Milan Fridrich: Dvě české vize, žádná ideální

Dvě české vize, žádná ideální

Má Česká republika specifické zájmy v Evropské unii? Jak se má chovat středně velká země ve společenství pětadvaceti států, které mají různou historii, politické zvyklosti a ekonomickou sílu? Má vůbec země s deseti milióny obyvatel šanci prosadit své vize a představy o světě?
Když začala v Británii na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let vládnout premiérka Margaret Thatcherová, mezi své první úkoly zařadila definování britských zájmů v Evropském společenství. Nebylo to nic samozřejmého. Británie před Thatcherovou nepatřila mezi aktivní evropské mocnosti. A najednou tady byla premiérka se sebevědomou náturou opřenou o konzervativní hodnoty, jež oprášila vizi mostu mezi USA a Evropou a vrátila zemi k volnému trhu a světodějné politice. Londýn tím získal v Evropě silnou pozici.

Definujme své zájmy

Postavení Velké Británie a České republiky nemůžeme srovnávat, ale v jednom je situace podobná. Česko se v posledních letech integrovalo do Evropské unie, což omezovalo jeho možnost prosadit svůj pohled na svět. Když šest let přejímáte cizí legislativu, dohlíží na vás úřednický aparát Evropské komise a se všemi členy unie musíte mít dobré vztahy, aby vás podpořili během ratifikace, těžko se můžete pouštět do vizí a mocenských hrátek. Do chvíle, než Česko získalo členství, nemohly být vztahy zcela vyrovnané. Ten, kdo něco chce, je vždy v nevýhodě.
Stejně jako kdysi britská premiérka, je česká vláda v pozici, že má po dlouhých letech možnost definovat své zájmy. Třeba i proti členům unie, kteří patří mezi její zakladatele - tedy Francii a Německu. A třeba i proti Velké Británii, která patří mezi klíčové hráče. O to se postarala kdysi Thatcherová a nyní premiér Tony Blair.
V Česku jsou dvě vize Evropy. Jednu reprezentuje prezident Václav Klaus a ODS. Jejich Evropa je prostorem svobody, volného trhu, malých, ale suverénních vlád a minima regulace z Bruselu.
Druhou vizi už léta představuje sociální demokracie s KDU-ČSL a patří k ní i europoslanec Josef Zieleniec ze SNK-Evropských demokratů. Jejich Evropa je územím, kde dochází k federalizaci určitých oblastí - zahraniční a bezpečnostní politiky, justice a posilování unie, včetně europarlamentu. Evropa se stává globálním hráčem a mocností. Role států oslabuje.
Existují i rozdíly. Například sociální demokracie chce Turecko v Evropské unii, kdežto většina KDU-ČSL a Zieleniec nikoliv. Naopak prezident Klaus vstup Turecka podporuje, stejně jako ODS.

Limity malé země

Obě vize mají svá pro a proti. Kdyby bylo Česko zemí jako Velká Británie, s jejím potenciálem, tradicí, jadernými zbraněmi a vztahy se Spojenými státy, bylo by logické, že by mělo maximálně bojovat za co nejvolnější a neregulovanou Evropskou unii.
Srovnání s Británií nepokulhává, jelikož většina pravicových politiků ODS vidí v politice Thatcherové vzor. Jenže Margaret Thatcherová byla v jiné pozici: Británie byla na ústupu ze světové scény, ale bylo možné ji tam vrátit. Sebevědomí, s jakým prosazovala svou vizi Evropské unie, je nemyslitelné u země, jakou jsme my.
Podobnou zkušenost už kdysi udělal bývalý francouzský prezident Charles de Gaulle, když vytyčoval místo pro svou zemi ve světě. Tvrdil, že má v hlavě zahraniční a vojenskou politiku pro zemi o sto miliónech obyvatel. Francie jich ale tehdy neměla ani padesát miliónů. Proto de Gaulle nakonec ztroskotal. Měl vyšší cíle než prostředky a možnosti.
Chybou Klausovy vize je, že používá metody, jaké si může dovolit jen silná země: kritiku základních, byť federalistických principů unie. Tato kritika je přitom v mnoha ohledech oprávněná. Asi skutečně není v našem zájmu pokračování podpor pro zemědělce, když většinu peněz z fondů unie spolknou farmáři z Německa a Francie. Není v zájmu Česka posilovat centrální orgány unie, jelikož jeho zastoupení nebude velké a vliv na události zeslábne. Je ale zájmem Česka být členem unie, ať je jakákoliv. A to Klaus ví.

Blíž je Klaus, ale...

Vize Česka v unii prosazovaná vládou se opírá o tezi, že pro malé země je nejlepší být blízko hlavního proudu, jež osciluje kolem Francie a Německa. Podobně se v minulosti chovaly Belgie, Nizozemsko a Lucembursko a později Španělsko nebo Řecko. Tyto státy pak mají pocit, že jsou v popředí událostí, jelikož zatím to vypadá, že Evropa se bude dál federalizovat. Je to honba politiků za dechem doby. Nechtějí být těmi, koho dějiny převálcují jako zpátečníky.
Jenže Česko nemá stejné zájmy jako Německo a Francie. Ty potřebují unii kvůli zemědělským dotacím, posílení vlastní moci v globálním měřítku. Jejich politiku ženou ambice, jež Česko mít nemůže.
Blíž zájmům, které by mělo Česko hájit, je paradoxně Klaus, s výjimkou kritiky ústavy nebo eura. Pro Česko je lepší větší suverenita zemí a méně pravomocí Bruselu. Jen není možné tyto vize předhazovat německým a francouzským politikům jako jediné správné. Chce to taktiku, s jakou to dělají Skandinávci nebo ve vojenské a zahraniční oblasti Nizozemsko. Chce to prohnanost, diplomatický um a přiměřenost prostředků.
Jak totiž říkala Margaret Thatcherová, když je o něčem spojenec nebo přítel přesvědčen, kritizovat ho nic nepřinese - jen můžete přijít o přítele. A právě tato forma brání vizi reprezentovanou ODS prosadit se na scéně. Navzdory tomu, že obsah není špatný.