Ian Johnstone je statný chlapík. Vysoký, typický Angličan se světlou pletí a načervenalými vlasy. Ještě nyní se na motorce rád prohání severní Anglií a svého času, před vypuknutím krize kolem nemoci šílených krav, dokázal v soutěži o největšího jedlíka, který pak nemusel platit útratu, spořádat půlkilový steak. "Toužil jsem po tom být sládkem. Taky jsem na to studoval. Ale když se v Anglii v osmdesátých letech rušily některé malé pivovary, přijal jsem jinou práci," vzpomíná Ian, který začal působit jako manažer u velkého koncernu dodávajícího potraviny pro domácí miláčky.
"Měli jsme tenkrát v roce 1981 padesát fabrik všude po Británii a kolem osmi tisíc zaměstnanců. O osmnáct let později, když jsem odcházel a založil si poté vlastní poradenskou firmu, ve společnosti pracovalo o šest tisíc lidí méně," pozastavuje se nad tím, že pokud dříve byli hojnými odběrateli menší živnostníci z corner shops, nyní už většinu produkce kupují velké a mocné supermarkety.
"Britská společnost se změnila, odbory ztratily sílu, vítězí komerční imperativ a diktát profitu, který tlačí ceny dolů a vytváří tlak na úspory firem a propouštění," pokyvuje hlavou Ian. Situaci ovšem nevnímá nikterak fatalisticky. "Našetřil jsem nějaké peníze a koupil si dům se zahradou na severu nedaleko Harrogate. Mám teď sice méně peněz, ale jsem spokojenější," dodává energický Ian Johnstone a ukazuje svůj "hrad" obklopený zahradou se záhony květin, kde pěstuje i brambory a zeleninu.
Dům si ostatně koupí téměř každý, kdo má jen trochu peněz nebo slušnou práci. Takže více než šedesát procent obyvatel bydlí ve vlastním. Mnozí z nich se kvůli tomu museli zadlužit u banky, což je obvyklou praxí. Na dluh se obstarává i spousta dalších věcí od televizí a nábytku až po dovolené, jelikož Britové si zvykli hodně utrácet a ve srovnání s ostatními Evropany jsou v tom přeborníci. Není divu, že jsou považováni za vyznavače motta: "Shop until you drop" (Nakupuj až do vyčerpání). Tento důsledek více než desetiletého hospodářského rozmachu je však bolestný. Podle centrální Bank of England 24,5 miliónu britských domácností vytvořilo v zemi dluh přes bilión liber. Pro srovnání, odpovídá to zahraniční zadluženosti Latinské Ameriky, Asie a afrických zemí jižně od Sahary dohromady.
"Britové skutečně žijí na dluh. A v konkurenčním boji o zákazníky banky občanům často poskytují možnost užívat úvěrovou kartu půl nebo tři čtvrtě roku zcela bezúročně s výší kreditu někdy až deset tisíc liber. To dále povzbuzuje všeobecnou zadluženost," vysvětluje situaci docent Jan Čulík, který na univerzitě v Glasgow přednáší bohemistiku.
Přesto Britové hledí vstříc budoucnosti docela optimisticky. Tedy spíše Angličané a Walesané. Skotové se naopak na britských ostrovech tolik spokojeni necítí. Tvrdí to alespoň profesor David Bell z univerzity ve Stirlingu, který leží v srdci Skotska a jeho dominantou je 800 let starý hrad - dříve hlavní pevnost země. "Přestože od počátku sedmdesátých let minulého století rostly příjmy Skotů nejrychleji ze všech, jsou v Evropě mezi těmi méně šťastnými národy," prohlašuje Bell.
Někdy se přičítá jistý negativní přístup Skotů k životu na vrub deštivého počasí a nebi, které se tam převléká snad každou minutu. Profesor k severské náladě dodává, že jde ruku v ruce se sklonem k alkoholu. Přirozeně tato slabost není ničím skotsky specifickým, je to celobritský fenomén. Samotný britský premiér Tony Blair varoval národ před binge-drinking, rostoucím užíváním alkoholu, který označil za "novou britskou nemoc". Pohrozil dokonce tvrdými zásahy proti zneužívání alkoholu, kvůli němuž hospodářství přijde ročně o sedmnáct miliónů pracovních dnů.
