Ekonomika potřebuje vzdělané lidi

Podle expertů Světové banky je úloha terciárního vzdělávání stále důležitější především díky tomu, že se podílí na budování intelektuální kapacity obyvatelstva a zásadní měrou přispívá k produkci znalostí. A akumulace znalostí a jejich použití se dostává na přední místo při porovnávání ekonomického rozvoje každé země a jejího konkurenčního postavení v rámci globální světové ekonomiky.
Významnou a téměř nezastupitelnou úlohu v řetězci utváření a přenosu inovací by měly podle teoretiků znalostní společnosti plnit vysoké školy. V první řadě by měly utvářet vědění, a přispívat tak k rozvoji nových technologií a inovací. Dále by měly produkovat pracovní sílu, schopnou tyto nové technologie a inovace rozvíjet. V neposlední řadě by se samy vysoké školy měly stát místem transferu technologií. Podle mnoha analytických dokumentů je kromě jiného právě nedostatečné zapojení vysokých škol do tvorby a přenosu inovací směrem k praktickému využití jednou z příčin, proč evropská ekonomika zaostává za americkou.
Možná právě kvůli tomu vyjádřila Evropská unie své představy explicitně a sebevědomě - do roku 2010 chce být nejrychleji se rozvíjející ekonomikou na světě, založenou na znalostech. Už dnes je zřejmé, že tento záměr byl poněkud optimistický a že členské země EU nebudou schopné některých cílů, které si samy stanovily, dosáhnout. Nezdá se ale, že by na ně chtěly rezignovat.
Podle posledních signálů bere naše vláda takzvanou "lisabonskou strategii" a její tři základní pilíře - ekonomický, sociální a ekologický - velmi vážně. Za lisabonskou agendu je na vládní úrovni nově zodpovědný místopředseda vlády pro ekonomiku Martin Jahn. Prvořadou prioritou je ekonomický pilíř tvořený podporou hospodářského růstu a zvýšením schopnosti podniků konkurovat na světových trzích. Mezi klíčové oblasti patří mezi jiným i důraz na výzkum a vývoj, rozvoj znalostní společnosti a vysoce vzdělaná, tvůrčí a mobilní pracovní síla.
Zlepšení v těchto oblastech bude znamenat zvýšení nároků na celou vzdělávací soustavu a především na vysoké školy. Ty budou muset začít daleko více reflektovat ekonomickou a sociální politiku vlády a aktivně a zodpovědně přispívat k plnění stanovených cílů.
Bylo by nespravedlivé tvrdit, že český vysokoškolský systém neurazil za 15 let polistopadového vývoje obrovskou cestu. A to jak kvantitativně, tak kvalitativně. Zatímco v roce 1989 vstupovalo na vysoké školy pouze 14 procent devatenáctiletých, o 10 let později to bylo už 40 procent. Letos by podle plánu ministerstva školství měla vstoupit do nějaké formy terciárního vzdělávání až polovina maturantů.
Mnoho se změnilo i ve struktuře a řízení vysokých škol. V roce 1990 vznikly akademické senáty, které mají významný vliv na dění jak na úrovni vysoké školy, tak na úrovni jednotlivých fakult. Byla zřízena akreditační komise, která dbá na to, aby nabízené studijní programy měly dostatečnou kvalitu. Po roce 1998 se objevily soukromé vysoké školy. V neposlední řadě se v souladu s evropskými trendy (takzvaným boloňským procesem) začala většina studijních programů postupně transformovat do následující struktury: bakalářské programy, navazující magisterské a doktorské.
Přesto je nutné říci, že české vysoké školy ještě čeká velký kus práce. Podívejme se na vybrané statistiky, které pro Českou republiku nevyznívají zrovna lichotivě. Stále na tom nejsme nejlépe z hlediska počtu vysokoškolsky vzdělaných lidí mezi 25 a 34 lety. Publikace Education at a Glance 2004 uvádí následující údaje: v roce 2002 absolvovalo určitou formu terciárního vzdělání v České republice 12 procent. Na Slovensku také, v Maďarsku 15 a v Polsku 16 procent. V Nizozemsku je to 27 procent, Irsku 37 a ve Finsku dokonce 40 procent. Průměr zemí OECD je 28 procent.
Citovaná studie obsahuje některá další zajímavá fakta. Například to, že ve všech zemích OECD mají absolventi vysokých škol výrazně vyšší příjmy než středoškoláci. V mnoha zemích také platí, že míra zaměstnanosti absolventů vysokých škol je výrazně vyšší než míra zaměstnanosti lidí s nižším vzděláním. Na druhou stranu se ale ukazuje, že poněkud problematický vztah existuje mezi finančními prostředky investovanými do vzdělávání a kvalitou poskytovaného vzdělání či růstem hrubého domácího produktu. Například v sedmi zemích OECD v letech 1995 až 2001 výdaje na vzdělávací instituce přepočtené na jednoho studenta vysoké školy klesly, zatímco HDP na jednoho obyvatele v průběhu stejného období vzrostl.
Z dílny OECD pochází i Ekonomická zpráva o České republice 2004, která také zmiňuje problematiku vysokoškolského vzdělávání. Kromě nízkého zastoupení vysokoškoláků v celkové populaci si zpráva všímá ještě jedné slabiny našich vysokých škol - jejich nízké flexibility.
Český vysokoškolský systém nepodporuje rychlou reakci studentů a vysokých škol na změny probíhající na trhu práce, jakými jsou například měnící se příležitosti a výdělky v různých oborech. Požadavky zaměstnavatelů nejsou dostatečně zohledněny při tvorbě studijních programů.
Jako možné řešení této situace navrhuje OECD zavedení školného na veřejných vysokých školách, které by samozřejmě bylo doprovázené systémem studentských půjček splácených dle budoucího příjmu. Školné by alespoň částečně odráželo náklady vysokoškolského studia, donutilo by studenty více přemýšlet o své budoucí uplatnitelnosti na trhu práce a přispělo ke zrychlení reakce vysokých škol na měnící se poptávku po profesích.
Celkově můžeme konstatovat, že před systémem terciárního vzdělávání v České republice stojí dvě zásadní výzvy. Za prvé produkovat dostatečně vzdělanou pracovní sílu v takové kvalitě a struktuře, aby co nejvíce reflektovala požadavky zaměstnavatelů. Za druhé by se vysoké školy měly daleko intenzívněji zapojit do procesu přenosu výsledků výzkumu a vývoje do praxe.
Autor je konzultantem rozvoje lidských zdrojů v CzechInvest