Václav Mertin: Škola, nebo rodiče? Škola a rodiče

Škola, nebo rodiče? Škola a rodiče

V našem povědomí je zcela pevně zakotveno jasné rozdělení rolí mezi rodinou a školou. Rodina je tradičně odpovědná za výchovu a škola za vzdělání. Toto rozdělení však je umělé, protože ve skutečném životě neexistuje vzdělání bez výchovy nebo výchova bez vzdělání.

Rodiče, první učitelé

Za dítě jsou jednoznačně odpovědní nejprve rodiče, později samotný dospívající či dospělý jedinec. Jsou tedy odpovědní jak za výchovu, tak za vzdělání dítěte, stejně jako za jeho výživu, oblečení, zdravotní stav, volný čas.
Měli bychom už konečně přijmout, že rodiče jsou první a nejvýznamnější a po řadu let péče o dítě i služebně nejdelší učitelé. Vždyť také současná pedagogická a psychologická literatura označuje aktivity, které vykonávají rodiče u dítěte v předškolním věku, za vzdělání. Podobně tomu je i ve školním věku.

Zdraví učitel...?

Například u dovednosti čtení odhaduji, že běžná rodina současnosti naučí číst před vstupem do školy dítě z 50 až 60 procent, někdy i víc, základní škola dodá nejnápadnější a nejviditelnější čtvrtinu a zbývající procenta opět připadnou na domácí práci.
Od současných pedagogů-odborníků neočekávám, že by vůbec mohli vypustit z úst takový nesmysl, že oni nevychovávají. Že nemohou vychovávat, že na to nemají podmínky, že mají moc dětí ve třídě. Učitel vychovává tím, jakým způsobem vstupuje do hodiny, jak na chodbě zdraví, jestli kouří, jaká slova vůči dětem používá, jakou látku vybírá, jak ji prezentuje v hodinách, jak reaguje na selhání či úspěch dítěte. Je dětem modelem chování.
Pokud by byli učitelé opravdu přesvědčeni, že nevychovávají, tak za nějaký rok budu určitě hlasovat pro zrušení učitelského stavu, protože technika bude fungovat mnohem lépe než nespolehlivý a nepředvídatelný člověk.

...a zdraví dítě?

Jestli svým postojem chtějí říct, že jejich primární úkol není učit dítě smrkat, zdravit a děkovat, pak bych souhlasil. Jenže problém je v tom, že když dítě tyto dovednosti nemá, tak to může výrazně zkomplikovat jeho rozvoj i samotné vzdělávání. Takže učitelům stejně nic jiného nezbývá.
Navíc, školství a učitelé představují veřejnou službu a pracují na objednávku veřejnosti, která je platí. A já jako součást veřejnosti požaduji, aby škola programově začlenila do své činnosti i problematiku sebepoznání dítěte, spolupráce s druhými lidmi, respektu k odlišnostem, úcty k hodnotám, hledání smyslu života a podobně.

Objednávka rodičů

Zodpovědnost však mají v rukou pořád rodiče. Škola pak má odpovědnost za to, že jejich objednávku profesionálně naplní. Škola si nemůže sama vymyslet, k čemu a jak bude děti vychovávat. Musí své záměry neustále konzultovat s veřejností (s rodiči) a přizpůsobovat je jejím požadavkům.
Někdy ovšem samotná objednávka rodičů směřuje výlučně do oblasti encyklopedických poznatků. Jestliže se děti nebiflují slovíčka, nepíšou denně dva úkoly a navíc si ještě při hodinách povídají, tak rodiče znejistí a mají pocit, že vzdělání nestojí za nic. Je na učitelích, aby rodičům vysvětlili všechny souvislosti různých přístupů k dětem a přesvědčili je o potřebě osobnostní kultivace dětí ve škole.

Co přidat, co ubrat

Na školu však nelze jen nakládat nové povinnosti, protože čas školy a dětí ve škole není neomezený. Je třeba hledat i možnosti, jak z tradičního vzdělávání něco ubrat.
Jestliže doporučuji posílit výchovnou složku, musím připustit, že děti nebudou znát dobře přítoky Labe, či občas selžou ve vyjmenovaných slovech po p. Jestli se nepletu, tak podstatně většímu procentu dospělých dělá problémy to, že neumějí spolupracovat, komunikovat, respektovat jedinečnost, rozumět sami sobě, že nepřemýšlejí o smyslu svého života, než to, že neznají Pythagorovu větu.
A ještě jedna důležitá okolnost je ve hře. O výchově dětí se nedá teoretizovat, výchova se musí provádět. Učitel by měl mít potřebné dovednosti na odpovídající úrovni. A v tomto směru je třeba konstatovat, že zatím naši učitelé všeobecně v této oblasti příliš a systematicky vzdělávání nejsou. Platí to pořád jak pro pregraduální přípravu, tak pro celoživotní vzdělávání. Pokud si učitel nechce v této oblasti rozšířit obzory, tak ho nikdo moc nenutí.
Autor, dětský psycholog, působí na katedře psychologie Filosofické fakulty UK v Praze