O to podivnější byl nápad Martina Fella otevřít si v Glasgow nevídaný byznys - podnik pod názvem Tchai-o-vna. "Při jedné návštěvě Česka jsme si s bratrem Robinem uvědomili, že u nás ve Skotsku nemáme žádné čajovny. Později jsem náhodou slyšel o zajímavém prostoru v budově bývalé jízdárny ve starší části Glasgow, kousek od univerzity. Rozhodli jsme se ho pronajmout a provést rozsáhlou rekonstrukci. Jenže kde vzít peníze. Tak jsme založili firmu. Kamarád, počítačový inženýr Ken Shand, investoval sedm tisíc liber, my ostatní tři tisíce a vlastní práci. Dokonce jsme se naučili omítat zdi," vypráví o začátcích podnikání před čtyřmi lety Martin Fell.
Dnes je situace veselejší. "Lidé nebyli zvyklí pít čaj, ale alkohol a kávu a kouřit. Museli jsme nejprve přemluvit všechny známé, aby k nám začali chodit. Teď zaměstnáváme sedmnáct lidí a provozujeme dvě čajovny, kde vaříme vegetariánská jídla. Nabízíme tu vodní dýmky a kolem osmdesáti druhů čaje a jsme tu vyhlášeni jako alternativní hudební klub. Podobnou čajovnu plánujeme otevřít také v Edinburghu," vypráví Martin Fell, který považuje za fantastickou věc, že dokázal prosadit nápad, který se jakoby vzepřel módní vlně fast foodů a různých kaváren.
Módním výkyvům se na britských ostrovech vzpírají mnohé tradice, třeba krkavci v londýnském Toweru. Legenda praví, že pokud by černí ptáci uletěli či uhynuli, zhroutil by se tento kamenný svědek temných dob a rozpadla by se monarchie. Proto jsou tito "blaničtí rytíři" pod pečlivým dohledem pestrooděného strážce hradu beefeatra s hodností Raven Master a jsou jim zastřihávána křídla, aby neukončili vznešenou královskou tradici.
Nicméně majestát se o vznešenost připravuje pikantními historkami z Buckinghamského paláce spíše sám. Co také otřásalo základy monarchie byla všeobecná diskuse o tom, zda má královna jako jedna z nejbohatších žen světa, platit daně.
"Všude o tom vypukly rozpravy, hlavně mezi labouristy. Jakmile se diskuse nebezpečně rozšířily, najednou její jmění kleslo a královna dokonce nabídla, že daně z příjmů tedy bude platit," tvrdí úspěšný podnikatel Karel Jelínek, žijící už tři desítky let v Anglii. "Byl to ale především populistický krok," dodává Jelínek.
Jenomže královská rodina popularitu potřebuje. Královna Alžběta II. se proto tu a tam objeví v obchodě a navštíví restauraci. Dříve to bylo nemyslitelné. Princové William a Harry se snaží naklonit si mládež a čekatel na královský trůn, jejich otec princ Charles, si pro vylepšení image najal mediálního profesionála, tiskového mluvčího fotbalového klubu Manchester United Paddyho Harversona. "Pokud by Charles po smrti matky chtěl usednout na trůn před svým synem Williamem, musel by si naklonit veřejné mínění. Hodně se o to snaží," píše publicistka Jackie Ashley.
O to více se Charles se svými dobře prodejnými biosušenkami Dutchy Originale prezentuje veřejnosti jako úspěšný obchodník, jehož byznys je průhledný a jako státník, jehož činnost je pro zemi přínosná. Představuje se také v roli filantropa, což Britové, mimochodem k charitě značně náchylní, oceňují.
Charles například založil nadaci na pomoc mladým podnikatelům a každoročně osobně udílí ceny za výjimečné výkony. "Členové královské rodiny jezdí po světě, aby povzbudili obchod. Trochu to opravdu pomůže, protože majitel nějaké firmy, třeba v Ománu, má dobrý pocit, že si podal ruku s princem. Kdyby zboží nebylo dobré, stejně by ho nekoupili. Královské rodině to ale dává pocit, že něco dělá," tvrdí Karel Jelínek.
Ostatně, veřejnosti v červnu prezentoval výsledky svého hospodaření celý královský dvůr. Z nich vyplývá, že každý Brit zaplatí za reprezentaci královské rodiny, tedy existenci monarchie, 61 pencí ročně, což je cena jednoho balení mléka. Přestože je královská rodina občas terčem kritiky, v centru zájmu bulvárních listů a zábavních televizních pořadů, podle průzkumů se dvě třetiny občanů vyslovují pro zachování monarchie. Jen málokterý z politiků si proto dovolí ji zpochybňovat, tedy ani Tony Blair (celým jménem Antony Charles Lynton Blair), který byl svého času patronem Fabiánské společnosti, usilující marně o vypuzení monarchie z politického systému.
