Martin Novák: Veďme diskusi o Turecku racionálně

Veďme diskusi o Turecku racionálně

Názory na příslušnost Turecka k Evropě a na jeho členství v unii polarizují kontinent podobně jako názory na míru evropské integrace, na vztah k USA nebo na sňatky homosexuálů. A jako vždy se objevují na obou stranách jak hlasy racionální a poctivě vyargumentované, tak hlasy založené spíše na mýtech a útržkovitých znalostech.
K těm druhým patří i komentář studentky Masarykovy univerzity Jany Kadeřábkové ve čtvrtečních HN ze 16. prosince s názvem Turecko a lidská práva - obtížné soužití. Autorka je proti vstupu Turecka do unie, což je legitimní postoj, který nelze označovat za xenofobii a který sdílejí i významní evropští politici.
Pro svá tvrzení však Jana Kadeřábková uvádí argumenty, které jsou směsicí nepřesností, předsudků i vyložených omylů. Před tím, než se rozhodla Turecko odepsat, si měla pokusit zjistit řadu fakt.
Tvrdí, že turecké hranice se Sýrií, Irákem a Íránem bude riziková, protože neuhlídatelná. Východní Turecko jsem navštívil před čtyřmi lety a hranici se Sýrií a Irákem viděl. Je tam vysoký plot, uzavřené bezpečnostní pásmo, husté vojenské hlídky a řada vojenských základen. Troufám si tvrdit, že jde o jedny z nejlépe hlídaných hranic na světě. Íránská hranice je problematičtější. Přesto není důvod se domnívat, že Ankara nepracuje a nebude pracovat na zlepšení kontroly a zamezení přílivu nelegálních migrantů z východu.
K porušování lidských práv: samozřejmě v Turecku existuje, ale pouze zapřísáhlý nepřítel Turků může nevidět pokrok, jaký v posledních letech nastal například v soudnictví, svobodě tisku, právech Kurdů a omezení role armády.
S obviňováním z porušování svobody vyznání by bylo třeba podobné opatrnosti. V Turecku žije více než dvacetitisícová židovská komunita a nízkou míru antisemitismu mohou tureckých židům jejich souvěrci z mnoha členských zemích EU závidět.
Dále Jana Kadeřábková soudí, že Turecko nesdílí evropsko-křesťanské hodnoty, protože tam mimo jiné panuje nadřazenost muže nad ženou. Do jisté míry panuje, podobně jako v zemích EU, kde nižší mzdy zaměstnankyň a domácí násilí na ženám také nejsou neznámé problémy.
Autorka by nicméně měla vědět, že počet lékařek a právniček je v Turecku zhruba stejný jako jejich mužských profesních kolegů. Volební právo a možnost umělého přerušení těhotenství měly turecké ženy dříve než ženy v některých západoevropských zemích. Před zákonem jsou si muži i ženy rovni a na rozdíl třeba od České republiky Turecko mělo premiérku.
Ať vzpomínám jakkoliv, na rozdíl od Jany Kadeřábkové si nevzpomínám, že by zrovna s tureckými přistěhovalci byly v evropských zemích problémy. Problémy jsou spíše s některými komunitami Alžířanů, Maročanů nebo v britském případě Pákistánců. Ze všech muslimů v Evropě jsou Turci integrováni nejlépe.
Je chybou dívat se na Turecko pouze jako na islámskou zemi, lépe řečeno, není to přesné. Nelze ji totiž mechanicky řadit po bok arabských zemí, Íránu, Pákistánu či jiných států, kde je hlavním náboženstvím islám.
Turecko je unikátní země, která skloubila orientální dědictví a tradice s příslušností k Západu a evropským pohledem na světě. Proto jsou jeho ambice vstoupit do unie oprávněné, na rozdíl třeba od Maroka či Egypta. A názor, že země patří geopoliticky do euroatlantického prostoru, není jen kratochvílí tureckých elit. Sdílí ho i velká část populace. To zjistil každý, kdo tuto zemi navštívil a mluvil s "obyčejnými" Turky o politice.
Jistě, není jasné, za jakých podmínek a zda vůbec Turecko do unie vstoupí, a ještě dlouho to jasné nebude. Ale právo ucházet se o členství a dostat tuto šanci určitě má.