědky v Bahrajnu, Ománu, Jordánsku, Kuvajtu a Maroku. To si ale vyžádá čas a trpělivost - a doprovázet je budou muset změny v politice vůči Iráku, Palestině a Izraeli i v hospodářství regionu.
Neméně důležité bude, zda země Západu budou společně usilovat o vytvoření dlouhodobé strategie kulturních a vzdělávacích výměn, jež mohou pomoci s rozvojem bohatší a otevřenější občanské společnosti. Nejúčinnějšími obhájci demokratické změny nejsou američtí ani evropští úředníci, nýbrž občané regionu, kteří chápou dobré i špatné vlastnosti Západu - a dokáží je přizpůsobit domácím podmínkám.
Sdružení a nadace mohou velkou část této práce podpořit. Firmy mohou nabídnout technologie, jimiž napomohou modernizaci arabských vzdělávacích soustav a prosadí tu víc než jen mechanické memorování. Západní univerzity mohou hostit víc studentů a učitelů.
Významná úloha patří vládám. Mohou podporovat výuku jazyků a financovat studentské výměny. Strategie podpory podmínek posilujících stabilitu a širší politickou účast v arabském světě se musí skládat z mnoha prvků.
Autor, bývalý náměstek ministra obrany USA, vyučuje řízení státu na Harvardově univerzitě
(c) Project Syndicate