Aspoň monarchie nadále zůstává součástí britské identity, která přichází o jednu tradici za druhou. Z ulic britských měst a vesnic vymizely legendární červené telefonní budky, které si někteří sběratelé kupují a používají místo trpaslíků jako ozdobu na zahradách. Modernějšími typy budou od ledna příštího roku nahrazeny i všechny klasické poschoďové autobusy.
Oddechnout si mohou i anglické lišky, jimž už nebudou hrozit smečky honících psů provázené dychtivými lovci. Jak zásadní je spor o tuto tradici, dokazuje mnoholetá ostrá politická pře, početné velké demonstrace i nedávné znesvěcení parlamentu přítomností několika stoupenců zákazu. K němu došlo zřejmě poprvé od revolučních událostí za vlády Karla I. v sedmnáctém století.
Lišky si na naplnění zákona budou muset počkat až do podzimu přespříštího roku. Do té doby mají šanci přežít útěkem do Skotska, kde zákaz honu platí již od roku 2002. Rozhodnutí o liškách není přitom to jediné, čím se Skoti liší od zbývající části Británie. "Skotsko si uchovalo několik odlišností politického systému. K nim patří oblast práva či školský systém," říká Pavel Theiner, který několik desetiletí ve Skotsku žil. "Mají odlišný jazyk a divočejší mentalitu, kilty z kostkovaného tartanu vzorovaného podle klanů a svou národní hrdost, kterou dávají Angličanům okázale najevo," dodává Pavel Theiner.
"Skotů žije v Anglii více, než bylo v životě Angličanů ve Skotsku. Mnozí, co se ve Skotsku narodili, přestože tam potom v životě ani nebyli, si dají nálepku na auto st. Andrew a hrdě si říkají Skoti," poukazuje Karel Jelínek na přetrvávající fenomén určité nevraživosti mezi Skoty a také Iry na jedné straně a Angličany na druhé straně a na konflikt identit.
Tu svou identitu si teď Skotové podpírají, podobně jako Walesané, vlastním parlamentem - počátkem října se skotští poslanci nastěhovali do nové budovy - byť s okleštěnými pravomocemi. Jediní Angličané teď nemají svou národní reprezentaci, přestože tvoří osmdesát procent obyvatelstva britských ostrovů. "Její vznik je následujícím logickým krokem," tvrdí v knize Den, kdy zemřela Británie Andrew Marr, jeden z vlivných inspirátorů a obhájců Blairovy třetí cesty.
Zda se prosadí úvahy o systému moderního federalismu a nakonec i plném sjednocení Irska s jeho britskou severní částí, je zatím sporné. O čem není sporu, je Blairova úspěšná hospodářská strategie, jejíž program shrnul Anthony Giddens ve spisu Třetí cesta: Obnova sociální demokracie, v němž mimo jiné zdůrazňoval prvek radikálního politického středu, aktivní občanské společnosti, státu sociálních investic a nové smíšené ekonomiky.
Ministr financí Gordon Brown nedávno hrdě oznámil, že "země zažívá nejdelší období udržitelného ekonomického růstu za posledních dvě stě let". Letos se očekává výrazný tří- až tříapůlprocentní růst hrubého domácího produktu, a co je pro státní kasu neméně důležité, oficiální míra nezaměstnanosti klesla se 4,7 procenta na nejnižší úroveň za posledních dvacet let.
Zejména soukromý sektor zajistil od roku 1997, kdy Labour Party převzala moc, na 1,8 miliónu nových pracovních míst, což je pro vládní labouristy příležitost ukázat před blížícími se volbami v příštím roce ekonomické úspěchy. V Downing Street 10 si však vymýšlet nemusejí, neboť Británie je jednou z nejdynamičtěji se rozvíjejících evropských zemí. Jeden příklad za ostatní.
Aysen Broadfieldová byla nadšena, když jí společnost GE Capital nabídla pozici vedoucí personálního oddělení u GE Consumer Finance s působností pro Velkou Británii a Irsko. Mělo to jeden háček: místo bylo v yorkshirském městě Leedsu, který si před deseti lety zapamatovala jako špinavé, ponuré a deprimující místo. To bylo tehdy. Město v posledních letech přitáhlo více než devět miliard dolarů investic do nemovitostí a dnes je obklopují jeřáby. V impozantních kancelářských blocích ze skla a oceli sídlí nové firmy, na nábřeží najdete luxusní byty, restaurace a módní obchody.
"Jde o úžasnou proměnu, město je daleko kosmopolitnější a plné života. Zajeďte si do Manchesteru, Birminghamu, Liverpoolu nebo jiného dříve zanedbávaného britského města a uvidíte podobné změny," rozplývá se v týdeníku Business Week nad britskými poměry Aysen Broadfieldová.
Británie skutečně už dávno není zemí mýtů, buřinek a Sherlocka Holmese, v posledních letech udělala celou řadu nesmírně inovativních řešení v ekonomice, v sociální sféře i v médiích. "Jen na zavedení vysokorychlostních optických vláken po celé zemi bylo v devadesátých letech vynaloženo více peněz, než kolik stála v devatenáctém století výstavba železnic," poukazuje na inovace docent Jan Čulík.
Britská vláda snad jako první v Evropě zprivatizovala telekomunikace, zároveň nařídila zprivatizované firmě British Telecom, že nesmí snižovat ceny, protože by tím zničila svou konkurenci. Ta naopak směla zákazníkům účtovat ceny jakkoliv nízké.
Zatímco německý kancléř Gerhard Schröder byl osočován jako nepatriotický státník za podporu německých investic, a tedy přenášení pracovních míst do zahraničí, Tony Blair uvítal investice a vytváření nových míst ve světě slovy: "Britští podnikatelé budou dlouhodobě profitovat na přesunutí výroby do Indie a Číny." Budou podle britského předsedy vlády konkurenčněschopnější a dovedou zpět do země pracovní příležitosti. To jsou další příklady anglosaského liberalismu, který má od dob skotského ekonoma a filozofa Adama Smithe na britských ostrovech hlubokou tradici.
Také díky ní Británie představuje individualistický jen volnou rukou řízený, pragmatický "chaos", jak tvrdí znalci prostředí. Stát občany nechává na pokoji, přitom si vynucuje zákonnost, takže se většinou občan může cítit bezpečně. A je to systém antibyrokratický.
"Více než dvacet let jsem nebyl na žádném úřadě. Pokud něco musíte s úřadem vyřídit, dělá se to telefonicky či poštou a styků s úřady je minimum. Neexistuje kultura razítka. Britové také nemají občanské průkazy. Před časem stačilo dokonce dané slovo. Když jsem do Británie poprvé přijel koncem sedmdesátých let, ještě v tom věku nevinnosti bylo možno prokázat svou totožnost ofrankovanou obálkou od přijatého dopisu, na niž odesílatel napsal vaši adresu. Argumentem bylo, že kdybyste nebyl příjemcem dopisu, obálku byste neměl," dělí se o vlastní zkušenost Jan Čulík.
Důsledkem britského individualismu jsou ale horší služby než v některých evropských státech. "Sociální zabezpečení je podstatně méně efektivní než v jiných evropských zemích, asi horší zdravotnictví než například ve Francii či Německu, určitě horší je veřejná doprava," upozorňuje Jan Čulík.
Právě oblast zdravotnictví a také školství a penzijní systém považují britští občané většinou za nejdůležitější problémy země. "Zdravotnictví je nezvládnutelný moloch, který požírá - jako snad ve všech evropských zemích - stále větší částky státního rozpočtu, aniž by docházelo k výraznějšímu zlepšení," podotýká Jan Čulík.
Přitom Gordon Brown slíbil pro zdravotnictví roční sedmiprocentní zvýšení výdajů ze státního rozpočtu během příštích tří let. Na zlepšení dopravy stát vydá o 4,5 procenta více. Navíc 57 miliard liber ročně bude muset londýnská vláda najít i pro důchodové fondy, aby se dostaly na evropskou úroveň jedenácti procent hrubého domácího produktu. Bez radikálních reforem penzijního systému hrozí, že osm až třináct miliónů Britů bude odsouzeno k prožití stáří v chudobě.
Ze státního rozpočtu chce Gordon Brown přidat tři procenta navíc školkám, školám a univerzitám. Vláda se také snaží zpřístupnit vysokoškolské vzdělání co největšímu počtu lidí, až padesáti procentům mladé populace, která za školu bude muset platit školné až 3000 liber ročně. Tedy až po absolutoriu a poté, co začnou vydělávat nejméně 15 000 liber ročně. Doufejme, že svou šanci studenti neprospí. Čtvrtina z 1300 oslovených posluchačů univerzit si podle průzkumu listu The Independent občas při přednášce zdřímne.
